ECLI:CZ:US:2012:1.US.1771.12.2
sp. zn. I. ÚS 1771/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. V., zastoupené Mgr. Janem Vaňkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28/559, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2012, stěžovatelka napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byl podle §151 odst. 3 a contrario zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnut její návrh aby jí byla přiznána odměna a náhrada hotových nákladů jakožto společné zmocněnkyni 518 poškozených ve výši 129.660.696 Kč. Rovněž napadla usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení městského soudu.
Jak stěžovatelka uvádí, vyúčtování odměny provedla dle advokátního tarifu zakotveného ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., avšak městský soud jí odměnu a náhradu nákladů nepřiznal z důvodu uvedeného v §51a ve spojení s §151 odst. 1 trestního řádu, neboť poškozeným nebylo soudem přiznáno osvobození náhrady nákladů poškozeného spojených s přibráním zmocněnce. I vrchní soud pak uvedl, že stěžovatelka si musela být, zejména jako advokátka, vědoma, že v uvedené věci nebylo postupováno podle §51a trestního řádu a nebyla tedy ustanoveným zmocněncem. Stěžovatelka však poukazuje na jednání předsedkyně senátu městského soudu JUDr. Marie Markové, která dávala informace v tom směru, že odměnu a náhradu hotových výdajů bude společným zmocněncům hradit stát. Zdůrazňuje také, že byla vybrána zmocněncem podle §44 odst. 2 trestního řádu, přičemž v demokratické společnosti platí, že pokud někomu stát určí, že má pro stát něco konat, tak mu to i sám zaplatí.
Stěžovatelka je proto přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na legitimní očekávání nabytí majetku garantované čl. 1 Dodatkového protokolu příloze č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo v čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám, a v čl. 10 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, a v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny zaručujícímu právo vlastnit majetek, který je možno vyvlastnit nebo nuceně omezit pouze ve veřejném zájmu a to na základě zákona a za náhradu, a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud rozhodl v plénu podle §11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci obdobných ústavních stížností jiných společných zmocněnců v dané trestní věci, totiž K. P. sp. zn. I. ÚS 2883/10, M. Ch. sp. zn. II. ÚS 1738/12 a P. V. sp. zn. IV. ÚS 1768/12, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Jak již Ústavní soud vyjádřil v citovaných rozhodnutích, nelze mít námitek proti závěrů obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle §44 odst. 2 trestního řádu a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle §51a trestního řádu. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Tedy pokud jde určení společného zmocněnce dle §44 odst. 2 je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady takového zmocněnce stát nehradí. V nyní posuzovaném případě šlo o zastupování společným zmocněncem podle §44 odst. 2 trestního řádu, a nikoli o případ ustanoveného zmocněnce ve smyslu §51a trestního řádu, a obecné soudy tak podle náhledu Ústavního soudu odměnu a náhradu hotových výdajů ústavní stížností napadenými rozhodnutími nepřiznaly správně.
Pokud jde o postup předsedkyně senátu, ten lze sice skutečně místy považovat za zavádějící, nicméně v každém případě z její strany nedošlo k vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by, zejména u osoby právně znalých, mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj. Lze proto souhlasit s obecnými soudy v tom, že si společní zmocněnci museli být vědomi požadavků, jež klade zákon na řádný výkon pravomoci soudu. Je tedy věcí stěžovatelky (jako advokáta - zmocněnce), aby vzniklé náklady vyúčtovala poškozeným, které zastupovala.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Pokud jde o požadavek stěžovatelky, aby o věci rozhodovalo plénum Ústavního soudu dle §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, nutno konstatovat, že toto ustanovení umožňuje, aby si plénum Ústavního soudu pro určité případy atrahovalo rozhodování o ústavních stížnostech, nicméně rozhodně nezakotvuje mechanismus, dle kterého by se tak mělo dít pouze proto, že o to ten který stěžovatel požádá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu