ECLI:CZ:US:2012:1.US.2021.12.1
sp. zn. I. ÚS 2021/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze, Novomlýnská 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2012, č. j. 3 Ads 181/2011-73, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2012, která po doplnění podáním zástupce stěžovatelky ze dne 31. 7. 2012 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Ad 16//2011, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 10. 1. 2011, č. j. X Česká správa sociálního zabezpečení zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 6. 2010, č. j. X, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 1. 2011 žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, č. j. 4 Ad 16/2011-23, zamítnuta. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud pochybil, když rozhodl o její kasační stížnosti v senátu složeném ze soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche, ačkoli byla přípisem Nejvyššího správního soudu ze dne 23.12.2011 informována, že věc bude rozhodována senátem ve složení JUDr. Jaroslav Vlašín, JUDr. Petr Průcha a JUDr. Milan Kamlach, a v případě dlouhodobé nepřítomnosti některé z uvedených osob může být senát doplněn některým ze soudců 6. senátu, tj. JUDr. Bohuslavem Hnízdilem, JUDr. Miladou Tomkovou či JUDr. Kateřinou Šimáčkovou. JUDr. Milan Rutsch tedy nebyl ve výčtu soudců přicházejících v úvahu jako členů rozhodujícího senátu vůbec uveden. Tímto postupem soudu bylo stěžovatelce fakticky zcela znemožněno vyjádřit se k podjatosti soudce JUDr. Milana Rutsche, neboť o jeho účasti na rozhodování ve věci se mohla nejdříve dozvědět až z rozsudku, jímž bylo řízení skončeno. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí náležitě nevypořádal s jejím špatným zdravotním stavem, který se od počátku roku 2009, kdy jí byla přiznána částečná invalidita, neustále zhoršuje. Stěžovatelka taktéž vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze hodnotila její zdravotní stav.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v jiném než jí avízovaném složení senátu.
Podle článku. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Právě z toho důvodu kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garance proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, I. ÚS 93/99, III. ÚS 182/99, II. ÚS 105/01, III. ÚS 29/01, IV. ÚS 307/03, I. ÚS 722/05, III. ÚS 2853/07, II. ÚS 1191/08 a další). Požadavek na zákonného soudce není ovšem možné též absolutizovat, neboť existují situace (nemoc, dovolená, pracovní cesta apod.), kdy senát nebude moci rozhodovat v původně určeném složení. V jiném než určeném složení však může příslušný senát, stanovený rozvrhem práce, rozhodovat pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců či přísedících důvodná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 307/03). V takovém případě musí být nahrazování nepřítomných soudců, stejně jako složení senátů, předvídatelné, tj. řídit se předem stanovenými pravidly obsaženými v rozvrhu práce.
V dané věci z dokumentu označeného jako 3. změna rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu pro rok 2011 ze dne 30. 11. 2011, který je dostupný na webových stránkách tohoto soudu, vyplývá, že soudci JUDr. Milanu Kamlachovi, který se vzdal funkce soudce a kterému v souladu s §95 zákona č. 7/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, zanikne funkce soudce, budou přidělovány v době od 1. 12. do 31. 12. 2011 nově napadlé věci. Soudce JUDr. Milan Kamlach bude v těchto věcech činit pouze bezodkladné úkony. Od 1. 1. 2012 budou tyto věci jako soudci zpravodaji přiděleny JUDr. Janu Rutschovi, soudci dočasně přidělenému k Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnutím Ministra spravedlnosti ze dne 11. října 2011, č. j. 614/2011-OJ-SO/4. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že věc stěžovatelky byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu dne 23. 12. 2011. Jakkoli se v tomto směru může jevit informace o probíhajícím řízení zaslaná stěžovatelce dne 23. 12. 2011 matoucí, neboť nereflektuje výše uvedené skutečnosti vyplývající z citované změny rozvrhu práce, nelze přesto postupu Nejvyššího správního soudu, který rozhodl ve složení senátu JUDr. Vlašín, JUDr. Průcha, JUDr. Rutsch nic namítat, neboť ze shora uvedeného je zřejmé, že k nahrazení soudce JUDr. Kamlacha došlo standardně v souladu s rozvrhem práce. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka byla výslovně (č. l. 61 spisu) poučena, že "pokud dojde ke změně rozvrhu práce, jsou o těchto změnách aktuálně podávány informace na webových stránkách Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz)". Postup Nejvyššího správního soudu je tedy možné považovat za ústavně souladný a k porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 1 Listiny nedošlo.
Pokud stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že jí bylo "fakticky zcela znemožněno vyjádřit se k podjatosti soudce JUDr. Milana Rutsche", Ústavní soud konstatuje, že ani v ústavní stížnosti stěžovatelka žádné důvody svědčící o případné podjatosti soudce JUDr. Milana Rutsche neuvedla, a Ústavní soud se tedy nemohl takto obecně vznesenou námitkou stěžovatelky věcně zabývat.
V meritu věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. V projednávaném případě posudková komise zasedající v řádném složení jednoznačně vymezila rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky jako bolesti páteře bez neurologického korelátu. Pokles pracovní schopnosti posudková komise určila podle kap. XIII., oddílu E, položky 1, písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. na 20 %. Dospěla tak ke shodnému posudkovému zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky jako lékař LPS ČSSZ dne 6. 12. 2010. Posudková komise se vyjádřila i k možnému pracovnímu uplatnění stěžovatelky. Co se týče námitky stěžovatelky, že se její zdravotní stav v poslední době zhoršil, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský soud při přezkoumání správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Nejvyšší správní soud stěžovatelku taktéž upozornil, že jí nic nebrání v tom, aby si znovu požádala o přiznání invalidního důchodu, přičemž v novém správním řízení by byl posouzen její aktuální zdravotní stav.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu