ECLI:CZ:US:2012:1.US.1856.12.1
sp. zn. I. ÚS 1856/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, o "ústavní stížnost[i] ve věci zásahu do volebního práva", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 18. 5. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež bylo posouzeno jako návrh ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel mimo jiné tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní Ústavou zaručené volební právo. Konkrétní zásahy pak stěžovatel spatřuje v následujícím:
Na legislativní činnosti Poslanecké sněmovny se podílely osoby, které k tomu nemají řádně získaný mandát, jelikož do Poslanecké sněmovny byly zvoleny za stranu Věci veřejné, svůj mandát si však podržely, přestože z této strany v dubnu roku 2012 odešly. Stěžovatel se rovněž cítí poškozen činností vlády, neboť konkrétně K. P. vykonává funkci místopředsedkyně vlády a předsedkyně Legislativní rady vlády a předsedkyně vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí. Do těchto funkcí byla jmenována na základě koaliční smlouvy tří politických stran, které byly řádně zvoleny ve volbách. Tímto jednáním je pak obcházena činnost výkonné moci v rukou prezidenta České republiky, který K. P. dne 1. července 2011 jmenoval do zmiňovaných funkcí v době, kdy na tyto funkce byla nominována za stranu Věci veřejné. Tyto funkce si však ponechala, byť z politické strany Věci veřejné vystoupila.
Stěžovatel uvedl, že podle čl. 5 Ústavy je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. Podle §31 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, jsou kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky oprávněny podávat pouze registrované politické strany a politická hnutí. Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je zdrojem veškeré státní moc lid, jenž jí vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Poslanci strany Lidem (zejména poslankyně K. P.) byli do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zvoleni na základě voleb konaných v květnu 2010, a to za stranu Věci veřejné, která v těchto volbách získala 10,88 % hlasů. Nebyla to přitom (například) občanka K. P., kdo by získal volební výsledek ve volbách do Poslanecké sněmovny, nýbrž strana Věci veřejné. Ta pak získala v Poslanecké sněmovně křesla a dosadila na ně své zvolené poslance, kteří složili slib obsažený v čl. 23 Ústavy. Tím, že poslanec vystoupí z politické strany, se podle názoru stěžovatele automaticky zříká svého mandátu poslance, který mu byl svěřen prostřednictvím voleb.
Při zohlednění skutečnosti, že každým dnem jednání v rozporu se základními principy demokratického státu dochází k závažnému narušení politických práv všech občanů České republiky, žádá stěžovatel Ústavní soud, aby v souladu s §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu posoudil tento návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdržel.
Dále stěžovatel žádá, aby mu Ústavní soud v souladu s ust. §30 o. s. ř. ustanovil zástupce z řad advokátů, neboť Českou advokátní komorou určený advokát mu poskytuje právní služby pouze za sníženou odměnu, nikoliv bezplatně.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti tedy stěžovatel žádá Ústavní soud, aby přezkoumal činnost Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a vlády České republiky a aby konstatoval, že jejich jednáním dochází k porušování Ústavou zaručeného volebního práva všech občanů České republiky.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením návrhu, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Byť je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při výkonu svých pravomocí musí i on respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.
V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit (§82 odst. 3 písm. a/ zákona o Ústavním soudu); směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele], Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné (§82 odst. 3 písm. b/ cit. zákona).
Po zvážení obsahu stěžovatelova podání Ústavní soud dospěl k závěru, že jej nelze posoudit jako ústavní stížnost ve smyslu zákona o Ústavním soudu (ač je tak formálně označeno), tedy jeho návrh, k němuž by byl stěžovatel jako fyzická osoba aktivně legitimován. Formuloval-li totiž stěžovatel formálně závěrečný petit svého podání tak, že Ústavní soud má "přezkouma[t] činnost Poslanecké sněmovny ČR a Vlády ČR a konstatova[t], že jejich jednáním dochází k porušování Ústavou zaručeného volebního práva všech občanů České republiky" (ač ve skutečnosti směřuje proti způsobu výkonu poslaneckého mandátu), pak nereflektuje, že i případnou ústavní stížností lze však napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně ve prospěch ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999, publikované pod č. 34 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 329). Již jen proto je tedy nutno nahlížet na stěžovatelovo podání tak, že jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Materiálně posuzováno - jak již bylo naznačeno v předchozím odstavci - Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatel dovozuje porušení volebního práva všech občanů České republiky zejména tím, že někteří poslanci parlamentní strany Věci veřejné z ní vystoupili (jmenovitě především K. P.), aniž by se vzdali svého poslaneckého mandátu i ostatních funkcí, jež zastávali v orgánech moci výkonné. Poté sice založili novou politickou stranu LIDEM, ta ale nebyla do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky řádně ve volbách vybrána.
Členové parlamentu [srov. k tomu Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 492 a násl.] vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Slibují věrnost České republice, zachovávání její Ústavy a zákonů a také, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (srov. čl. 23 odst. 3 Ústavy). Jedná se tedy o reprezentativní mandát, který poslanec nebo senátor získává od lidu jako zdroje veškeré státní moci. Jakékoliv úvahy o různých formách imperativního mandátu - za něž stěžovatel svým podáním ve svém důsledku pléduje - jsou v nesouladu s principy moderního konstitucionalismu. Reprezentativní mandát je totiž založen na myšlence, že poslanec (senátor) nereprezentuje jen konkrétní osoby, které jej zvolily (např. jako člena konkrétní politické strany), nýbrž že reprezentuje celý národ. Jan Filip v této souvislosti ve své učebnici odkazuje na předvolební řeč Edmunda Burka v Bristolu roku 1774, kdy podle Burka poslanec již není zavázán obětovat voličům svůj rozum, svým rozumem jim má ale sloužit. Není již delegátem Bristolu, nýbrž reprezentantem národa. Není povinen činit, co požadují jeho voliči, nýbrž to, co pro ně považuje za nejlepší [po úpravě parafrázováno podle Filip, J. Ústavní právo České republiky: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Díl 1. 4. vyd. Brno: Doplněk, 2004, s. 406]. Tomu ostatně koresponduje i článek 19 odst. 3 Ústavy, v souladu s nímž mandát vzniká zvolením kandidáta. Složení slibu tak nemá na rozdíl např. od slibu prezidenta republiky konstitutivní charakter. Odepře-li však poslanec nebo senátor slib složit, či složí-li jej s výhradou, jeho mandát zaniká. Jinou věcí však je, jedná-li potom v souladu se slibem ve své činnosti; nedodržení slibu přitom samo o sobě ke ztrátě mandátu nevede.
V souladu s výše uvedeným je pak nutno hodnotit i obsah stěžovatelovo podání, jež sice formálně Ústavní soud vybízí k tomu, aby přezkoumal činnost Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a vlády, nicméně materiálně směřuje proti způsobu výkonu poslaneckého mandátu některými poslanci. Vlastní výkon poslaneckého mandátu konkrétním poslancem však Ústavní soud přezkoumávat nemůže, neboť k tomu pravomoc nemá.
Za tohoto stavu bylo podání stěžovatele odmítnuto rovněž podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Za této situace se jeví bezpředmětným zabývat se výhradami stěžovatele co do jeho právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Navrhoval-li pak stěžovatel ve svém podání aplikaci §71d zákona o Ústavním soudu v právě projednávané věci, nelze nevidět, že toto ustanovení lze aplikovat pouze v řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony podle §71a a násl. zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj