ECLI:CZ:US:2012:1.US.187.12.1
sp. zn. I. ÚS 187/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Olomouc, Koželužská 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, čj. 18 Co 274/2009 - 132, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, čj. 28 Cdo 2081/2011 - 153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení náhrady škody ve výši 16. 479.516,- Kč s příslušenstvím, ve kterém jako žalobce neuspěl. Tvrdí, že příčinou vzniklé škody byl nesprávný úřední postup, založený na diskriminačním postupu žalovaného (ČR - Ministerstvo financí), který měl spočívat v nejednotném přístupu k jednotlivým dovozcům vín. Obecným soudům především vytýká, že se údajně nijak nevypořádaly s jeho důkazními návrhy a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Z těchto důvodů mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip zákazu diskriminace.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na zaplacení částky 16. 479.516,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku diskriminačního jednání žalovaného. Podstatou sporu bylo celní zařazení moldavských vín dovážených stěžovatelem, která byla v době rozhodování celního úřadu zařazena pod celní nomenklaturu 2206, zatímco ostatní dovozci totožného zboží je zařazovali pod nomenklaturu 2204. Obvodní soud pro Prahu 1, rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, čj. 12 C 2/2007 - 113, žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem, proti kterému směřuje tato ústavní stížnost. Dospěl k závěru, že škoda stěžovateli nevznikla v příčinné souvislosti s porušením pravidel stanovených právními normami pro počínání státního orgánu, ale v příčinné souvislosti s rozhodnutím celního orgánu ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo toto rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, je soud tímto rozhodnutím vázán. Mimo rámec správního soudnictví tak soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu či jeho vadnost, pokud jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného orgánu. Právní obrana stěžovatele, založená na tvrzení o rozhodnutích vydaných ve správním soudnictví, dotýkajících se jiných účastníků řízení, není tedy právně významná.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť v dané věci neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Vyjádřil se ke všem otázkám, které, podle stěžovatele, mají zásadní právní význam. Pokud je o vztah §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dovolací soud mimo jiné konstatoval, že ke vztahu těchto dvou ustanovení daných předpisů se nejednou vyjádřila jak judikatura, tak i odborná literatura. Pokud jde o otázku, které konkrétní případy odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci lze podřadit pod pojem nezákonné rozhodnutí a které pod pojem nesprávný úřední postup, dovolací soud k tomu uvedl, že účelem dovolacího řízení není poskytovat vyčerpávající výklad právních předpisů ve výše uvedeném smyslu. Dovolací soud mohl pouze posoudit, zda v daném případě postupoval odvolací soud správně, když daný skutkový stav podřadil pod §7 zákona č. 82/1998 Sb., a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů bylo toto ustanovení odvolacím soudem správně aplikováno. Dovolací soud neshledal zásadní právní význam ani u otázky stěžovatele, týkající se vymezení, která jednání celních orgánů lze považovat za diskriminační, především v kontextu Nařízení Komise (ES) č. 600/2006. V této souvislosti uvedl, že odvolací soud svůj rozsudek nezaložil na otázce, jaké rozhodnutí celního orgánu má diskriminační charakter a jaké nikoli. Pokud konstatoval, že škoda mohla být způsobena pouze rozhodnutím, nezabýval se argumenty stěžovatele, kterými měl v úmyslu podpořit své tvrzení o existenci nesprávného úředního postupu, spočívajícím v diskriminaci jeho osoby. Jestliže tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil (a ani neměl důvod řešit) právní otázku, kterou stěžovatel považuje za otázku zásadního právního významu, nejde o skutečnost, která by dovolání činila přípustným.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolací soud se pečlivě zabýval argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud pak podrobně vyložil, s odkazem na zákonnou úpravu a svou judikaturu, z jakých důvodů neshledal v dovolání stěžovatele otázku zásadního právního významu. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením stěžovatele o tom, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Pokud se stěžovatel neztotožňuje s právními názory vyjádřenými v napadených rozhodnutích, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a v podrobnostech odkazuje na srozumitelně odůvodněná rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu