ECLI:CZ:US:2012:1.US.2067.11.1
sp. zn. I. ÚS 2067/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti FERRO OK, spol. s r. o., se sídlem Jílové u Prahy, Radlík 1/a, zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2011, čj. 28 Cdo 4807/2010 - 476, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, čj. 27 Co 505/2009 - 436, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 7. 2009, čj. 9 C 361/2005 - 323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení vlastnictví, v němž vystupovala na straně žalované. Shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha - západ určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky v rozsudku specifikovaných nemovitostí a zároveň zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelky o určení, že je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo zaručené čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Podstatou ústavní stížnosti je, podle stěžovatelky, vyřešení otázky, zda v případě dvou konkurujících právních titulů tj. - dohody o vydání věci oprávněným osobám a potvrzení o nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě - je v souladu s Ústavou preferovat ten právní titul, který pouze časově předcházel právnímu titulu konkurujícímu. Na základě podrobné argumentace stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně zhodnotily obsah těchto právních titulů. Podle stěžovatelky je dohoda o vydání věci absolutně neplatným právním úkonem. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy postupovaly, při posuzování uvedených otázek, v extrémním rozporu nejen s platnou právní úpravou, ale též s Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Z obsahu předložených rozhodnutí však vyplývá, že okresní soud se otázkou platnosti obou nabývacích titulů velmi podrobně zabýval. Na základě rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že v pořadí první nabývací titul, jímž je dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená mezi žalobci, jako oprávněnými, a Ocelovými konstrukcemi DEMAK, s. p., jako povinným, schválená rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu pro Prahu - západ v roce 1992, je platným právním úkonem. Okresní soud posuzoval též platnost druhého nabývacího titulu k předmětným nemovitostem, tj. potvrzení o nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě z roku 2004 a dospěl k závěru, že dražba těchto nemovitostí, která byla provedena na základě návrhu stěžovatelky, která se stala jejich vydražitelem, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil. Vyšel ze zjištění, že žalobci v řízení prokázali nabytí spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem na základě dohody o vydání nemovitostí, schválené rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha - západ. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2602/2005, konstatoval, že soud prvního stupně nemohl řešit otázku neplatnosti veřejné dražby. Ta je neplatná pouze v případě, že její neplatnost vyslovil soud. Neplatnost takové dražby nemůže soud posuzovat v jiném řízení, a to ani jako předběžnou otázku, než v řízení podle §48 zákona o veřejných dražbách.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. S ohledem na skutečnost, že v řízení byla prokázána platnost shora označené dohody o vydání nemovitostí a vzhledem k tomu, že uvedený nabývací titul žalobců časově předcházel právnímu titulu, na jehož základě namítala své vlastnické právo stěžovatelka, bylo vlastnictví ke sporným nemovitostem správně shledáno na straně žalobců.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů všech tří stupňů. Zopakovala v ní argumenty, které uplatnila již v řízení před těmito soudy. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma toho, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy, svým návrhem jej staví jej právě do této role. Posláním Ústavního soudu je zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti předmětného řízení lze konstatovat, že obecné soudy provedenými důkazy velmi podrobně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelky o extrémním rozporu právních závěrů obecných soudů s normami ústavního pořádku. Nelze také abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. Ústavní stížnost je tedy jen projevem stěžovatelčiny neochoty respektovat jejich rozhodnutí. Stačí odkázat na podrobná a výstižná odůvodnění soudních rozhodnutí. K porušení základních práv stěžovatelky ve zkoumaném řízení tedy nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu