ECLI:CZ:US:2012:1.US.1848.10.1
sp. zn. I. ÚS 1848/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky L.E.R., s. r. o., se sídlem Masařská 322/3, 746 01 Opava, IČ:64086470, zastoupené JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem Masařská 3, 746 01 Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2010 č. j. 8 Afs 19/2009-40 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009 č. j. 22 Ca 292/2008-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Finanční úřad v Opavě exekučním příkazem ze dne 25. 6. 2008 č. j. 135105/08/384941/4455 nařídil k vymožení vykonatelného nedoplatku v částce 708 062 Kč daňovou exekuci postižením jiných majetkových práv - postižením obchodního podílu daňového dlužníka (dále jen "stěžovatelka") z právního důvodu práva na vypořádací podíl u společnosti PALMI, s. r. o., Finanční úřad v Opavě rozhodnutím ze dne 8. 8. 2008 č. j. 156129/08/384941/4455 nevyhověl námitce stěžovatelky ze dne 28. 7. 2008 proti výše uvedenému exekučnímu příkazu. Stěžovatelka namítala, že všechny vymáhané pohledávky jsou promlčeny. K tomu finanční úřad poté, kdy u každé z pohledávek specifikoval, kdy začala plynout promlčecí lhůta, konstatoval, že u všech nedoplatků byla šestiletá promlčecí lhůta přerušena nejprve exekučním příkazem ze dne 5. 4. 2000, na přikázání pohledávky na peněžní prostředky na účtech vedených u bank a poté byla promlčecí lhůta znovu přerušena výzvou k zaplacení nedoplatků v náhradní lhůtě ze dne 2. 10. 2006. Nová šestiletá promlčecí lhůta začala plynout od 1. 1. 2007 a končí 31. 12. 2013.
Stěžovatelka se následně žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě (dále jen "žalovaný") o námitce ze dne 8. 8. 2008. Namítala, že exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky - postižením jiných majetkových práv je neplatný, protože ve věci vymáhané identické pohledávky byl již dne 5. 4. 2000 vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank, který je dosud v platnosti. Stěžovatelka uvedla, že o. s. ř., který se pro vedení exekuce přiměřeně použije (ustanovení §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "DŘ"), nepřipouští provádění exekuce více způsoby najednou. To dovozuje z užití jednotného čísla "exekuční příkaz" a nikoli množného "exekuční příkazy". Nemohou tak být současně vedeny dvě exekuce pro stejnou pohledávku, nařízené navíc podle stejného ustanovení §73 odst. 6 písm. a) d. ř.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2009 č. j. 22 Ca 292/2008-19 správní žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Krajský soudu konstatoval, že DŘ skutečně neobsahuje úpravu vedené exekuce, která by buď umožňovala, či naopak zabraňovala vedení více daňových exekucí pro vymožení téhož nedoplatku současně, a proto je třeba dle ustanovení §73 odst. 7 DŘ přiměřeně použít o. s. ř. Zdůraznil, že úprava výkonu rozhodnutí je zde obsažena již od jeho přijetí v roce 1963 a obecná ustanovení o výkonu rozhodnutí zůstala novelizacemi proběhlými od té doby prakticky nedotčena. Jakkoli ani o. s. ř. neobsahuje výslovnou úpravu otázky, zda současně lze či nelze vést více výkonů rozhodnutí pro tutéž pohledávku současně, je z ustanovení §263 odst. 2 o. s. ř. zcela zřejmé, že takovou situaci předvídá. Dle krajského soudu je právní praxe v tomto směru zcela konstantní a ustálená a neměně stojí na tom, že oprávněný může k vymožení své pohledávky navrhnout úspěšně i více způsobů výkonu rozhodnutí. Citoval rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která tento závěr podporují. Krajský soud dodal, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno toliko v rozsahu jediného uplatněného žalobního bodu (§75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), neboť k ničemu jinému (krom případné nicotnosti rozhodnutí, kterou však v posuzovaném případě neshledal - §76 odst. 2 s. ř. s.) již nemohl přihlížet. Ve správním soudnictví se totiž uplatňuje dispoziční zásada, která znamená, že se soud může zabývat jen těmi námitkami, které žalobce uplatnil proti napadenému rozhodnutí (srov. rozsudek vrchního soudu v Praze ze dne 25, 20. 1999 č. j. 6 A 28/98-47).
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nesouhlasila se závěrem o možnosti přiměřeného použití o. s. ř. Připustila sice, že se od šedesátých let vyvinula jednotná a ustálená judikatura týkající se výkonu rozhodnutí, avšak DŘ neplatí od roku 1963, ale od roku 1992. Ustanovení §73 odst. 7 DŘ neodkazuje v plném rozsahu na o. s. ř., který se má použít pouze přiměřeně. Nelze proto bez dalšího aplikovat soudní judikaturu před rokem 1993 na řízení podle DŘ; nesmí být narušen zásadní veřejnoprávní princip daňového řízení, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. U o. s. ř. není stejný veřejnoprávní princip jako u DŘ. Stěžovatelka dále zdůraznila, že nárok uplatněný žalovaným dle exekučního příkazu je promlčený. Namítala, že z gramatického výkladu ustanovení §73 odst. 6 DŘ vyplývá, že exekuční příkaz je jeden a týká se buď přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank, nebo se týká přikázání jiné pohledávky. Pokud byl již vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účet vedený u banky, mohl být další exekuční příkaz na jinou pohledávku vydán až v okamžiku, kdy byl původní exekuční příkaz zrušen. Stěžovatelka by připustila možnost vydání exekučního příkazu na jiná aktiva podle ustanovení §73 odst. 6 písm. b) až d) DŘ. a nikoli podle písmene a) tohoto ustanovení. V rámci aktiv uvedených pod písm. a) může finanční úřad vydat pouze jeden platný exekuční příkaz a další až tehdy, pokud první přestane platit. Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítala, že žalovaný neučinil podle ustanovení §70 DŘ veškeré úkony směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatků, a úkony, které provedl, nepřerušily běh promlčecí lhůty. Vydal sice dne 2. 10. 2006 výzvu k dobrovolnému zaplacení nedoplatků v náhradní lhůtě, ovšem pro tento postup v době, kdy nebyla ukončena daňová exekuce dle exekučního příkazu ze dne 5. 4. 2000, není opora v zákoně. Výzvu ze dne 2. 10. 2006 proto považuje za neúčinnou a nepřerušující běh promlčecí doby. Žalovaný nemůže volit libovolně postupy k vymožení pohledávky, musí se řídit zákonem a provádět jen ty úkony a v tom pořadí, které stanoví zákon. Místo aby bylo pokračováno v nařízené exekuci, byl učiněn úkon, kterým byl alibisticky zachraňován běh promlčecí doby.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 8 Afs 19/2009-40 kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl. Zdůraznil, že kasační stížnost je z hlediska jejího obsahu vhodné rozdělit na dvě části: nejprve reaguje na důvody, které uvedl krajský soud v kasační stížností napadeného rozsudku; následně uvádí důvody, pro které se domnívá, že nárok uplatněný žalovaným je promlčen.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že žalovaný mohl vydat pouze jeden exekuční příkaz, a to buď na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účet vedený u banky, nebo na přikázání jiné pohledávky. Naopak konstatoval, že stěžovatelka podrobné právní argumenty k tomuto závěru neuvádí, toliko vyslovuje uvedený právní názor. Kasační soud dovodil, že stěžovatelka nadále vychází z předpokladu přípustnosti vydání toliko jednoho exekučního příkazu a podpůrným argumentem je jí (patrně) i užití spojky "nebo" v ustanovení §73 odst. 6 písm. a) DŘ. Uvedené ustanovení však jen zdůrazňuje, že daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky. Může jít o pohledávku na účtech bank či spořitelních a úvěrních družstev nebo o jinou pohledávku. Podstatné je, že toto ustanovení neobsahuje konečný výčet v úvahu připadajících situací, za kterých může pohledávka vzniknout. Spojení "o jinou pohledávku" totiž předpokládá v DŘ blíže nespecifikovanou skupinu situací, za nichž může pohledávka postižitelná vydáním exekučního příkazu vzniknout. Účelem ustanovení §73 odst. 6 písm. a) DŘ je totiž rámcově demonstrativně upřesnit, jaké pohledávky lze vydáním exekučního příkazu přikázat (náleží mezi ně např. také postižení jiných majetkových práv za přiměřeného použití ustanovení §320 a 320a o. s. ř., podle kterých byl exekuční příkaz vydán). I proto nelze případně spojku "nebo" interpretovat jako spojku vylučující, která by předpokládala výběr mezi dvěma konkrétními v zákoně uvedenými variantami v tom smyslu, že např. předchozí přikázání pohledávky na účtu banky by znemožňovalo přikázání jiné pohledávky a naopak. Jestliže stěžovatelka uvádí, že by připustila možnost vydání exekučního příkazu na jiná aktiva vedená pod písm. b) až d), vedle exekučního příkazu vydaného podle ustanovení §73 odst. 6 písm. a) DŘ, pak rovněž v této části je uplatněná kasační námitka nekonkrétní, žalobce neuvádí žádné konkrétní argumenty, proč případně tuto možnost připouští.
Námitky proti důvodům, o které opřel krajský soud své rozhodnutí, jsou obsaženy zejména v prvním odstavci str. 2 kasační stížnosti. Rovněž tyto námitky shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými. Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na přiměřené použití zejména ustanovení §263 odst. 2 o. s. ř. a označil judikaturu, která závěr, že lze vést výkon rozhodnutí více způsoby současně, potvrzuje. Jestliže stěžovatelka namítala, že "nelze bez dalšího aplikovat bohatou soudní judikaturu" před rokem 1993, protože v té době nebyl zákon o správě daní a poplatků účinný, lze k tomu jen obecně poznamenat, že "nejde o aplikaci ve smyslu aplikace právního předpisu", kdy předpokladem je jeho platnost a účinnost v období, na které se aplikuje. Pokud jsou výchozí skutkové okolnosti obdobné, nic obecně nebrání vycházet a oporu hledat v rozhodnutích vydaných v období před 1. 1. 1993. Podstatná je v těchto souvislostech především povaha a kvalita právní argumentace, kterou soudy v minulosti učinily. Krajský soud navíc označil vedle rozhodnutí z doby před nabytím účinnosti daňového řádu i rozhodnutí z doby pozdější, a to jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního. Lze konstatovat, že postupoval správně, pokud z dostupné judikatury vycházel a rozhodl v souladu s ní.
Nejvyšší správní soud se zabýval i úvahou stěžovatelky, že pokud něco v zákoně není, nemůže se toho státní orgán dovolávat a pokud naopak DŘ nějakou otázku upravuje, nelze ji vykládat jinak, než jak je to v zákoně uveden. Uvedl, že proti těmto obecným východiskům nelze ničeho namítat, avšak v souzené věci nastala situace jiná. DŘ neobsahuje výslovnou úpravu, která by např. stanovila, že souběžné vedení exekuce více způsoby se zakazuje nebo naopak je možné. To však neznamená, že by nebylo lze právní předpisy interpretovat. Stěžovatelka v kasační stížnosti koncentrovaně nepředkládá důvody, pro které by nebylo možné postupovat při posouzení této otázky v souladu s ustanovením §73 odst. 7 DŘ přiměřeně podle o. s. ř. Nejvyšší správní soud proto (ke stěžovatelkou zmíněnému deficitnímu veřejnoprávnímu principu o. s. ř. ve vztahu k DŘ) rovněž obecně konstatoval, že pravomocné rozhodnutí, kterým byla daňovému subjektu uložena povinnost v daňovém řízení, je ve smyslu §274 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nadáno stejnými atributy závaznosti, nezměnitelnosti a právní vynutitelnosti, jako je tomu u jiných exekučních titulů dle ustanovení §274 o. s. ř. V případě exekučního řízení je vždy dán onen "veřejnoprávní princip", jak o něm obecně stěžovatelka hovoří, spočívající v tom, že i proti vůli povinného je realizováno státní mocí uspokojení pravomocné a vykonatelné pohledávky. Skutečnost, že v oblasti výkonu rozhodnutí v civilních věcech je k dispozici co do počtu obsáhlejší judikatura, nelze interpretovat jako důsledek odlišné povahy obou procesních předpisů, která by a priori znemožňovala z judikatury v civilních věcech vycházet. Na četnost judikatury má vliv jak doba účinnosti právní normy, ke které se judikatura vztahuje, tak i přirozená četnost či naopak výjimečnost situací, které v reálném životě nastávají. Rozhodně však nelze pouze z četnosti judikatury dovozovat odlišnou povahu právních předpisů.
Nejvyšší správní soud konečně shledal za nepřípustnou i druhou uplatněnou námitku stěžovatelky, kterou se týká promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek. Za zcela zásadní považuje skutečnost, že stěžovatelka (byť v kasační stížnosti "nadále tvrdí", že nárok uplatněný žalovaným z exekučního příkazu ze dne 25. 6. 2008 je promlčen), v podané žalobě námitku promlčení neuplatnila. Pro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem však platí dispoziční zásada [(§71 odst. 1 písm. d) a §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.)], a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (shodně rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2005 č. j. 7 Afs 104/2004-54).
Nejvyšší správní soud připomněl, že podaná správní žaloba je relativně stručná a jedinou vytýkanou právní vadou je tvrzená nepřípustnost souběžného vedení exekuce více způsoby. Stěžovatelka pouze v bodě I. správní žaloby zmínila, že správní žalobou napadeným rozhodnutím nebylo vyhověno námitce promlčení, kterou v řízení uplatnila. Tuto zmínku však nelze považovat za žalobní bod ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy za uvedení důvodu, pro který stěžovatelka považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné, resp. nicotné. Stěžovatelka ve správní žalobě nepředkládala důvody, proč (případně) dle jejího názoru byla její námitka promlčení posouzena nesprávně a proč je žalobou napadené rozhodnutí z tohoto důvodu případně nezákonné. Šlo pouze o specifikaci žalobou napadeného rozhodnutí, kterou stěžovatelka učinila v úvodu správní žaloby tak, aby nebylo sporu o tom, proti kterému rozhodnutí správní žaloba směřuje. Soudy rozhodující ve správním soudnictví přezkoumávají žalobami napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s.). Proto nelze Krajskému soudu v Ostravě vytýkat, že se ve svém rozhodnutí nezabýval tím, zda případně nedošlo k promlčení práva vybrat daňový nedoplatek, pokud stěžovatelka tuto okolnost v podané žalobě nenamítala. Kasační soud rovněž posoudil, zda k tomu, že případně došlo k promlčení práva vybrat, resp. vymáhat daňový nedoplatek, neměl soud přihlížet z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byla tato okolnost v podané správní žalobě namítána; v této souvislosti se nabízí otázka, zda na institut promlčení dle §70 DŘ má být nahlíženo obdobně jako na zánik práva daň vyměřit dle ustanovení §47 DŘ a zda i v tomto případě lze vycházet z judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 1419/07). Podle této judikatury "k prekluzi subjektivního veřejného práva státu na vyměření či doměření daně podle §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dochází marným uplynutím tam uvedené lhůty. Následkem je zánik subjektivního práva, přičemž k tomuto následku se přihlíží z úřední povinnosti. To platí pro jakýkoliv orgán veřejné moci, tedy rovněž v řízení soudním. Nebrání tomu ani přezkumná povaha řízení, ani dispoziční zásada. Vázanost soudního přezkumu na žalobní body podle §75 odst. 2 s. ř. s. je zásadně správná, avšak nelze ji absolutizovat". Tu kasační soud dospěl k závěru, že v případě promlčení dle ustanovení §70 DŘ se výše uvedená zásada vyslovená Ústavním soudem neuplatní; to platí právě s ohledem neboť na zásadní odlišnost, jež vyplývá z §70 odst. 3 DŘ, podle kterého se k promlčení přihlédne jen tehdy, je-li to daňovým dlužníkem namítáno, a jen v rozsahu uplatňované námitky. Vybrání a vymáhání daňových nedoplatků a rozhodnutí, která jsou v rámci exekuce vydána, nejsou nezákonnými, byť by i probíhala a byla vydána po uplynutí lhůty dle §70 odst. 1 DŘ, pokud nebylo promlčení daňovým dlužníkem namítnuto. Není v takovém případě ničeho, k čemu by měl soud přihlížet z úřední povinnosti, neboť DŘ předpokládá aktivitu daňového dlužníka směrem k uplatnění námitky promlčení. Pokud námitku promlčení uplatní, je o ní daňovým orgánem rozhodnuto a následně lze podrobit takové rozhodnutí přezkumu ve správním soudnictví. Tak tomu ostatně bylo i v souzené věci, kdy stěžovatelka v námitce proti exekučnímu příkazu ze dne 25. 6. 2008 námitku promlčení uplatnila (byl to ostatně jediný argument, který byl v námitce uplatněn) a žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí s námitkou promlčení zabýval. Stěžovatelka však překvapivě (jak již bylo uvedeno) v soudním řízení okolností týkající se promlčení nenamítala, namísto toho se zabývala otázku přípustnosti vedení exekuce více způsoby současně, a krajský soud se proto v rozsudku v souladu s dispoziční zásadou, která ovládá řízení ve správním soudnictví, zabýval jen námitkami uplatněnými v podané žalobě.
Nejvyšší správní soud dodal, že podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V této souvislosti připomněl rozsudek ze dne 25. 9. 2008 č. j. 8 Afs 48/2006-155 a v něm (v souvislosti s §104 odst. 4 s. ř. s.) zdůrazněný závěr, že "po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené". Nejvyšší správní soud z tohoto závěru vycházel i v souzené věci; poukázal na to, že ani ze soudního ani ze správního spisu nevyplývá žádná okolnost, která by případně nasvědčovala tomu, že stěžovatelka nemohla z jakéhokoli důvodu okolnosti týkající se promlčení uplatnit ve správní žalobě. Naopak skutečnost, že tato námitka byla vznesena v řízení před žalovaným, umocňuje přesvědčení soudu, že bylo toliko na stěžovatelce, zda vznese námitky vztahující se k posouzení předtím uplatněné námitky promlčení, či zda zvolí jiné argumenty na svoji obranu. S odkazem na shora uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší správní soud námitku týkající se promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek nepřípustnou.
Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil námitky stěžovatelky dílem jako nedůvodné a dílem jako nepřípustné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
II.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2010 č. j. 8 Afs 19/2009-40 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009 č. j. 22 Ca 292/2008-19 napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že postupem obou správních soudů a napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 10 a čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
Stěžovatelka v prvé řadě uvedla, že se neztotožňuje s právními závěry a procesními postupy Finančního úřadu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu. Dále (a konkrétně) poukázala na to, že porušení citovaných ustanovení Listiny, Deklarace a Úmluvy spatřuje především v tom, že vznesla námitku promlčení proti exekučnímu příkazu ze dne 25. 6. 2008 č. j. 135105/08/384941/4455, a k této námitce musí státní orgán přihlížet ze zákona. Tyto důsledky jsou spojeny s jedinou (první) námitkou promlčení a stěžovatelka není povinna tuto námitku ani opakovat ani odůvodňovat. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že námitku promlčení v žalobě neuplatnila. V této souvislosti uvedla, že v prvním článku žaloby uvádí první důvod, a to že žalovaný nevyhověl její námitce promlčení ze dne 28. 7. 2008; jako důkaz navrhla spis finančního úřadu. Námitku promlčení není prý nutno více rozvádět a státní orgán posoudí, zda je oprávněná či nikoliv. Stěžovatelka opakovala, že se jednoznačně domáhá zrušení exekučního příkazu z toho důvodu, že FÚ námitce promlčení nevyhověl. Pokud Nejvyšší správní soud věc vykládá gramaticky jinak, jedná se z jeho strany o přepjatý formalismus, neboť na (jednou) uplatněnou námitku postačí odkázat; další uplatnění této námitky v žalobě je tedy nadbytečné.
Stěžovatelka konečně uvedla, že se soudy obou stupňů náležitým způsobem nevyrovnaly s její právní argumentací a svůj právní názor řádným způsobem nezdůvodnily.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2010 č. j. 8 Afs 19/2009-40 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009 č. j. 22 Ca 292/2008-19 zrušil.
III.
Účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření předně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že rozhodnutí finančního úřadu, které bylo posléze napadeno soudní žalobou, stálo na jediné úvaze, a sice že předtím uplatněná námitka promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky nebyla důvodná, neboť v mezidobí došlo k úkonu (tj. exekuční příkaz z roku 2000 a výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě z roku 2006), který směřoval k vybrání, zajištění, nebo vymožení daňového nedoplatku. Stěžovatelka však v podané správní žalobě s odkazem na žalobou napadené rozhodnutí nenamítala, proč se (případně) domnívá, že výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě není úkonem, který může promlčecí lhůtu přerušit, ale nadnesla v ní problém jiný, který dosud v daňovém řízení neuplatnila, a sice otázku, zda lze vést výkon rozhodnutí více způsoby současně. Krajský soud poté, vycházeje z dispoziční zásady, kterou je správní soudnictví ovládáno, zaměřil svoji pozornost na posléze uvedený problém a připomněl, že okolnosti týkající se promlčení práva vybrat daňový nedoplatek nebyly správnímu rozhodnutí v žalobě vytýkány. [Poznámka: Ústavní soud v této souvislosti upřesňuje, že krajský soud uvedl, že "napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno toliko v rozsahu jediného uplatněného žalobního bodu (§75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), neboť k ničemu jinému ... již nemohl přihlížet. Ve správním soudnictví se totiž uplatňuje dispoziční zásada, která znamená, že se soud může zabývat jen těmi námitkami, které žalobce uplatnil proti napadenému rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 1999 č. j. 6 A 28/98-47)."] Až v kasační stížnosti se stěžovatelka k problému promlčení částečně vrací. Argument o nepřípustnosti výkonu rozhodnutí, souběžně vedeného dvěma způsoby současně, je důvodem, proč se domnívá, že nárok je promlčen. Teprve v kasační stížnosti - v soudním řízení poprvé - stěžovatelka namítala, že úkony, které předcházely vydání exekučního příkazu, nebyly způsobilé přerušit běh promlčecí lhůty. Proto musel Nejvyšší správní soud kasační námitky rozdělit na ty, u kterých zkoumal jejich důvodnost, a na ty, u kterých bylo třeba ještě před úvahou o jejich případné důvodnosti zaujmout stanovisko k jejich přípustnosti.
Kasační soud ve svém vyjádření připomněl, že podle §70 odst. 1 DŘ se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Podle §70 odst. 3 DŘ se k promlčení přihlédne jen k námitce, a to v jejím rozsahu. Nejvyšší správní soud uvedl, že není sporu o tom, že k námitce promlčení musí daňové orgány povinnost přihlédnout, je-li v daňovém řízení uplatněna. Současně je však třeba posoudit, zda uplatněná námitka promlčení je uplatněna skutečně za situace, kdy právo vymáhat daňový nedoplatek je promlčeno (a ani správce daně o tom nemá pochybnosti), nebo v případě, kdy je tato otázka sporná, např. proto, že daňový orgán nahlíží odlišně na některý z v řízení provedených úkonů z hlediska jeho způsobilosti promlčení lhůtu přerušit. Pak se tyto okolnosti promítnou do rozhodnutí o námitce promlčení a jeho odůvodnění. V souzené věci proto nešlo o to námitku promlčení dále podrobně rozvádět (jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti), ale bylo třeba procesními prostředky brojit proti názoru finančního úřadu, že k promlčení práva dosud nedošlo. "V posuzované věci nedošlo k tomu, že by byla (Poznámka: logicky správně zřejmě má být "nebyla") námitka promlčení v řízení uplatněna a daňový orgán se jí vůbec nezabýval. V takovém případě by se (patrně) nabízela otázka, zda jde o natolik závažné procesní pochybení, že je třeba k němu přihlédnout z moci úřední i bez výslovné námitky v podané žalobě. Žalobou napadené rozhodnutí obsahovalo zdůvodnění, proč nepovažoval finanční úřad námitku promlčení za důvodnou." Nejvyšší správní soud poukázal na to, že v rozsudku napadeném ústavní stížností vysvětlil odlišnost posuzovaného případu od marného uplynutí lhůty pro vyměření daně dle §47 DŘ. V případě promlčení právní předpis výslovně vyžaduje, aby byla námitka promlčení ve vyměřovacím řízení řádné vznesena, dává námitku promlčení do dispozice účastníka daňového řízení a nestanoví následek v podobě zániku práva vyměřit daň v případě marného uplynutí promlčecí lhůty.
Kasační soud zdůraznil, že právě proto, že rozhodnutí týkající se vymáhání daňových nedoplatků není nezákonné, byť by bylo vydáno po uplynutí promlčecí lhůty, je třeba, aby okolnosti týkající se tvrzeného promlčení práva vybrat daňový nedoplatek byly následně vtěleny i do žalobních bodů, pro které se žalobce domáhá zrušení správního rozhodnutí. Na tuto povinnost nelze rezignovat a následně tvrdit, že měl tyto souvislosti správní soud posoudit z úřední povinnosti. Stěžovatelka si byla patrně této skutečnosti vědoma, protože v kasační stížnosti žalobní tvrzení o nepřípustnosti souběžného vedení exekuce více způsoby prezentuje jako výchozí předpoklad pro závěr, že došlo k promlčení práva. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zdůraznil, že takto však správní žaloba postavena není; soudní přezkum správních rozhodnutí ve správním soudnictví je koncipován jako přezkum následný a omezený skutkovými a právními důvody, pro které žalobce považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Je proto třeba požadovat, aby žalobní body korespondovaly důvodům, o které správní orgán opřel správní žalobou napadené rozhodnutí. Kasační soud proto zdůraznil, že pokud byla předmětem odlišných právních názorů otázka, zda k promlčení došlo či nikoli, měla stěžovatelka s názorem žalovaného polemizovat. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti uváděla opak, je Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu přesvědčen, že žaloba neobsahovala námitky týkající se případného nesprávného posouzení námitky promlčení. Pokud stěžovatelka v podané žalobě promlčení zmínila, pak jen při specifikaci žalobou napadeného rozhodnutí, rozhodně nikoli jako argument jeho nezákonnosti.
Nejvyšší správní soud své vyjádření uzavřel tak, že se nedomnívá, že přezkoumáním žaloby a následně kasační stížnosti v rámci žalobních bodů resp. důvodů kasační stížnosti došlo v této věci k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření plně odkázal na oba napadené rozsudky a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Žalovaný Finanční úřad v Opavě ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu bylo stěžovatelce zasláno k eventuální replice. Stěžovatelka se k němu ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Právě taková situace v souzené věci nastala.
Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obou správních soudů. V rozhodnutích byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama postrádá ústavní rozměr a opakuje jen argumentaci, s níž se Nejvyšší správní soud již vypořádal dostatečně.
Ústavní soud nemá důvod závěry soudů zpochybnit (a Nejvyššího správního soudu zvláště); neshledal v nich porušení práv stěžovatelky ani v rovině práva podústavního. Soudy se souzenou věcí velmi podrobně zabývaly a zřetelně a jasně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly.
Ústavní soud navíc připomíná, že stěžovatelčina tvrzení v ústavní stížnosti mají spektakulární charakter. Jedná se především o stěžovatelkou tvrzenou argumentaci promlčením práva (vybrat daňový nedoplatek) do žalobních bodů, pro které se stěžovatelka domáhá zrušení správního rozhodnutí. Ústavní soud (ostatně stejně jako Nejvyšší správní soud) nepovažuje pouhou specifikaci (popis) správní žalobou napadeného rozhodnutí (v prvním článku této žaloby) za uplatnění žalobního důvodu a za argument pro vyslovení jeho nezákonnosti. Stejně tak nevěrohodné, překvapivé a účelové je tvrzení stěžovatelky, že v ústavní stížnosti odhlíží od článku druhého správní žaloby, "jehož rozbor není pro tuto věc podstatný", jestliže právě tento bod učinila jádrem své žalobní argumentace; v tomto článku namítala, že exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky, tj. postižením jiných majetkových práv, je neplatný, neboť ve věci vymáhané identické pohledávky byl již vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky a že o. s. ř. provádění exekuce více způsoby najednou nepřipouští. Konečně, poukaz na to, že jako důkaz navrhla spis finančního úřadu, nelze považovat za příliš podstatný, neboť v souzené věci - pokud ve správní žalobě napadala rozhodnutí správního orgánu - byl takový důkaz potřebný a očekávatelný.
Ústavní soud - za této situace - považuje závěr obou správních soudů o koncepci a postavení správní žaloby za správný a pochybnost nevzbuzující. Ústavní soud nemůže za této situace akceptovat ani představu stěžovatelky o přepjatém formalismu Nejvyššího správního soudu; ten v souzené věci postupoval argumentačně jasně a s respektem k právní úpravě a především k nárokům na koncipování správní žaloby, na její essentialia a konečně také na její účel. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces nelze vyvozovat ze subjektivních představ stěžovatelky o tom, co v jednotlivých fázích přezkumu a kontroly zákonnosti správního rozhodnutí momentálně (a bez procesní organické souvislosti) v jednotlivých podáních uvede, resp. z toho, co z uvedeného následně dovozuje ona sama, a co z nich objektivně dovozovat lze.
Rozhodnutí obou správních soudů nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jejich argumentace je ústavněkonformní a plně přijatelná. Do jejich závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadených rozhodnutích žádný protiústavní exces neshledal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu