ECLI:CZ:US:2012:1.US.1424.09.1
sp. zn. I. ÚS 1424/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 8. března 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 4044/2007-193 odmítajícímu stěžovatelovo dovolání a proti výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 č. j. 1 Co 58/2007-179, jímž byl ve sporu o náhradu nemajetkové újmy v penězích změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli (jako třetímu žalovanému) bylo uloženo zaplatit první žalobkyni 70 000 Kč a druhému žalobci 35 000 Kč a první žalované bylo uloženo zaplatit první žalobkyni 50 000 Kč a druhému žalobci 25 000 Kč, spojené s návrhem na zrušení části §135 odst. 1 před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a za účasti F. K. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 4044/2007-193 a výrokem I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 č. j. 1 Co 58/2007-179 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 4044/2007-193 a výrok I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 č. j. 1 Co 58/2007-179 se ruší.
III. Návrh na zrušení části §135 odst. 1 před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 19. 10. 2006 č. j. 15 C 5/2005-123 uložil první žalované a stěžovateli (coby třetímu žalovanému) povinnost zaplatit společně a nerozdílně první žalobkyni částku 120 000 Kč a druhému žalobci částku 60 000 Kč (výroky I a III); žalobu, aby první žalovaná a stěžovatel zaplatili společně a nerozdílně první žalobkyni částku 120 000 Kč a druhému žalobci částku 180 000 Kč zamítl (výroky II a IV); dále soud prvního stupně zamítl žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil společně a nerozdílně s ostatními žalovanými (včetně stěžovatele) první žalobkyni a druhému žalobci každému částku 240 000 Kč (výrok V); konečně soud ve výrocích VI až IX rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dle soudu bylo mezi účastníky nesporné, že dne 18. 6. 2003 došlo k dopravní nehodě, při níž se střetla vozidla řízená první žalovanou a druhým žalovaným a zemřel otec žalobců. První žalovaná a druhý žalovaný byli pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004 č. j. 3 T 195/2004-518 uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, kromě jiného i za úmrtí otce žalobců. Vlastníkem vozidla, které řídil v době nehody druhý žalovaný, byl stěžovatel. Soud prvního stupně poukázal na to, že stěžovatel učinil sporným průběh dopravní nehody tak, jak je popsán ve výroku zmíněného rozsudku; k tomu navrhoval provést jednak důkaz znaleckým posudkem, jednak všemi důkazy, které byly provedeny v trestním řízení. Žádný z těchto důkazů soud neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné. Tento názor opřel o §135 odst. 1 o. s. ř.; neztotožnil se přitom se závěrem stěžovatele, že aplikace tohoto ustanovení vůči němu znamená porušení práva na spravedlivý proces. Právní důsledky plynoucí z pravomocného rozsudku podle soudu navíc neplynou ani tak z §135 odst. 1 o. s. ř., jako z hmotného práva, neboť stěžovatel podle §420 odst. 2 obč. zák. přebírá odpovědnost za druhého žalovaného jako jeho zaměstnavatel. Zásada rovnosti zbraní nebyla porušena už proto, že oba další žalovaní (a ostatně i žalobci) jsou z hlediska užití citovaného ustanovení procesně v naprosto stejné pozici, takže nemají více práv než stěžovatel.
2. Po právní stránce soud případ posoudil podle §11 a násl. obč. zák. Do soukromí žalobců, konkrétně do jejich práva na rodinný život, bylo neoprávněně zasaženo; závěr o protiprávnosti soud s poukazem na §135 odst. 1 o. s. ř. opřel o pravomocný trestní rozsudek. Rodinný život byl narušen tak, že žádná forma morálního zadostiučinění není dostačující k tomu, aby vyvážila vzniklou nemajetkovou újmu, byť vzájemné vztahy mezi žalobci a zemřelým otcem byly již v předchozí době narušeny rozchodem a posléze rozvodem jejich rodičů. Za neoprávněný zásah žalobcům odpovídá první žalovaná, která řídila jedno z havarujících vozidel, a dále stěžovatel analogicky podle §420 odst. 2 obč. zák., příp. §427 obč. zák., neboť činnost druhého žalovaného jako dalšího účastníka nehody nepostrádala místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů třetího žalovaného jako jeho zaměstnavatele; naproti tomu u druhého žalovaného dovodil nedostatek věcné pasivní legitimace ve sporu. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 a 3 obč. zák. soud prvního stupně přihlédl k okolnostem daného případu, zejména k tomu, že žalobcům se již dostalo morálního zadostiučinění tím, že původci zásahu byli odsouzeni v trestním řízení, že se sice dopustili porušení pravidel silničního provozu, avšak nikoli v podobě fatálního opomenutí základních povinností (druhý žalovaný měl vozidlo první žalované v tzv. mrtvé zóně výhledu a první žalovaná nezvolila bezpečné řešení), že vztah žalobců s otcem v rozhodném okamžiku nebyl plnohodnotný a že druhý žalobce byl již dospělý a otec k němu neměl vyživovací povinnost. V zájmu výhodnější možnosti domoci se náhrady uložil soud prvního stupně platební povinnost první žalované a třetímu žalovanému podle analogie §438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně.
3. Vrchní soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2007 č. j. 1 Co 58/2007-179 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k první žalované a stěžovateli (výroky I a III) tak, že první žalovaná je povinna zaplatit první žalobkyni 50 000 Kč a druhému žalobci 25 000 Kč a stěžovatel je povinen zaplatit první žalobkyni 70 000 Kč a druhému žalobci 35 000 Kč. Žalobu, dle níž měla první žalovaná zaplatit první žalobkyni 120 000 Kč a druhému žalobci 60 000 Kč společně a nerozdílně se stěžovatelem, a aby stěžovatel zaplatil první žalobkyni 120 000 Kč a druhému žalobci 60 000 Kč společně a nerozdílně s první žalovanou, soud zamítl. Dále soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, potvrdil výrok o nákladech řízení státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně. Odpovědnost stěžovatele dovodil na základě analogické aplikace §420 odst. 2 obč. zák.; druhý žalovaný byl v souvislosti s dopravní nehodou uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví, přičemž stěžovatel byl v době nehody jeho zaměstnavatelem a činnost druhého žalovaného v době nehody nepostrádala věcný, místní ani časový vztah k plnění úkolů pro žalovaného. Námitka vztahující se k §135 odst. 1 o. s. ř. proto dle odvolacího soudu nemá opodstatnění. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal předpoklady pro analogické užití §438 obč. zák.; dle odůvodnění rozsudku totiž vychází z toho, že žalovaní nemají postavení nerozlučných společníků, jakož i ze zásady odpovědnosti původce za neoprávněný zásah, který způsobil.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 4044/2007-193 odmítl dovolání stěžovatele. Ohledně přípustnosti dovolání dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí měnící, ale potvrzující: "Jestliže v dané věci soud prvního stupně rozhodl, že třetí žalovaný a první žalovaná jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně první žalobkyni částku 120 000 Kč a druhému žalobci částku 60 000 Kč, a odvolací soud rozsudek tohoto soudu změnil tak, že třetí žalovaný je povinen zaplatit první žalobkyni částku 70 000 Kč a druhému žalobci částku 35 000 Kč, pak ohledně částky 70 000 Kč ve vztahu k první žalobkyni a ohledně částky 35 000 Kč ve vztahu k druhému žalobci jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti třetího žalovaného byla v uvedeném rozsahu stanovena soudy obou stupňů shodně.". Přípustnost dovolání lze proto dle mínění dovolacího soudu posuzovat jenom podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., u něhož je způsobilým dovolacím důvodem pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dle Nejvyššího soudu postupovaly soudy obou stupňů zcela správně, když vycházely z právní i skutkové části výroku o vině, neboť soud je ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozhodnutím vázán; tímto rozhodnutím je pro občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal. Ohledně pasivní legitimace stěžovatele odkázal Nejvyšší soud na svou judikaturu týkající se analogické aplikace §420 odst. 2 obč. zák. Dále se Nejvyšší soud zabýval přiměřeným zadostiučiněním za způsobenou nemajetkovou újmu. V závěru konstatoval, že nevyhověl návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nedospěl k závěru, že §135 odst. 1 o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem. Rozhodnutí odvolacího soudu z uvedených důvodů nemá v napadeném výroku o věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl; z tohoto důvodu se nemohl zabývat ani namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
II.
5. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů. Dle přesvědčení stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to částí rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou mu bylo uloženo zaplatit první žalobkyni 70 000 Kč a druhému žalobci částku 35 000 Kč, jakož i nahradit jim náklady řízení. V ústavní stížnosti namítá, že aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. na případ, kdy protiprávní jednání zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než údajného pachatele trestného činu, představuje porušení práva na spravedlivý proces; osobě, která nebyla stranou trestního řízení a která odpovídá za protiprávní jednání jiného, je tím znemožněno prokazovat, že k protiprávnímu jednání třetí osoby nedošlo. Stěžovatel uplatnil jako stěžejní námitku dovolání to, že soud prvního stupně a odvolací soud porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že se v důsledku aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. odmítly zabývat důkazy, které k vyvrácení údajného protiprávního jednání třetí osoby stěžovatel předložil. Nejvyšší soud však dovodil, že jediným způsobilým dovolacím důvodem u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam se však dle stěžovatele nemusí týkat pouze aplikace hmotného, ale též procesního práva. Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu navíc není rozhodnutím potvrzujícím, ale měnícím (soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost plnit solidárně, odvolací soud ji mezi ně rozdělil, přestože tato otázka vůbec nebyla předmětem posouzení v prvním stupni). Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, resp. jejich výroků, jakož i části §135 odst. 1 o. s. ř. před středníkem.
6. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal především na své vlastní rozhodnutí. Ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vyložil v souladu s ustálenou judikaturou (R 22/1979). Odpovědnost třetího žalovaného, který nebyl původcem zásahu, dovodil soud rovněž v souladu s ustálenou judikaturou za analogického použití §420 odst. 2 obč. zák. Při stanovení odpovědnosti žalovaných soud vycházel z toho, že nemají postavení nerozlučných společníků; při stanovení odlišné výše náhrady nemajetkové újmy přihlížel rovněž k pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 3 T 195/2004, a to pouze jako k okolnosti mající význam pro určení výše nemajetkové újmy.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své usnesení, jež bylo napadeno ústavní stížností. Rozhodující dle Nejvyššího soudu je, že dovolatelem vymezené otázky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání v dané věci, neboť odvolací soud posoudil věc v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, kdy by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná [rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 514/2004 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
8. Vedlejší účastník F. K. se s ústavní stížností v plném rozsahu ztotožnil a navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti i návrhu na zrušení části §135 odst. 1 o. s. ř. V řízení před obecnými soudy byl porušen princip rovnosti zbraní, neboť obecné soudy bez dalšího vycházely z pravomocného odsuzujícího rozsudku, kterým byl vedlejší účastník uznán vinným z ublížení na zdraví, a nepřipustily provedení důkazů, které stěžovatel navrhl k vyvrácení toho, že vedlejší účastník porušil dopravní předpisy, a tím způsobil dopravní nehodu.
9. Vedlejší účastnice P. S. se své účasti podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala; ostatní vedlejší účastníci se nevyjádřili.
10. Stěžovatel v replice setrval na své ústavní stížnosti. Nad její rámec dodal především to, že v dovolacím řízení došlo k posunu jím uplatněných námitek: zatímco stěžovatel brojil proti tomu, že jeho odpovědnost je vyvozována bez dalšího z odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném proti třetí osobě, dovolací soud stěžovatelovo dovolání interpretoval tak, jako by brojil proti judikatuře o analogickém použití §420 odst. 2 obč. zák. (proti čemuž stěžovatel nic nenamítal).
III.
11. Ústavní stížnost je důvodná, a to jak ohledně přípustnosti dovolání [viz písm. a)], tak i ohledně aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. v dané věci [viz dále písm. b)].
a)
12. Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání vyšel z úsudku, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoliv měnícím, a přípustnost dovolání proto není dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, ale je nutno posuzovat ji podle písmene c) téhož ustanovení. Pokud soud prvního stupně uložil první žalované a stěžovateli povinnost zaplatit solidárně první žalobkyni částku 120 000 Kč a druhému žalobci částku 60 000 Kč a odvolací soud změnil toto rozhodnutí tak, že stěžovatel je povinen zaplatit první žalobkyni částku 70 000 Kč a druhému žalobci částku 35 000 Kč, jde ohledně těchto částek podle Nejvyššího soudu o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti stěžovatele byly v uvedeném rozsahu soudy obou stupňů stanoveny shodně.
13. S tímto závěrem nelze souhlasit, neboť přehlíží podstatné rozdíly, které existují mezi solidárními a dílčími závazky.
14. Pro dílčí závazky je charakteristické to, že jde o několik závazkových právních vztahů, které sice vznikly na základě téhož právního důvodu, avšak jinak je nutno je posuzovat samostatně. Každý z dlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán pouze k určitému dílu; velikost tohoto dílu je tedy obsahem věřitelsko-dlužnického vztahu, a nikoliv pouze vztahu mezi dlužníky.
15. U solidárních závazků je nutno rozlišovat vnější vztahy věřitelsko-dlužnické a vnitřní vztahy mezi dlužníky. V rámci vnějšího vztahu je každý solidární dlužník zavázán věřiteli za celek, čemuž odpovídá subjektivní právo věřitele požadovat po kterémkoliv dlužníku celé plnění, nebo jeho libovolnou část, jde-li o plnění dělitelné. Podíly na dluhu existují pouze ve vnitřním vztahu, jehož subjekty jsou solidární dlužníci, a nikoliv též věřitel. Pro věřitele je obsah vnitřního spoludlužnického vztahu zcela bezvýznamný, neboť v souladu s povahou solidarity může žádat celé plnění po kterémkoliv solidárním dlužníku, a není přitom nijak omezen velikostí jejich podílů.
16. Rozhodl-li soud prvního stupně tak, že zavázal stěžovatele a první žalovanou, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili první žalobkyni částku 120 000 Kč a druhému žalobci částku 60 000 Kč, stanovil tím pouze velikost celého dluhu v rámci věřitelsko-dlužnických vztahů. Vnitřním vztahem, a tedy ani velikostí podílů první žalované a stěžovatele, se soud prvního stupně vůbec nezabýval a ani zabývat nemohl, což je ostatně patrné i z odůvodnění jeho rozsudku.
17. Naproti tomu rozhodl-li odvolací soud tak, že první žalobkyni má stěžovatel zaplatit částku 70 000 Kč a první žalovaná částku 50 000 Kč, a druhému žalobci že má stěžovatel zaplatit částku 35 000 Kč a první žalovaná částku 25 000 Kč, určil tím zároveň, jaký je podíl každého dlužníka na celém dluhu. Celková výše plnění, kterou měl stěžovatel a první žalovaná zaplatit první žalobkyni a druhému žalobci, sice zůstala stejná, avšak odvolací soud tím, že změnil závazky žalovaných ze solidárních na dílčí, zároveň rozhodl o velikosti podílů žalovaných na celém dluhu. O této otázce vůbec soud prvního stupně nerozhodoval, a nelze proto ani z jeho rozhodnutí dedukovat, že výše podílů žalovaných coby solidárních dlužníků ve vzájemném vnitřním vztahu by měla být právě taková, jak ji stanovil v podobě dílčích závazků odvolací soud. Je tedy zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu je měnícím rozhodnutím nejen podle toho, jak byl formulován výrok I, ale i z hlediska jeho obsahu, neboť práva a povinnosti jsou v něm vymezeny odchylně.
18. Považoval-li Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání měnící rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí potvrzující, porušil tím právo stěžovatele na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina" a "Úmluva")].
b)
19. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka, že §135 odst. 1 o. s. ř. nelze aplikovat na případ, kdy trestný čin zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než pachatele trestného činu, kdo ani nebyl stranou trestního řízení; v daném případě stěžovatele, jenž byl zaměstnavatelem řidiče, který byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví.
20. Podle §135 odst. 1 o. s. ř. "Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.".
21. Z citovaného ustanovení se - pokud jde o trestné činy - dle ustálené judikatury (např. R 22/1979) podává, že soud rozhodující v civilním řízení soudním je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu. Vázanost se však týká pouze rozsudků odsuzujících, a v rámci nich toliko toho, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Jinými rozhodnutími či výroky civilní soud vázán není, což platí kupř. pro zprošťující rozsudky; ani je však civilní soud v zájmu přesvědčivosti rozhodnutí nemůže zcela pominout. Soud je vázán pouze výrokem, a nikoli odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení, kupř. pro rozhodnutí o náhradě škody. Výrokem odsuzujícího trestního rozsudku tedy může být pro civilní řízení závazně určena především otázka zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale - za předpokladu, že způsobení škody je znakem skutkové podstaty trestného činu - též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou. Pravomocný odsuzující rozsudek však podle závěrů soudní praxe automaticky neznamená, že škoda byla způsobena výlučně zaviněním žalovaného; jestliže se na vzniku škody spolupodílel svým jednáním poškozený nebo třetí osoba, vázanost podle §135 odst. 1 o. s. ř. se neprosadí.
22. Předestřené právní názory stručně vystihují obsah a věcný rozsah vázanosti civilního soudu trestními rozhodnutími, avšak samy o sobě ještě nedávají odpověď na otázku jejích subjektivních mezí. Ty je nutno posoudit se zřetelem k právu na spravedlivý proces.
23. Součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i právo na právní slyšení. Jeho obsahem je mj. právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci. Byl-li žalovaný, proti němuž bylo vedeno trestní řízení, pravomocně shledán vinným, není vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem s právem na právní slyšení nijak v rozporu, neboť žalovaný měl coby strana trestního řízení možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci a navrhovat důkazy právě již v řízení trestním.
24. Odlišná je však situace třetí osoby, která stranou trestního řízení nebyla, a z tohoto důvodu nemohla své právo na právní slyšení realizovat; pokud by jí měla být v civilním řízení uložena povinnost k plnění (např. proto, že jako zaměstnavatel má odpovídat za škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou jeho zaměstnancem odsouzeným v trestním řízení), aniž by v něm mohla v důsledku vázanosti soudu trestním rozsudkem činit skutkové přednesy a důkazní návrhy týkající se zejména zaviněného protiprávního jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti, došlo by tím zjevně k zásahu do jejího práva na právní slyšení. Takové osobě by totiž byla uložena povinnost, aniž kdy měla příležitost vyjádřit se ke skutkové a právní stránce věci a činit důkazní návrhy. To je v právním státě nepřijatelné a zjevně by mohlo být zdrojem věcně nesprávných či nespravedlivých rozhodnutí, popř. alespoň pocitu křivdy či nespravedlnosti vyvolané tím, že třetí osobě bylo upřeno právní slyšení. Právo na projednání věci v plném rozsahu v právě nastíněném smyslu nesmí být nikomu upřeno.
25. Právě uvedené však zároveň není důvodem pro zrušení §135 odst. 1 o. s. ř., neboť toto ustanovení připouští ústavně konformní interpretaci, vyloží-li se restriktivně. Vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu citovaného ustanovení se dle tohoto náhledu může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Bude-li proto kupř. žaloba o náhradu škody směřovat proti žalovanému, který byl již pravomocně shledán vinným v trestním řízení, bude pro civilní řízení závazně určena otázka zaviněného protiprávního jednání žalovaného, případně též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou, pokud byly i tyto okolnosti znakem skutkové podstaty trestného činu. Vůči třetím osobám, které neměly možnost v trestním řízení skutkově a právně argumentovat a činit důkazní návrhy, se vázanost civilního soudu trestním rozsudkem neuplatní, a není tedy vyloučeno provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci (viz předchozí odstavec).
26. Přestože takovou třetí osobou byl v souzené věci i stěžovatel, nebylo jeho důkazním návrhům s poukazem na §135 odst. 1 o. s. ř. vyhověno; tím bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
IV.
27. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a výrok I rozsudku Vrchního soudu v Praze; Ústavní soud tak učinil za souhlasu účastníků bez jednání. Návrh na zrušení §135 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud odmítl z důvodů uvedených výše pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.