ECLI:CZ:US:2012:1.US.1520.11.1
sp. zn. I. ÚS 1520/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Praha 4, Dědinova 2011/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, čj. 6 Tdo 1535/2010 - 105, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, čj. 10 To 33/2010 - 5092, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti M. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku (nesprávně uvedeno usnesení) Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 16/2009 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání z důvodu, že námitky směřují do oblasti skutkového zjištění, ačkoli důvody dovolání souvisely s použitou právní kvalifikací a obsahovaly upozornění i na rozpor s Listinou i Úmluvou. Spolu s obecnými soudy tak porušil zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo.
Z připojených listin vyplývá zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel, v bodech I./1-9 a 11-13, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"), částečně ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, částečně jako člen organizované skupiny podle §234 odst. 2 písm. a) TrZ, v bodě I./12 trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 TrZ ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, v bodě III. trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) TrZ ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ a v bodě IV. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci a k povinnosti uhradit poškozeným náhradu škody.
Odvolací soud mj. k odvolání státního zástupce zrušil výrok o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že stěžovatele zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podána osobou neoprávněnou.
Pouhé tvrzení stěžovatele o zásahu do základních práv, jako je tomu v posuzované věci, není s to posunout ústavní stížnost do roviny ústavněprávní, není-li doloženo relevantními skutečnostmi, prokazujícími, že k takovému zásahu v řízení došlo. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil stěžovatelem tvrzenou, ale blíže nekonkretizovanou libovůli či porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo.
Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že stěžovatel se k trestné činnosti doznal, jeho doznání bylo podpořeno i dalšími důkazy, nejen výpovědí již zemřelého spoluobviněného R. V. (které soud prvního stupně věnoval maximální pozornost z hlediska posouzení její věrohodnosti), ale také výpovědí poškozených, svědků, daktyloskopickými a pachovými stopami, vyšetřením DNA, záznamy z kamerových systémů přepadených bank, rekognicí a v neposlední řadě i protokoly o vydání věcí.
Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). V dané věci bylo provedenými důkazy dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. nebyly přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Proto obecné soudy uvedené pravidlo neaplikovaly.
Námitkou směřující proti postupu Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabýval v ústavních stížnostech ostatních obviněných, přičemž konstatoval, že Nejvyšší soud není, jak je již patrno ze samotného vymezení dovolacích důvodů v trestním řádu, povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Samo zákonné omezení dovolacích důvodů přitom není zkrácením v zaručených právech, jak plynou z Listiny či z Úmluvy, která deklaruje nárok na jeden opravný prostředek, jímž je odvolání. Pokud byla do právního řádu včleněna možnost podání dovolání, nelze tento benefit považovat za nezbytně nutně stejně účinný jako předchozí opravný prostředek. Proto přísnost posouzení důvodnosti aplikace tohoto mimořádného opravného prostředku plně souvisí s jeho účelem, kterým je korekce výjimečných, zákonem deklarovaných pochybení, k nimž mohlo dojít v předchozím trestním řízení. Samo zopakování úplného soudního přezkumu by popřelo mimořádnost tohoto procesního nástroje. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, není možno tuto polemiku, jak již výše uvedeno, považovat za skutečnost zakládající důvodnost ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud přezkoumal, na základě dovolání podaného všemi odsouzenými, rozsudek odvolacího soudu. S poukazem na §265b odst. 1 a násl. TrŘ se s uplatněnými námitkami vypořádal, s přihlédnutím k uvedenému smyslu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Ke skutkovým námitkám stěžovatele, subsumovaným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, uvedl, že směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění, jež má oporu v provedeném dokazování a je možno z něho dovodit jen jediný závěr, tedy závěr o vině stěžovatele a ostatních obviněných. Současně Nejvyšší soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že označení konkrétního dovolacího důvodu nemůže být jen formální. Pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu dovolacím soudem. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající usnesení Nejvyššího soudu.
Pokud stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalších obviněných, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu