ECLI:CZ:US:2012:1.US.1721.11.2
sp. zn. I. ÚS 1721/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky HORA HOLDING, s. r. o., se sídlem Skuherského 53, 370 01 České Budějovice, IČ: 63911191, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem Střelecká 437, 500 02 Hradec Králové, proti měnící části výroku a proti nákladové části výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 7 Co 286/2011, a proti nákladovým výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 4 C 37/2008, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 11 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o nákladech řízení.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo rozhodnuto tak, že "[o]dvolací řízení o odvolání prvního žalovaného proti výrokům o nákladech řízení se zastavuje.
Rozsudek soudu prvního stupně se výroku v odstavci I., o zamítnutí žaloby, a v odstavci IV., o nákladech státu, potvrzuje.
Ve výrocích v odstavcích II. a III, o nákladech řízení, se mění takto:
Žalobce je povinen zaplatit prvému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 36.546,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám V. P., advokáta se sídlem v T.
Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 26.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení odvolacího částku 25.008,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám V. P., advokáta se sídlem v T.
Druhý žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."
Krajský soud v Českých Budějovicích především uvedl, že podle §220 odst. 3 o. s. ř. změnil výroky o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně se při výpočtu výše nákladů řízení dopustil početní chyby. Jinak poukázal na §142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Především se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o tom, že každému z žalovaných náleží paušální odměna ve výši 20.000,- Kč, nikoliv pouze jediná paušální odměna 20.000,- Kč zvýšená o 30 % ve smyslu §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. Podle §16 odst. 1 téže vyhlášky totiž pro určení sazby odměny je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnuti. Shledal, stejně jako soud prvního stupně, že v době vyhlášení rozhodnutí druhý žalovaný již nebyl zastoupen advokátem prvního žalovaného. Právní zastoupení druhého žalovaného skončilo prohlášením úpadku a ustanovením insolvenčního správce na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 8. 4. 2009, č. j. 25 INS 988/2009-A-l7, které nabylo právní moci dne 20. 4. 2009. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní byli i v odvolacím řízení úspěšní a náleží jim proto právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy opomněly aplikovat §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a stanovily stěžovatelce povinnost zaplatit dvakrát celou odměnu za zastupování. Namísto částky 20.000,- Kč zvýšené o 30%, tj. částky 26.000,- Kč jako odměny za zastupování realizované advokátem žalovaných, byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit dvě odměny po 20.000,- Kč, tj. o 14.000,- Kč více, než kolik by byla odměna stanovena při postupu dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v relevantním znění. Navíc pak došlo ke zvýšení celkem uložené částky, a to o daň z přidané hodnoty.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že nelze aplikovat ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a opominout přitom aplikaci §19a této vyhlášky tak, jak k tomu v řízení došlo. Z ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky podle názoru stěžovatelky vyplývá časové určení doby rozhodné pro určení sazby odměny, nikoliv o vyloučení aplikace §19a vyhlášky, která není zahrnuta v hlavě II. vyhlášky, ale je obsažena v její hlavě III. a následuje až po §16. Pokud by mělo dojít k aplikaci §16 odst. 1 vyhlášky, pak by nemohla být uložena stěžovatelce povinnost k úhradě dvou odměn po 20.000,- Kč, ale pouze jediné odměny ve výši 20.000,- Kč, neboť v době rozhodování obecných soudů již původní žalovaný advokátem zastoupen nebyl.
V dalším sledu stěžovatelka namítá, že soudy neaplikovaly §150 o. s. ř. a ani tuto aplikaci nezvažovaly. Dále stěžovatelka namítá nedostatečné procesní poučení ohledně problematiky náhrady nákladů řízení a nedostatečné poučení dle §15a odst. 1 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
S ohledem na výše uvedené nepovažuje Ústavní soud způsob, jakým postupovaly obecné soudy v konkrétním případě při výpočtu nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000, za natolik excesivní, aby tento mohl nabýt intenzity způsobující zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Obdobný názor stran domáhání se aplikace §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud vyslovil např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 616/10 ze dne 12. 12. 2011. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do soudní činnosti obecných soudů ani s cílem výklad procesních předpisů sjednocovat. O "překvapivosti" napadených (ve smyslu judikatury Ústavního soudu) je každopádně obtížné hovořit v situaci, kdy soudy rozhodly v tomto bodě v zásadě shodně, když stěžovatelka argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti předložila odvolacímu soudu, který se na tuto otázku podrobněji zaměřil. Nelze tedy hovořit o "překvapivém" rozhodnutí, které by se typicky opíralo o právní názory či skutkové důkazy, které by z kontextu celého řízení nikterak nevyplývaly a stěžovatelky by proto neměla procesní prostor na takový nečekaný postup obecného soudu reagovat.
Ohledně požadavku na aplikaci §150 o. s. ř. z ústavní stížnosti neplynou žádné skutečnosti, které by byť jen indikovaly exces z řádné soudní praxe. Ohledně námitky nedostatku procesního poučení v průběhu řízení ústavní stížnost rovněž neobsahuje žádnou argumentaci, která by svědčila o porušení základního práva, a to zvláště v případě, kdy stěžovatelka byla zastoupena i v řízení před soudem prvního stupně kvalifikovaným advokátem.
Závěrem lze tak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť ne každé porušení právního předpisu představuje zásah do základních práv a svobod.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu