ECLI:CZ:US:2012:1.US.1842.09.1
sp. zn. I. ÚS 1842/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. S., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu České republiky, Ministerstva spravedlnosti ČR jednající ustanoveným soudním exekutorem JUDr. Tomášem Zítkem", takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 6. 2006 č. j. 49 Nc 2442/2006-25 byla nařízena proti povinným Ing. J. S. a J. S. exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 13 C 219/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006 č. j. 51 Co 306/2004-426, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 4 000000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 11. 9. 1997 do zaplacení, v částce 17.693,40 Kč a k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výroková část I.); soud rozhodl, že provedením exekuce se pověřuje soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město (díle jen "SE") (výroková část II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2007 č. j. 51 Co 101/2007-40 citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, v části výroku I. ve vztahu k prvnímu povinnému (Ing. J. S.i) usnesení soudu prvého stupně potvrdil a v části výroku I. odvolání druhé povinné (J. S.) odmítl.
SE exekučním příkazem ze dne 18. 10. 2006 č. j. 108 EX 8323/06-6 rozhodl o provedení exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí povinného a o povinnosti povinného uhradit oprávněnému jeho náklady ve smyslu §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. a SE náklady exekuce.
SE provedl dne 15. 5. 2009 v místě trvalého pobytu povinného Ing. J. S. a jeho současné manželky Ing. A. S. (dále jen "stěžovatelka") soupis a zajištění movitých věcí (ponechány na místě) povinného Ing. J. S. (dále jen "protokol"); stěžovatelka nedala souhlas ke vstupu SE do jejího bytu a příslušné nemovitosti a prohlásila, že sepsané movité věci jsou v jejím vlastnictví.
Stěžovatelka podala v této věci návrh, kterým se domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by bylo SE a jeho zaměstnancům uloženo zdržet se bez jejího souhlasu vstupu na pozemek a do jejího bytu. Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 22. 5. 2009 č. j. 0 Nc 1213/2009-7 tento návrh zamítl. Poukázal na to, že SE má postavení soudu prvního stupně a disponuje pravomocí k provedení exekuce; o.s.ř dává soudu pravomoc zasahovat do činnosti SE pověřeného provedením exekuce pouze v rámci exekučního řízení, a to při rozhodování o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Soudu není zákonem dána pravomoc zasahovat do průběhu soudní exekuce tím, že by v jiném řízení byla SE uložena povinnost určitým konkrétním způsobem provést exekuci. Z obsahu spisu vyplývá, že SE (jako orgán veřejné moci) provedl prostřednictvím svého vykonavatele soupis movitých věcí podle §326 o. s. ř.
Stěžovatelka se dále správní žalobou domáhala zrušení SE sepsaného protokolu ze dne 15. 5. 2009 a soupisu a zajištění movitých věcí povinného, případně vyslovení jeho nicotnosti. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 6. 2009 č. j. 30 Ca 33/2009-61 správní žalobu odmítl. Poukázal na to, že v případě úkonů SE v exekučním řízení (jako úkonů soudu - srov. §28 exekučního řádu) není dána pravomoc soudů projednat věc ve správním soudnictví; SE není totiž v rámci exekučního řízení orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, ani fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, kterému bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy; SE nevystupuje v exekučním řízení jako správní orgán. Krajskému soudu proto nezbylo než žalobu odmítnout; současně však stěžovatelku poučil, že ochrana jejich práv je zaručena prostřednictvím §267 odst. 1 o. s. ř., podle něhož právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části o. s. ř. Vylučovací (excindační) žaloba poskytuje ochranu třetím osobám (tj. osobám rozdílným od oprávněného a povinného) v případě, že bylo výkonem rozhodnutí nepřípustně zasaženo do jejich (zejména vlastnických) práv.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 8. 2009 č. j. 4 As 23/2009-88 kasační stížnost stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí pro nedůvodnost zamítl a právní závěry krajského soudu jako správné potvrdil.
Exekutorská komora ČR reagovala na podání stěžovatelky ze dne 23. 7. 2007 sdělením (dopisem) ze dne 21. 9. 2007, Ref/261/07. V prvé řadě poukázala na to, že způsob provedení exekuce svěřuje §58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EŘ") soudnímu exekutorovi (jeho úkony se považují za úkony soudu) a ani Exekutorské komoře nepřísluší do této výlučné pravomoci exekutora zasahovat. K otázce bydliště exekutorská komora uvedla, že skutečné bydliště povinného je místem, kde lze dle §326 o. s. ř. provést soupis movitých věcí. Není rozhodující právní vztah povinného k předmětné nemovitosti; rozhodující je, zda lze předpokládat, že se zde mohou nacházet movité věci povinného, což v místě skutečného pobytu povinného lze. Jestliže jiná osoba tvrdí, že má k věcem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, exekutor přesto provede jejich soupis, nejsou-li jiné postižitelné věci postačující k úhradě nároku s příslušenstvím. Není povinností exekutora provádět šetření a dokazování vlastnických práv, nýbrž je na vlastníkovi, zda si svá vlastnická práva uplatní či nikoli a zda je soudu prokáže. Ochrana třetích osob je dána institutem vylučovací žaloby dle §267 o. s. ř.
Ministerstvo spravedlnosti ČR, které stěžovatelčino podání ze dne 25. 5. 2009 obsahově posoudilo jako podnět k výkonu dohledu nad postupem SE (zejména při soupisu movitých věcí dne 15. 5. 2009), v dopisu stěžovatelce ze dne 22. 6. 2009 č. j. 907/2009-OD-DOH/10 poukázalo na to, že soudní exekutor může provést soupis movitých věcí v bytě, sídle, místě podnikání povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny (§326 odst. 1 o. s. ř., §50 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Z dikce uvedených ustanovení vyplývá, že soudní exekutor může provést soupis na jakémkoliv místě, pokud má indicie, že se zde nacházejí movité věci povinného. Dle §325b o. s. ř. povinný umožní tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má své věci umístěny. Každý, v jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, provedl prohlídku bytu a jiných místností povinného. Nesplní-li tuto povinnost, je ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti povinného přístup. Ministerstvo dále uvedlo, že při soupisu samotném nelze zjišťovat skutečné vlastnictví k věci; proto se provede soupis movitých věcí i v případě, tvrdí-li manžel povinného nebo jiná osoba, že má k věcem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, nebo tvrdí-li povinný, že věci náležejí někomu jinému nebo jsou vyňaty z výkonu rozhodnutí (§51 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Ochrana třetích osob je pak zajištěna právem podat vylučovací (excindační) žalobu (§267 o. s. ř.). Důvodem zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je pak pravomocné rozhodnutí soudu, že exekuce postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Pokud tedy soud pravomocně rozhodne ve sporném řízení o excindační žalobě tak, že určitá věc, právo nebo majetková hodnota se z exekuce vylučuje, soud ohledně tohoto majetku exekuci zastaví. Ministerstvo konečně zdůraznilo, že na straně soudního exekutora se nevyžaduje jistota o vlastnických právech k jednotlivým věcem; exekutor vychází pouze z určité míry pravděpodobnosti, že postižené movité věci náleží povinnému, tak jak tomu bylo i v této věci. Ministerstvo proto uzavřelo tak, že na základě zjištěných informací nelze v postupu soudního exekutora shledat pochybení.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se "zakazuje České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR jednající soudním exekutorem JUDr. Tomášem Zítkem, Exekutorský úřad Plzeň - město, sídlem Palackého nám. 28, 301 00 Plzeň, ustanoveným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 Nc 2442/2006-25 ze dne 6. 6. 2006, pokračovat v porušování stěžovatelčiných práv a svobod a přikazuje se jí, aby obnovila stav před porušením - před soupisem a zajištěním movitých věcí povinného Ing. J. S. dne 15. 5. 2009 - ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) z. č. 182/1993 Sb.". Stěžovatelka má za to, že podání ústavní stížnosti je jediným prostředkem, jak se může domoci ochrany svých ústavně zaručených práv, jež vyplývají z čl. 8 odst. 1 a z čl. 13 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 12 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postup soudního exekutora se dle §66 EŘ považuje za úkon (tedy za jiný zásah orgánu veřejné moci), takže ústavní stížnost je namístě. Stěžovatelka dále zpochybňuje veřejný zájem na vstupu SE do jejího obydlí za situace, "je-li jediným zdrojem fikce legitimity provedení výkonu rozhodnutí (či fikce držení věcí povinným) existence administrativní evidence o trvalém pobytu povinného"
Stěžovatelka dále stručně připomněla postup SE, který by sice "mohl být teoreticky dle §66 EŘ přípustný, nelze v daném případě bezezbytku považovat za zákonný". Poukázala na to, že SE svým bezhlavým a obvyklým zásadám činnosti soudních exekutorů se vymykajícím postupem porušil prevenční povinnost ve smyslu §415 o.z. (a §325 a §326 o. s. ř.). Stěžovatelka následně podala přehled podání a návrhů, které k datu ústavní stížnosti učinila (a to včetně podání excindační žaloby).
Stěžovatelka se domnívá, že právě podání excindační žaloby (podle §267 odst. 1 o. s. ř.) a nároky, které by ji teoreticky mohly plynout z řízení, jehož účastníkem soudní exekutor obvykle není, nelze považovat za jiný procesní prostředek ochrany práva [§72 odst. 3, věta druhá za středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Poukázala i na to, že postupem podle §267 odst. 1 o. s. ř. by byla nucena vyčkávat "řádově až několik let", důsledky by pro ni byly prakticky likvidační a ji ve výkonu většiny práv omezující.
Stěžovatelka dále (s odkazem na "převládající" judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 630/03) dovodila - jestliže úkony soudního exekutora nelze ztotožnit přímo s činností soukromé osoby - nárok vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, v důsledku čehož je soudní exekutor toliko vedlejším účastníkem pověřeným provedením soudní exekuce.
Stěžovatelka konečně navrhla, aby v případě důvodnosti ústavní stížnosti, ji byly ve smyslu §62 odst. 4 a odst. 5 zákona o Ústavním soudu přiznány náklady řízení.
III.
Vyjádření SE k ústavní stížnosti stěžovatelky, které představovalo reprodukci přehledu rozhodnutí a ostatních procesních postupů v souzené věci, jež jsou ostatně obsaženy v soudním spisu a ve spisu SE, neobsahovala novou argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k zaslání možné repliky ani nepostoupil. To se týká i vyjádření vedlejšího účastníka (povinného), který se se stěžovatelkou shodl na stejném návrhu; v ostatním se jeho argumentace netýkala předmětu ústavní stížnosti, tj. skutečnosti, že stěžovatelka brojí proti postupu SE. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (resp. v rozhodnutích v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním a co do hodnocení postupu SE je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení jeho postavení vůči soudům obecným (a v souzené věci vůči SE, jehož úkony se považují za úkony soudu) - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení tohoto procesu (postupu SE) a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho závěrům plynoucím z činnosti SE a z rozhodnutí jím učiněných vytýkat nelze; jeho postup a rozhodnutí jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatelka toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje, respektive (s argumentací jen zdánlivě ústavněprávní) rozporuje význam, který těmto zjištěním SE přičítal. Správnost namítaného postupu je podepřena i logicky jasnou a podústavnímu právu se nepříčící argumentaci Exekutorské komory, Ministerstva spravedlnosti, Okresního soudu Praha - západ, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti musí Ústavní soud poukázat právě na kontext ústavněprávního přezkumu vymezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad orgánu veřejné moci (v souzené věci SE a dalších orgánů) dosahuje nepřípustné libovůle, což zjištěno nebylo; není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež SE a další dotčené (či stěžovatelkou oslovené) orgány pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně, jak činí stěžovatelka.
Argumentace stěžovatelky je ostatně do určité míry spektakulární. Stěžovatelka argumentačně jen obecně odkazuje na některá ustanovení Listiny či Úmluvy, leč vlastně (vůbec) nebere v úvahu úpravu provedenou podústavním právem, ze které SE vycházel a podle níž byl povinen postupovat; na to ostatně byla stěžovatelka ve výše připomenutých vyjádřeních Exekutorské komory ČR, Ministerstva spravedlnosti a uvedených soudů upozorňována. Ústavní soud s touto argumentací souhlasí, odkazuje na ní a nemá nic, co by k ní dalšího dodal. Je proto s podivem, jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti směřuje k tomu, aby Ústavní soud fakticky přehodnocoval skutkový i právní stav (a dokonce snad nařizoval obnovení stavu před tvrzeným porušením - soupisem a zajištěním movitých věcí).
Jak již bylo připomenuto, Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k činnosti SE, byť právě k tomu jej stěžovatelka uplatněnou (zdánlivě ústavněprávní) argumentací vyzývá. V projednávané věci je tedy těžiště argumentace stěžovatelky pouze v rovině polemiky s právním posouzením postupu SE, tedy v polemice v oblasti a v rovině práva "podústavního"; ani z obsahu soudních spisů a spisu SE však nelze dovodit, že by postup SE nebyl řádný, že by nesl znaky neodůvodněné libovůle nebo dokonce že by nebyl rozumně odůvodnitelný. Proto Ústavní soud uzavírá, že postup SE a jeho činnost jsou srozumitelné, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatelka adekvátní postup podle podústavního práva nakonec zvolila, excindační žalobu podala a bylo jí vyhověno v podstatě proto, že "pohledávka" povinného (pozn.: správně "dluh") vznikla před uzavřením jejího manželství s povinným (srov. pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2010 č. j. 17 C 199/2009-36).
Ke stěžovatelčinu odkazu na judikaturu Ústavního soudu (a konkrétně ke sp. zn. IV. ÚS 630/03) nelze než konstatovat, že k právnímu ustavení soudního exekutora bylo toliko v rámci odlišného stanoviska [podle něhož měla být ústavní stížnost odmítnuta z důvodu zjevné neoprávněnosti osoby stěžovatele] připomenuto, že soudní exekutor má postavení veřejného činitele, na nějž stát přenesl část výkonu své moci - specificky moci soudní. Nelze proto dovozovat (jak to činí stěžovatelka), že soudní exekutor je "toliko vedlejším účastníkem pověřeným provedením soudní exekuce". Soudní exekutor je pověřen přeneseným výkonem soudní moci a v tomto smyslu (tedy z hlediska funkčního) je v postavení orgánu veřejné moci (a nikoliv "toliko vedlejším účastníkem").
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem SE, tedy stěžovatelkou tvrzeným "jiným zásahem orgánu veřejné moci", k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, může v odůvodněných případech podle výsledku řízení Ústavní soud usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnosti byla odmítnuta - žádnému účastníku náhradu nákladů řízení stěžovatelky neuložil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu