ECLI:CZ:US:2012:1.US.1484.12.1
sp. zn. I. ÚS 1484/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného Mgr. Drahomírou Špičkovou, advokátkou, se sídlem Slavíkova 75, 268 01 Hořovice, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 8. 2011, č. j. 22 P 209/2008-373, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 31 Co 457/2011-426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho základních práv zakotvených zejména v čl. 2 odst. 2, v čl. 36, v čl. 34 odst. 1, v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o výchově a výživě dětí stěžovatele. Stížnost stěžovatele, jak sám uvádí, směřuje v podstatě proti rozhodnutí obecných soudů, které nepřipustily střídavou výchovu stěžovatelových nezletilých dětí.
Stěžejní výhradou k rozhodnutí obecných soudů je to, že obecné soudy nezjistily dostatečně názor nezletilých dětí. Ty nebyly v průběhu řízení před soudy osobně vyslechnuty. Obecné soudy se podle stěžovatele spokojily pouze s reprodukcí jejich názorů, respektive s reprodukcí názorů pouze staršího R. (o názoru mladšího chlapce D. napadené rozsudky úplně mlčí) pomocí opatrovníka, ačkoliv obě děti jsou ve věku, kdy výslech osobně před soudem možný je.
Další podstatné pochybení soudů spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že obecné soudy opakovaně zamítly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie; to v souvislosti s nepodloženými tvrzeními opatrovnice, že nezletilý R. je citlivý, hůře navazuje kontakty a střídavá péče je tedy se zřetelem na jeho zdárný psychický vývoj nevhodná. Rovněž, co se týče onemocnění nezletilého R. cukrovkou, jedná se o otázku posouzení zdravotního stavu v souvislosti s případným dopadem střídavé výchovy. Právě uvedené stěžovatel považuje za porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy postupovaly v rozporu s ust. §127 a §157 odst. 2 o. s. ř., a tedy v rozporu s principy zakotvenými v čl. 90, v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel dále uvedl - odkazem příkladmo na nález Ústavního soudu z 2. 11. 2010, sp. zn. I ÚS 2661/10 - že zákon o rodině nestanoví jako podmínku dohodu rodičů, popřípadě souhlas druhého rodiče s výchovou dětí ve formě střídavé péče. Ani skutečnost, že rodiče bydlí od sebe ve vzdálenosti asi 160 km, prý nebrání střídavé výchově. V situaci, kdyby děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů, mohly by podle stěžovatele plnit povinnou základní školní docházku střídavě v intervalech (pololetí) na Základní škole v Č. a na Základní škole v H.; je povinností ředitelů základních škol domluvit se mezi sebou na spolupráci ve věci střídavé výchovy, což má za cíl zabránit rozdílům v nabytých vědomostech.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně evidovaný pod sp. zn. 22 P 209/2008. Zjistil, že uvedený soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 17. 8. 2011, č. j. 22 P 209/2008-373, tak, že:
"I. Rozsudek Okresního soudu v Kolíně, č.j. 22P 209/2008-45 ze dne 17.12.2008 se mění tak, že s účinností od 1.9.2010 je otec povinen přispívat na výživu nezletilých dětí A., R. částkou 3 000,-Kč měsíčně a D. částkou 2 000,-Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, k rukám matky. [...] II. Nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2011 ve výši 18 000,-Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000,-Kč, splatných spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. [...] III. Návrh matky, aby soud změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně, č.j. 22P 209/2008-142 ze dne 26.1.2010 ohledně styku v běžném roce tak, aby otec byl oprávněn stýkat se s nezletilým R. každý lichý týden v roce v době od pátku od 14.00 hodin do neděle do 17.00 hodin, se zamítá. [...] IV. Návrh otce, aby soud svěřil nezletilé děti A., R. a D., do střídavé výchovy rodičů tak, že matce budou nezletilí svěřeni do výchovy po dobu srpen jednoho kalendářního roku až leden dalšího kalendářního roku a otci po dobu únor až červenec kalendářního roku a rodič; který nemá děti právě ve své výchově, bude oprávněn se s nimi stýkat každý lichý týden od čtvrtka od 15.00 hodin do neděle do 18.00 hodin s tím, že tento rodič musí zajistit, aby se nezletilý R. zúčastnil ještě v pátek povinné školní docházky v místě bydliště druhého rodiče, se zamítá. [...] V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení."
Podle odůvodnění rozsudku se matka návrhem ze dne 27. 10. 2010 domáhala změn úpravy styku otce (stěžovatele) s nezletilým R. vzhledem k tomu, že nezletilý R. nastoupil od září roku 2010 do první třídy základní školy. Soud tento návrh matky na zúžení styku s nezletilým R. s ohledem na jeho povinnou školní docházku zamítl. Má totiž za to, že pokud otec bude stejně jako doposud zajišťovat pravidelné docházky nezletilého R. na školní vyučování i v pátek, není důvod jeho styk s nezletilým omezovat.
Okresní soud dále dospěl k závěru, že návrhu otce na změnu posledního rozhodnutí o výchovném prostředí nezletilých dětí nelze vyhovět. Nedošlo totiž k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu posledního soudního rozhodnutí. V současné době nejsou dány předpoklady, aby byly nezletilé děti svěřeny do střídavé výchovy rodičů s půlročním intervalem střídání výchovného prostředí. Je sice pravda, že podle §26 odst. 2 zákona o rodině předpokladem svěření dětí do střídavé péče je skutečnost, že oba rodiče jsou způsobilí děti vychovávat, což v daném případě splněno je. Jak otec, tak matka jsou schopni zajistit péči o obě nezletilé děti a mají také oba o výchovu nezletilých zájem; střídavou výchovu však lze realizovat jen v případě, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Podle soudu však tomu tak v daném případě není; zejména nezletilý R., který od září 2011 nastoupil do druhé třídy základní školy je citlivý, hůře navazuje kontakty, je třeba, aby si přivykl určitému školnímu prostředí, tudíž střídavá výchova se jeví v současné době jako nevhodná pro jeho zdárný psychický vývoj. Sám R. při pohovoru před sociální pracovnicí - podle okresního soudu - uvedl, že sice k otci jezdí rád, ale na druhou stranu se mu nechce navštěvovat školu v místě bydliště otce, protože by zůstal dlouhou dobu bez kamarádů, které má v bydliště matky, a nadto, pokud má nějaké trápení, tak ho řeší raději s matkou. Tato okolnost - podle okresního soudu - jen potvrzuje závěr, že chlapec je citlivý a potřebuje stabilní výchovné prostředí. Další aspekt, který by podle okresního soudu stál proti střídavé výchově, je, že u nezletilého R. bylo diagnostikováno závažné onemocnění, totiž cukrovka, která vyžaduje speciální režim po více stránkách. V této souvislosti pak nelze odhlédnout ani od skutečností, že vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky je téměř 300 km (poznámka: rozuměno tam a zpět).
Podle okresního soudu není konečně bez významu, že rodiče nejsou schopni spolu adekvátně osobně komunikovat, činí tak pouze prostřednictvím emailu. V souvislosti se špatnou komunikací matka vyhledala odbornou pomoc a již od roku 2009 navštěvuje s dětmi psychologickou poradnu; stěžovatel však zatím s psycholožkou nespolupracuje a na její výzvu ke společné konzultaci rodičů ještě nereagoval. Navíc bylo prokázáno, že rodiče spolu nekomunikují ani o zásadních věcech dětí, například otec matku neinformoval o plánované dovolené v zahraničí s dětmi, ani o třech plánovaných pátečních absencích nezletilého R. ve škole.
Ze všech těchto důvodů okresní soud stěžovatelův návrh na střídavou péči zamítl.
Dále okresní soud rozhodoval o návrhu matky na zvýšení výživného pro obě nezletilé děti, a to zpětně od září předchozího roku. Dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného, která proběhla v prosinci roku 2008, došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje zvýšení výživného; nezletilý R. od září 2010 nastoupil do základní školy a došlo u něj rovněž ke zvýšení nákladů kvůli jeho zdravotnímu stavu (cukrovka). I u nezletilého D. došlo ke zvýšení nákladů, neboť od roku 2008 vyrostl a později nastoupil do mateřské školy. Otec sám uvedl, že nezletilému R. na školní potřeby ničím finančně nepřispěl; věci koupené synům, ponechává výhradně ve svém bydlišti. Výživné ve výši 3.000 Kč, respektive 2.000 Kč měsíčně, je tedy podle soudu přiměřené věku a potřebám nezletilých dětí, jakož i výdělkovým schopnostem a možnostem stěžovatele, jenž může dosahovat příjmu kolem 20.000 Kč měsíčně. Dále vlastní majetek, který může zhodnotit a jeho náklady na domácnost jsou nižší než u matky, protože žije ve společné domácnosti se svojí druhou manželkou, která ze svého příjmu hradí výdaje spojené s bydlením, domácnosti a dále hradí dva úvěry, které si vzala na pořízení rodinného domku, ve kterém se stěžovatelem bydlí.
Okresní soud konečně uvedl, že dřívějším rozsudkem č. j. 31 Co 426/2010-241 ze dne 23. 11. 2010 potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 22 P 209/2008-173 ze dne 28. 6. 2010, kterým týž zamítl návrh otce (stěžovatele) na změnu výchovného prostředí obou nezletilých chlapců. Krajský soud dospěl k závěru, že od doby posledního rozhodování o úpravě rodičovské odpovědnosti nedošlo k takové zásadní změně poměrů, která změnu výchovného prostředí odůvodňuje.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 31 Co 457/2011-426, rozhodl takto:
"I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že od 1.3.2011 nadále se návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilého R. a nezletilého D. zamítá a dále tak, že výživné je splatné měsíčně předem vždy do 15. dne v měsíci k rukám matky; v dalším se potvrzuje. [...] II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1.9.2010 do 28.2.2011 pro nezletilého R. ve výši 6.000,-Kč a pro nezletilého D. ve výši 3.000,-Kč je otec oprávněn splácet k rukám matky na každý z takto vzniklých dluhů v měsíčních splátkách po 500,-Kč spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek. [...] III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. potvrzuje. [...] IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím."
Krajský soud zejména zdůraznil, že v souladu s dokazováním mají oba rodiče o výchovu nezletilých dětí zájem a oba jsou schopni děti vychovávat. Odvolací soud se však musí zabývat i tím, je-li střídavá výchova v zájmu dítěte, za současného splnění podmínky, že tak budou lépe zajištěny jeho potřeby. Tato podmínka však v daném případě - i podle krajského soudu - splněna není. Střídavá výchova předpokládá mimo jiné vyspělost a dobrou vůli obou rodičům i schopnost spolu komunikovat a spolupracovat. Tato podmínka však v právě projednávaném případě podle krajského soudu není dána, neboť rodiče spolu vzájemně spolupracovat ani komunikovat neumí. V zájmu dětí přitom není ani skutečnost, že by v případě střídavé výchovy byly nuceny každé pololetí měnit školu nebo školku. Zejména ze zprávy základní školy, kterou navštěvuje R., vyplývá, že jmenovaný chlapec je citlivý, hůře navazuje kontakty a střídání školy by proto pro něj nepochybně znamenalo zátěž. U nezletilého R. je přitom situace o to těžší, že trpí cukrovkou a vyžaduje proto nejen trvalou péči a dohled ale i informovanost školy (tzn. učitelů, ale případně i spolužáků) o jeho aktuálním zdravotním stavu. Rodiče jistě mají právo, jak uvádí stěžovatel, vychovávat a pečovat o své děti, toto jejich právo by však podle odvolacího soudu nemělo být nadřazeno nad zájem dítěte na klidném a stabilním rodinném prostředí. Přitom právo stěžovatele podílet se na výchově obou synů je zajištěno širokým stykem s dětmi, kterému ani podle zjištění krajského soudu matka nikterak nebrání.
Odvolací soud se proto při rozhodování o střídavé výchově zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Shodně s ním dovodil, že pro otázku posouzení výchovného prostředí jsou provedené důkazy dostačující, a nařízení znaleckého posudku je proto nadbytečné. Výchovné schopnosti obou rodičů totiž zpochybňovány nejsou, stejně tak jako jejich kladný vztah k oběma dětem a dětí k oběma rodičům. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou zamítl návrh stěžovatele na nařízení střídavé výchovy.
K odlišnému závěru však dospěl odvolací soud, pokud se týká rozhodnutí soudu prvního stupně o zvýšení výživného pro nezletilé děti. Prvostupňový soud prý ve svém rozhodnutí nereflektoval, že od března roku 2011 v důsledku pracovní neschopnosti příjmy stěžovatele klesly. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že je namístě zvýšit výživné pro nezletilé děti od září roku 2010 tak, jak rozhodl soud prvního stupně, avšak pouze do konce února roku 2011, neboť od března roku 2011 v důsledku úrazu došlo ke snížení příjmů stěžovatele. Od března roku 2011 tedy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh matky na úpravu vyživovací povinnosti zamítl. Odvolací soud rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výživného, i pokud se týká jeho splatnosti, a vzhledem k tomu pak musel změnit i rozhodnutí prvostupňového soudu vztahující se k nedoplatku na výživném.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a výchovu dítěte (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní stížnost, formálně vzato, brojí proti oběma v záhlaví citovaným rozhodnutím en bloc. Přitom je zřejmé, že v těchto rozhodnutích bylo řešeno otázek několik; návrh matky na omezení styku stěžovatele s nezletilým R., návrh matky na zvýšení výživného a návrh otce (stěžovatele) žádající svěření nezletilých dětí do střídavé péče. O návrhu matky na omezení styku stěžovatele s R. okresní soud rozhodl tak, že ho výrokem III zamítl. Návrhu matky na zvýšení výživného bylo vyhověno (výrok I a II okresního soudu), leč ze strany krajského soudu došlo ke korekci časového období tohoto zvýšení (výrok I a výrok II rozsudku krajského soudu). Konečně zamítnutí stěžovatelova návrhu na svěření dětí do střídavé výchovy (výrok IV rozsudku okresního soudu) bylo výrokem III rozsudku krajského soudu potvrzeno.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti výroku III rozsudku okresního soudu (viz výše), lze jen stručně konstatovat, že v tomto rozsahu je stížnost podaná někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť zamítavým výrokem soudu o návrhu matky na změnu styku stěžovatele s nezl. R. nemohlo k zásahu do stěžovatelových základních práv dojít.
Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku I a II rozsudku okresního soudu a proti výroku I a II rozsudku krajského soudu (viz výše), pak ji lze hodnotit jako zjevně neopodstatněnou; to již proto, že stěžovatel se proti rozhodnutí o vyživovací povinnosti argumentačně vůbec nevymezuje. Ostatně, podle přesvědčení Ústavního soudu, v těchto částech napadených rozhodnutí ústavněprávní dimenzi dovodit nelze.
Co se pak týká otázky střídavé výchovy, uvádí Ústavní soud následující.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že soudy nevyhověly stěžovatelovu návrhu na změnu výchovného prostředí. Tu poukazuje Ústavní soud zejména na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z nich vyplývá, že oba soudy uvedenou otázku řešily, nahlíženo pohledem ústavněprávním, způsobem akceptovatelným. Ústavní soud dal přitom opakovaně v mnoha svých rozhodnutích najevo, že do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však neshledal.
Ústavní soud se s otázkami svěření nezletilých dětí do výchovy (péče) ve své rozhodovací praxi setkává poměrně často. Proto i případná nálezová judikatura je v tomto směru dosti bohatá; jak stěžovatel sám správně upozorňuje, relevantní je v tomto ohledu - vzhledem k charakteru právě projednávané věci - i nález Ústavního soudu z 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 [Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 59, str. 167]; to nikoliv jen pro myšlenky v něm nově obsažené, ale i pro zobecnění a uspořádání dosavadní judikatury Ústavního soudu na dané téma. V citovaném nálezu - stručně řečeno - vyslovil Ústavní soud mimo jiné, že důvodem nesvěření dítěte do střídavé výchovy nesmí být toliko nechuť rodičů (případně jednoho z nich) mezi sebou komunikovat a soudy by měly při svém rozhodování přihlížet k názoru samotného dítěte, jež by mělo být v těchto případech zpravidla slyšeno; v citovaném nálezu Ústavní soud obecným soudům mj. vytkl, že v tehdy projednávané věci nezjistily názor žákyně navštěvující základní školu. Ústavní soud tak v uvedeném nálezu, navazujícím i na jeho předchozí rozhodnutí (srov. stěžovatelem vzpomenutý nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09) ve své podstatě odmítl aprobovat situaci, kdy by vzájemná averze rodičů znemožnila nařídit střídavou výchovu, byť by to v konkrétním případě bylo v zájmu nezletilého dítěte. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž zdůraznil, že každý z rodičů má právo na relevantní informace o svém dítěti.
O takovou - srovnatelnou - situaci se však v této souzené věci nejedná.
Studiem spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze již dřívějším rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 31 Co 426/2010-241, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 28. 6. 2010, č. j. 22 P 209/2008-173, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření synů do jeho výchovy. Zmíněná rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu z 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 722/11 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Byť se stěžovatel tehdy domáhal svěření dětí do své výchovy (nyní žádá střídavou péčí), Ústavní soud námitkám stěžovatele (jež jsou podobné jako v nyní projednávaném případě, a to jak stran neprovedení psychologického vyšetření, tak stran toho, že zejména nezletilý R. nebyl před soudem slyšen) nepřisvědčil. Výchovné schopnosti stěžovatele již tehdy nebyly nijak omezeny, vzájemný kladný vztah synů ke stěžovateli rovněž nikdo nezpochybňoval. Proto již tehdy bylo tolerováno, aniž se k tomu Ústavní soud v citovaném usnesení III. senátu vyjadřoval explicitně, že nebyly vypracovány znalecké posudky a že zejména R. nebyl slyšen před soudem; jak bude přitom vysvětleno níže, I. senát Ústavního soudu nemá ani nyní důvod se od těchto závěrů odchylovat. Naopak, Ústavní soud se i v citovaném usnesení III. senátu zmiňuje, že dne 31. 1. 2011 podal stěžovatel návrh na střídavou výchovu, který je těžištěm právě projednávané ústavní stížnosti. Postup stěžovatele budí dojem, že se snaží za každou cenu prosadit svůj názor, aniž by skutečně bral ohled na zájmy svých synů, a to i ve vztahu k deklarované změně poměrů ve smyslu §28 zákona o rodině. Ostatně, vyžádaný soudní spis je z velké části tvořen opakovanými návrhy stěžovatele na vydání předběžných opatření (ty byly soudu zasílány i v periodách několika málo týdnů), jimiž se stěžovatel snažil změnit s matkou dohodnutý rozsah výchovy a styku s dětmi; matka dětí se mu přitom alespoň na začátku snažila vyjít vstříc, dokonce s ním obnovila intimní soužití, z něhož se narodil výše zmiňovaný D.
Podle uznávané komentářové literatury (srovnej Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 114, 115 a násl.) je přitom změnou poměrů ve smyslu §28 zákona o rodině jen změna poměrů závažnějšího rázu. Nezbývá tedy, než učinit závěr, že v projednávané věci k žádné zásadní změně poměrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o rodině nedošlo, o čem se studiem spisu přesvědčil i Ústavní soud sám. To oba soudy v nyní přezkoumávaných rozhodnutích zdůvodnily dostatečně. Nadto, i z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že matka umožňuje otci styk s dětmi nad rámec soudem schváleného rozsahu, což ani stěžovatel sám ve skutečnosti nezpochybňuje.
Pokud je dále v ústavní stížnosti namítáno, že soud nepodrobil znaleckému zkoumání ani stěžovatele, ani matku dětí stran jejich výchovných schopností nebo že v tomto konkrétním případě nevyslechl samotné děti ke zjištění jejich vztahu k oběma rodičům, lze to v této souzené věci - jak již bylo naznačeno výše - podle názoru Ústavního soudu tolerovat. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že děti mají k oběma rodičům zásadně kladný vztah a oba rodiče rovněž mají dostatečné výchovné zázemí; za tohoto stavu tedy nebylo nutné návrhům stěžovatele na doplnění dokazování v tomto směru vyhovět.
V projednávaném případě nebrání střídavé výchově výlučně jen - ze stěžovatelova pohledu - matka dětí, která by styk stěžovatele s chlapci z podstaty věci odmítala (na základě iracionálních důvodů - srov. shora cit. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09. Naopak již bylo připomenuto - a tím se rovněž právě projednávaná věc liší od stěžovatelem uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 2661/10 - že matka dětí stěžovateli ve styku s chlapci nebrání, dokonce ho umožňuje nad soudem vymezený rozsah. I s ohledem na to Ústavní soud ke kasaci napadených rozhodnutím nepřikročil.
Konstatovaly-li tedy oba soudy, že je pro ně prvořadý zájem nezletilých dětí, které by měly pokud možno vyrůstat ve stabilním a klidném prostředí - a proto nenařídily střídavou výchovu - lze s tím přirozeně souhlasit. Argumentují-li soudy v této souvislosti tím, že zejména R. - i podle vyjádření jeho třídní učitelky (srovnej číslo listů 296) - je sociálně méně adaptabilní, což nikoliv samo o sobě, ale právě ve spojitosti s jeho onemocněním klade zvýšené nároky nejen na přizpůsobení samotné výuky, ale vyžaduje též značnou empatií celého školního kolektivu, včetně spolužáků, pak takový závěr je racionální; není neslučitelný ani s tím, že z čistě diabetologického hlediska (srovnej vyjádření diabetologické ambulance, kde je R. sledován - srov. číslo listu 288 a následující) není střídavá výchova vyloučena. Konečně, Ústavní soud nemůže nepoznamenat - při materiálním pohledu na právo - že jakýkoli orgán veřejné moci těžko může svým rozhodnutím fungující rodinné a zdravé výchovné prostředí dostatečně nahrazovat. I proto Ústavní soud k ingerenci do projednávané věci nepřistoupil. Rozhodující totiž není samotné formální hledisko případných nedostatků soudních rozhodnutí, ale - jako v tomto případě - reálný prostor stěžovatele na podílení se na výchově synů. To, že tento prostor není naplněn plně pozitivní atmosférou, lze přičítat nejen matce dětí, nýbrž i samotnému stěžovateli.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu