ECLI:CZ:US:2012:1.US.18.12.1
sp. zn. I. ÚS 18/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L. B., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., advokátem se sídlem Brno, Ambrožova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, čj. 8 Tdo 612/2011 - 28, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 462/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2010, čj. 12 T 5/2009 - 644, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti M. L. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy údajně nesprávně aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů, odvolací soud zcela opomenul hodnotit ve vzájemných souvislostech veškeré v řízení provedené důkazy. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 173/02. Dále obecné soudy nepřipustily jím navržený důkaz - domovní prohlídku, za účelem zajištění čestných prohlášení poškozených a výslech "celé řady" blíže nespecifikovaných svědků, přičemž v kauze zůstaly pochybnosti a soudy měly aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch.
Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil šesti útoky vůči poškozeným dívkám. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti a činnosti výkonných zástupců právnických osob s předmětem podnikání v oblasti pořizování a distribuce fotografických a filmových erotických záznamů osob a v oblasti obchodu s takovýmito materiály na dobu dvou roků. Zproštěn obžaloby byl z dalších dílčích útoků pokračujícího trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 TrZ a skutku, v němž byl spatřován trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 TrZ. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 5/2009 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování o zkrácení jeho práv, přičemž jeho argumentace spočívá v opakování námitek z hlavního líčení i z opravných prostředků.
S ohledem na obsah spisu a napadená rozhodnutí nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení zásady volného hodnocení důkazů. Závěr o vině stěžovatele ze strany obecných soudů nelze kvalifikovat jinak než jako řádnou aplikaci jednoduchého práva za současného dodržení práva stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V posuzované věci obecné soudy, zejména soud prvního stupně, náležitě objasnily skutkový stav a bez důvodných pochybností z něho vyvodily odpovídající právní závěry. Odvolací soud na tyto závěry navázal a v souladu se svým zákonným postavením se vypořádal s námitkami stěžovatele, aniž by zopakoval úplný soudní přezkum. Mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrna logická vazba. Nebyl shledán žádný nesoulad, pro který by bylo nutno tato rozhodnutí považovat za protiústavní.
V dané věci souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl jen k jedinému závěru o vině stěžovatele. Nebyly tedy splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy neměly žádné důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Na základě důkazů v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel použil vůči poškozeným pohrůžky jiné těžké újmy, čímž spáchal trestný čin vydírání (str. 20 - 22 rozsudku městského soudu, str. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Za těchto okolností stačí odkázat na obsah odůvodnění zmíněných rozhodnutí.
Nepravdivou je i námitka, že soudy nepřipustily výslech celé řady svědků. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel, v průběhu trestního řízení před soudem prvního stupně, požadoval výslechy svědků uvedených na č. l. 477, 541 a 557 spisu. Soud tyto návrhy akceptoval, svědky vyslechl a jejich výpovědi následně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (str. 15 a násl. rozsudku). Nedůvodným je i tvrzení o nepřipuštění jím navrhované domovní prohlídky. Na základě návrhu stěžovatele ze dne 15. 7. 2009, o provedení domovní prohlídky, kde označil byt a věci, které by měly být tímto úkonem nalezeny (viz č. l. 469 spisu) vydal soud prvního stupně, dne 24. 7. 2009, výzvu k vydání věci podle §78 odst. 1, 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Na tuto výzvu reagoval vlastník předmětného bytu M. B. A. S. žádostí o prodloužení lhůty (č. l. 482 spisu) a následně přípisem ze dne 17. 8. 2009, v němž uvedl, že dne 10. 8. 2009 vstoupil do předmětného bytu za účasti svědků s videokamerou, která celý vstup a úkony, směřující k nalezení údajných listinných důkazů v bytě, zaznamenala. Žádné doklady či materiály, které by se týkaly trestní věci stěžovatele, nebyly zajištěny (č. l. 502 spisu). Jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení, po tomto úkonu již stěžovatel na provedení domovní prohlídky netrval. Svůj požadavek zopakoval až v odvolacím řízení. Odvolací soud poukázal právě na shora popsaný úkon. S ohledem na uvedené nelze hovořit o tom, že by ve věci figurovaly opomenuté důkazy, důkazní návrhy či argumenty stěžovatele, ať už ve formálním či materiálním smyslu a lze jen odkázat na konkrétní, logické a vyčerpávající odůvodnění obecných soudů.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Nutno doplnit, že tento návrh akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu