ECLI:CZ:US:2012:1.US.1746.12.1
sp. zn. I. ÚS 1746/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Rádio Posázaví s.r.o., se sídlem Praha 1, Dlouhá 727/39, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, i.s. JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8.2.2012, č. j. 7 As 138/2011-251, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2011, č. j. 10 A 73/2011-140, a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 11.1.2011, sp. zn./Ident:2007/493/mal, č.j. CUN/773/2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11, 36 odst. 1 a 37 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před Městským soudem v Praze byla zásadním způsobem zkrácena její procesní práva, neboť její právní zástupkyni, která byla v rozhodné době v pracovní neschopnosti, nebylo soudem umožněno osobně se účastnit jednání. Stěžovatelka poukazuje v této souvislosti na procesní postup vedlejšího účastníka JOE Media, s. r. o., který Městskému soudu v Praze doručil své vyjádření ve věci pouhé dva dny před ústním jednáním a stěžovatelka tak byla nucena reagovat na argumenty uplatněné v tomto vyjádření okamžitě v jednací síni, zatímco vedlejší účastník si mohl svou repliku připravit v časovém komfortu. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že Městský soud v Praze v dané věci nepochybil, když vyjádření vedlejšího účastníka předal stěžovatelce až v soudní síni, neboť je nemohl z objektivních důvodů dříve doručit. Stěžovatelka upozorňuje, že předmětné vyjádření bylo do podatelny soudu doručeno dva dny před jednáním, přičemž soudobé komunikační prostředky umožňují jeho předání ostatním účastníkům řízení dříve než při ústním jednání. Městskému soudu v Praze přitom bylo známo, že stěžovatelka bude při jednání zastoupena substitutem, a proto bylo jeho povinností předat právnímu zástupci stěžovatelky vyjádření s takovým předstihem, aby umožnil adekvátní poradu právního zástupce se substitutem. Stěžovatelka konstatuje, že jí byla v minulosti (od roku 2002) celkem třikrát udělena licence poté, co Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále také jen "Rada") shledala projekt rozhlasové stanice nabídnutý stěžovatelkou nejlépe vyhovující zákonným kritériím pro udělení licence. Stěžovatelka respektuje skutečnost, že předešlá tři rozhodnutí, jimiž jí byla udělena licence, byla zrušena, nicméně i tak z nich lze vyvodit vznik legitimního očekávání, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zůstane i po zrušení svých rozhodnutí konsistentní v tom, jak hodnotí naplnění jednotlivých zákonných kritérií, a případné odchylky patřičným způsobem odůvodní. Stěžovatelka se proto neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že řádně vydané a posléze zrušené rozhodnutí nevyvolává žádné účinky. Pokud správní soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí Rady byla nepřezkoumatelná, bylo úkolem Rady zhojit tyto vady odůvodnění, tj. uvést konkrétní důvody, o které se Rada ve svém rozhodnutí opřela. Rada však pod tlakem těchto výtek změnila samotný výrok a podstatu svého hodnocení v rámci jednotlivých kritérií. Stěžovatelka je přesvědčena, že ústavní princip ochrany legitimních očekávání musí vést k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je v případě udělování licencí v režimu volné správní úvahy svými předcházejícími rozhodnutími vázána, samozřejmě v mezích závazného právního názoru vysloveného v případném zrušujícím rozhodnutí správního soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 73/2011 a 10 A 122/2011, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 11. 1. 2011, sp. zn./Ident.:2007/493/mal, č. j. CUN/773/2011, byla společnosti JOE Media s.r.o. udělena licence k provozování rozhlasového vysílání programu Rádio Sázava prostřednictvím pozemních vysílačů s využitím souboru technických parametrů Benešov - Kozmice 89,3 MHz/5kW na dobu 8 let od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí Rady napadla stěžovatelka u Městského soudu v Praze žalobou, která byla rozsudkem ze dne 21. 7. 2011, č. j. 10 A 73/2011-140, zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze ani Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Z vyžádaných soudních spisů Ústavní soud zjistil, že na předvolání k jednání konanému dne 30. 6. 2011 doručené zástupkyni stěžovatelky dne 7. 6. 2011 reagovala kancelář právní zástupkyně dne 29. 6. 2011, tedy den před nařízeným jednáním, žádostí o odročení jednání z důvodu náhlé nemoci zástupkyně stěžovatelky. Městský soud v Praze odročil jednání na den 14. 7. 2011. Na toto vyrozumění o odročení jednání reagovala asistentka právní zástupkyně stěžovatelky dne 1. 7. 2011 písemným sdělením, že Mgr. Kutějová je v pracovní neschopnosti, není schopna odhadnout, jak dlouho bude pracovní neschopnost trvat, možná i tři týdny. Asistentka dále sděluje, že v průběhu srpna má Mgr. Kutějová naplánovanou dovolenou, jejíž přesný termín není znám, proto žádá o odročení jednání až na měsíc srpen, nejlépe však na září, kdy již Mgr. Kutějová snad žádnou větší nepřítomnost neplánuje. Městský soud v Praze odročil jednání na den 21. 7. 2011. Advokátní koncipientka zástupkyně stěžovatelky nato informovala soud, že stěžovatel trvá na tom, aby jej v řízení zastupovala osobně Mgr. Kutějová, což není s ohledem na její trvající pracovní neschopnost možné, proto opětovně žádá o odročení na jednání. Přípisem ze dne 18. 7. 2011 oznámila předsedkyně ve věci rozhodujícího senátu Městského soudu v Praze zástupkyni stěžovatelky, že neshledala důvod k dalšímu odročení jednání, a to zejména s ohledem na skutečnost, že soud vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a je vázán žalobními důvody uplatněnými v žalobě ve lhůtě stanovené k jejímu podání.
Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že s ohledem na průběh řízení před městským soudem, požadavek koncentrace řízení a zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o žalobě nepředstavovalo neodročení jednání konaného dne 21. 7. 2011 porušení práva stěžovatelky na právní pomoc ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze skutečnosti, že lhůta pro podání žaloby, a tudíž i pro uvádění nových důvodů pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, uplynula již před předmětným jednáním, osobní přítomnost zmocněné zástupkyně proto nebyla nezbytná, mohlo-li být zajištěno substituční zastoupení. Nejvyšší správní soud dovodil, že za existence zákonného požadavku na rozhodnutí o žalobě do 90 dnů není možné očekávat, že soud bude do nekonečna odročovat jednání na základě žádosti zástupkyně stěžovatelky z důvodu její pracovní neschopnosti, pokud datum ukončení neschopnosti ani nelze odhadovat. Požadavek soudu, aby si zástupkyně stěžovatelky zvolila substituta na toto jednání, je tedy oprávněný.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se ve svém rozhodnutí námitkou stěžovatelky týkající se porušení práva na právní pomoc a na spravedlivý proces důkladně vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Nejvyšší správní soud přihlížel ve svém odůvodnění ke konkrétnímu průběhu řízení před městským soudem i ke specifikům řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka měla možnost v zákonem stanovených lhůtách využít procesní prostředky svěřené jí zákonem k ochraně jejích práv, přičemž jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze rozhodovaly o stěžovatelkou uplatněném návrhu v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o vyjádření k žalobě vedlejšího účastníka JOE Media, s. r. o., které bylo předáno zástupci stěžovatelky až při soudním jednáním, Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že toto vyjádření bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 19. 7. 2011 v 14.25 hod. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že výše uvedeným postupem nemohla být z podstaty věci porušena rovnost účastníků řízení, když vůči oběma účastníkům (stěžovatelce i Radě jako žalované) bylo postupováno shodně. Předmětné vyjádření nebylo vyjádřením účastníka řízení, nýbrž osoby zúčastněné na řízení, a obě sporné strany měly stejný prostor pro seznámení se s předmětným vyjádřením a pro vyjádření se k němu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dodal, že zpravidla předání podání účastníkům řízení krátkou cestou při jednání nebude porušením procesních pravidel, ledaže by se jednalo ze strany soudu o postup nedůvodný. Také tomuto závěru Nejvyššího správního soudu nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti čeho vytknout. Nejvyšší správní soud se při odůvodnění rozsudku zabýval tím, zda měla stěžovatelka dostatečný prostor se s vyjádřením seznámit a zda na ně věcně reagovala. Ústavní soud, tak jako již před ním Nejvyšší správní soud z protokolu o ústním jednání konaném dne 21. 7. 2011 (č. l. 36) zjistil, že zástupkyně stěžovatelky konstatuje, že "skutečnosti, které z uvedeného vyjádření vyplývají, jsou skutečnostmi, které již víceméně vyplynuly ze správního spisu, popřípadě je v něm uváděno tvrzení, že je vítězný uchazeč připraven skutečně a bezprostředně začít vysílat." Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o vyjádření osoby zúčastněné na řízení doručené soudu dva dny před nařízením jednání a současně neobsahující žádné nové pro věc rozhodné skutečnosti, má Ústavní soud zato, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že městský soud předal předmětné vyjádření účastníkům řízení až při jednání, nedošlo.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatelky týkajících se nekonzistentnosti rozhodování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání poté, co byla její předchozí (pro stěžovatelku příznivá) rozhodnutí zrušena, neboť hodnocení naplnění zákonných kritérií významných pro rozhodování o žádostech o udělení licencí je předmětem správního uvážení Rady, nikoli obecných soudů, tím spíše pak soudu ústavního.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu