ECLI:CZ:US:2012:1.US.1447.12.1
sp. zn. I. ÚS 1447/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Iljou Hrubým, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 16, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, č. j. 13 Co 433/2011-146, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2011, č. j. 28 C 286/2009-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces (zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Konkrétní námitky stěžovatelky budou reprodukovány a vypořádány v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Obecné soudy ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti toliko prohlásily, že základní práva stěžovatelky neporušily. Za tohoto stavu z nich Ústavní soud nevycházel a stěžovatelce je k event. replice ani nezasílal.
II.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. zavázal žalovanou (stěžovatelku) zaplatit žalobkyni částku 32.000 Kč s tam přesně specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu o zaplacení částky 32.000 Kč s příslušenstvím a konečné ve výroku III. účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má vůči žalované právo na zprostředkovatelskou odměnu, takže žaloba je co do základu opodstatněná. Žalobkyně totiž, spolu s dalším zprostředkovatelem B. - podle smlouvy - vyvíjela činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít kupní smlouvu na prodej svých pozemků. Za tím účelem podala žalobkyně inzeráty v novinách Annonce a zaslala potenciální zájemkyni paní P. e-mailem požadované soubory týkající se inzerovaných pozemků. Výši odměny, jak byla sjednaná v čl. III. zprostředkovatelské smlouvy ze dne 15. 6. 2008, která představuje 13,793 % kupní ceny pozemků, však soud pokládal za nepřiměřeně vysokou. Podle zprávy Asociace realitních kanceláří se zprostředkovatelská odměna běžně pohybuje v rozmezí 2 až 7 % kupní ceny nemovitostí a soud prvního stupně považoval za přiměřenou odměnu ve výši 7 % kupní ceny pozemků. Ujednání o výši zprostředkovatelské odměny je proto neplatné v části převyšující její uvedenou přípustnou výši (§41 ObčZ). Tak vychází odměna pro oba zprostředkovatele na 51.000 Kč, na žalobkyni z toho připadají 2/3 z této částky, tj. 34.000 Kč. Protože již částku 2.000 Kč od žalované obdržela, zbývá zaplatit 32.000 Kč. Ohledně této částky soud prvního stupně žalobě vyhověl. Ve zbytku, to je co do částky 32.000 Kč s přísl., žalobu zamítl.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.340 Kč.
V odůvodnění odvolací soud konstatoval především následující. Je správná výtka stěžovatelky, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není u každého jednotlivého skutkového zjištění patrno jak, to je na podkladě jakých důkazů, soud prvního stupně k svému závěru dospěl. I přesto byl odvolací soud přesvědčen, že tato vada řízení neměla za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Výsledek tohoto sporu by totiž nebyl jiný, i kdyby k této vadě nedošlo. Městský soud dále uvedl: "Za přiměřenou výši zprostředkovatelské odměny soud prvního stupně shledal 7 % z kupní ceny pozemků podle sdělení Asociace realitních kanceláří ČR z 15.4.2011 (č.l. 96 spisu) zaslaného elektronickou poštou. Takto stanovil výši nároku, když jeho základ vzal za prokázaný. Odvolací soud pokládá výši nároku za správně stanovenou, když za základ tohoto skutkového posouzení (§136 o.s.ř.) má skutečnost zjištěnou z výpisů z katastru nemovitostí i ze zprostředkovatelské smlouvy ze dne 15.6.2008, a to, že pozemky, jichž se týkala zprostředkovatelská smlouva byly jednak ostatní plochy, neplodná půda a dále šlo o pozemky tvořící zemědělský půdní fond, tedy pozemky neatraktivní, což se projevilo již i v jejich kupní ceně (10 či 11 Kč/m), o nichž strany předpokládaly, že bude obtížně možné zprostředkovat jejich prodej. Tomu odpovídá i výše zprostředkovatelské odměny, kterou soud prvního stupně žalobkyni přiznal ve výši na horní hranici odměny obvyklé... Odvolací soud konečně sdílí názor soudu prvního stupně, že žalobkyně a P. B. jako zprostředkovatelé vyvíjeli činnost, která vedla k tomu, že žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu o prodeji pozemků se třetí osobou a tuto smlouvu také dne 16.7.2008 uzavřela. Výsledek, tj. vytvoření příležitosti k uzavření kupní smlouvy, byl dosažen přičiněním m.j. i žalobkyně. Bylo prokázáno, že žalobkyně konkrétně podala dva inzeráty v novinách Anonce a přihlásivší se na ně I. P. zaslala elektronickou poštou požadované soubory týkající se inzerovaných pozemků. Tvrzení žalované, uvedené m.j. i v jejím odvolání (str. 2), že poslala jen parcelní čísla nabízených pozemků nemůže být pravdivé, protože podle těchto údajů I. P. vyhledala žalovanou a pozemky si prohlédla. To by však nebylo možné bez znalosti čísel listů vlastnictví a katastrálního území, kde se pozemky nalézají. Žalovaná sdělila i kupní cenu pozemků. Je tedy příčinná souvislost mezi uzavřením kupní smlouvy žalovanou se třetí osobou a činností žalobkyně, protože nebýt popsané činnosti žalobkyně a P. B. směřující k zajištění příležitosti pro žalovanou uzavřít smlouvu se třetí osobou o prodeji pozemků, by k tomuto výsledku nedošlo... V této věci zprostředkovatelé, tedy i žalobkyně, nalezli pro žalovanou potencionální smluvní partnerku a k uzavření smlouvy o prodeji pozemků došlo jejich přičiněním. Nebylo již povinností žalobkyně sepsat smlouvu o převodu nemovitostí, protože jde o tvůrčí odbornou právnickou činnost a žalobkyně nemá právnické vzdělání, opak nikdo netvrdil.".
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu nepřísluší posuzovat výklad a aplikaci podústavního práva; to platí za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele.
Takové porušení ústavního práva stěžovatelky však shledáno nebylo.
Obecné soudy věc řádně projednaly a v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
IV.
Konkrétně k námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatelka namítla nepřiměřenou výši zprostředkovatelské odměny určenou obecnými soudy. Zjištění odvolacího soudu, že strany předpokládaly, že bude obtížné pozemky prodávat, čerpal prý odvolací soud jen z tvrzení žalobkyně, která je spekulací.
Ústavní soud k tomu uvádí, že odvolací soud své zjištění (že strany předpokládaly, že bude obtížné pozemky prodávat) nečerpal jen z tvrzení žalobkyně (nešlo o spekulaci); odvolací soud výši odměny naopak objektivizoval. Vyšel hlavně z výpisu z katastru nemovitostí; z něho dovodil logický názor, že pokud příslušné nemovitosti představovaly jednak ostatní plochu a neplodnou půdu, jednak tvořily zemědělský půdní fond, šlo o pozemky neatraktivní. Ten názor odvolací soud podložil racionálním argumentem, že neatraktivita pozemků se projevila i ve výši kupní ceny pozemků (10 či 11 Kč/m). Až na těchto zjištěních přijal odvolací soud závěr, že strany předpokládaly, že bude obtížné pozemky prodávat. Ostatně, sama stěžovatelka ani nepopírá, že zprostředkovatelskou smlouvu již dříve uzavřela s jinou realitní kanceláří, které se zprostředkovat možnost žalované uzavřít smlouvu o prodeji části stejných pozemků právě nepodařilo (srov. str. 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Sluší se dodat, že výši odměny určoval odvolací soud podle §136 o. s. ř, tedy podle své úvahy a se zřetelem na výše uvedené, nikoli extrémně nepřijatelné.
Stěžovatelka dále namítá nesprávnost posouzení zprostředkovatelské smlouvy obecnými soudy. Konkrétně prý termín "zprostředkování" znamená především povinnost zprostředkovatele seznámit potenciální kupující se zájemcem a umožnit jim vyjednávat o kupní smlouvě. Dokud zprostředkovatel neseznámí zájemce s třetí osobou (s potenciálním kupujícím), nelze hovořit o tom, že zprostředkovatel pro zájemce vytvořil příležitost uzavřít s takovou třetí osobou kupní smlouvu. Ke vzniku nároku na zprostředkovatelskou odměnu nestačí a nemůže stačit pouhé vyhledání třetí osoby, samo o sobě. Zprostředkovatel je povinen třetí osobu pro zájemce nejen vyhledat, nýbrž je zejména povinen seznámit zájemce s touto třetí osobou a umožnit jim vyjednávat o kupní smlouvě.
Tu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy názor o neexistenci povinnosti zprostředkovatele osobně seznámit potenciální kupující se zájemcem řádně a racionálně akceptovatelně odůvodnily, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Ostatně, stěžovatelka přehlíží, že zprostředkovatel může umožnit zájemci a třetí osobě vyjednávat o kupní smlouvě nikoli jen jejich osobním seznámením, leč i tím, že např. sdělí třetí osobě údaje o pozemcích, prostřednictvím kterých je pak zájemce pro třetí osobu identifikovatelný (ve spojení s katastrem nemovitostí). Právě o takový případ šlo i v nyní posuzované věci. Kdyby nebylo příslušných inzerátů zprostředkovatelky a na něj navazujících e-mailů zprostředkovatelky vůči pozdější kupující, k uzavření kupní smlouvy by nedošlo.
Stěžovatelka tvrdí, že při úvaze o tom, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení zprostředkovatelské odměny, vycházel soud prvního stupně pouze z tvrzení žalobkyně, ze zprostředkovatelské smlouvy, a z jedné e-mailové zprávy, odeslané žalobkyní pozdější kupující. Tu soud prvního stupně prý rozhodl pouze na základě tvrzení žalobkyně a dvou listinných důkazů, které soudu poslala žalobkyně jako přílohy k žalobě. Porušil tím zásadu rovnosti účastníků, protože při rozhodování vycházel pouze z argumentů jedné strany sporu.
Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatelka pravost příslušného textu zprostředkovatelské smlouvy ani e-mailové zprávy nezpochybňovala a nezpochybňuje. Totéž platí o skutkových zjištěních z těchto důkazů obvodním soudem vyvozených. Tedy, stěžovatelka nezpochybňovala, že žalobkyně za účelem realizace zprostředkovatelské smlouvy podala inzeráty v novinách Annonce a zaslala potenciální zájemkyni paní P. e-mailem požadované soubory týkající se inzerovaných pozemků, v důsledku čehož P. stěžovatelku sama kontaktovala (srov. i rekapitulaci tvrzení stěžovatelky v napadeném rozsudku nalézacího soudu). V podstatě tak obvodní soud příslušná klíčová skutková zjištění učinil i z vyjádření stěžovatelky. O porušení principu rovnosti účastníků tak z logiky věci řeč být nemůže.
Stěžovatelka konečně namítla, že soud prvního stupně vyslechl ke zjištění podílu žalobkyně na uzavření kupní smlouvy tři svědky; odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však žádné skutkové zjištění z těchto výslechů neobsahuje. Ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. zakazuje odvolacímu soudu, aby provedené důkazy, z nichž nalézací soud neučinil žádná skutková zjištění, sám hodnotil, sám z jejich obsahu získával skutková zjištění, a na jejich podkladu činil jakékoli vlastní skutkové závěry. Odvolací soud tak - podle stěžovatelky - nebyl oprávněn učinit skutkový závěr o skutečně vykonaných činnostech žalobkyně jako zprostředkovatelky.
Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatelky, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádné skutkové zjištění z výslechů žádného ze tří svědků. To je kritizovatelné. Nicméně, ani odvolací soud z těchto důkazů žádná skutková zjištění nevyvodil. Podstatné pro závěr o přičinění se žalobkyně na uzavření kupní smlouvy byly důkazy v podobě inzerátů a e-mailu, které hodnotily shodně okresní soud i odvolací soud tak, že z nich plyne skutkové zjištění, že žalobkyně podala inzeráty za účelem prodeje příslušných pozemků a že se jí na tyto inzeráty ozvala paní P. (pozdější kupující), které žalobkyně poté zaslala identifikační údaje pozemku, prostřednictvím kterých byla stěžovatelka pro paní P. identifikovatelná. Pokud tedy odvolací soud tyto listinné důkazy hodnotil shodně jako obvodní soud, nemusel je opakovat. Ze stěžovatelkou uváděných tří svědeckých výslechů, které soudy v rozsudcích nezmínily, pak neplynou skutková zjištění odlišná. Naopak, například pozdější kupující výslovně uvádí: "Svědkyně se po přečtení inzerátu ozvala žalobkyni s tím, že by měla zájem a na to jí žalobkyně poslal emailem čísla parcel. Svědkyně se s danými pozemky seznámila i v terénu...Svědkyně teda sama kontaktovala žalovanou přes číslo 1188 ... domluvila se s ní." (č. l. 59).
V.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu