ECLI:CZ:US:2012:1.US.2106.12.1
sp. zn. I. ÚS 2106/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, proti výroku II. usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 1. 2012 č. j. 12 C 289/2011-43 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2012 č. j. 10 Co 81/2012-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokumentů zjistil následující skutečnosti.
Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě na vyklizení nebytových prostor a výrokem II. uložil žalované stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.920,- Kč. Odvolal se na ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť prý byl-li pro chování žalované vzat zpět návrh, který byl podán důvodně; je proto povinen hradit náklady řízení žalovaný. Důvodnost podání žaloby soud posuzoval výlučně z procesního hlediska; žalobce se totiž domáhal vyklizení nebytových prostor, žalovaná po podání žaloby nebytové prostory vyklidila a je tedy povinna zaplatit mu náklady řízení.
Odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 960,- Kč. Uvedl, že s ohledem na argumentaci žalované uplatněnou v odvolání a s ohledem na údajně tvrzené investice do nebytových prostor nechal žalobce, aby se k věci vyjádřil; ten však tyto skutečnosti popřel. Podle odvolacího soudu není možné, aby se soud v rámci rozhodování o nákladech řízení zabýval meritorně těmito skutečnostmi a prováděl k nim dokazování. Tyto otázky si budou muset účastníci vyřešit ve sporném řízení, pokud se na nich nedohodnou. Odvolací soud proto považoval rozhodnutí soudu prvního stupně, který uvažoval o nákladech řízení výlučně z procesního hlediska, za této situace za správné.
II.
Stěžovatelka ústavní stížností navrhla zrušit rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví tohoto usnesení pro porušení svých základních práv, hlavně základního práva na spravedlivý proces (zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítala, že důvodnost podání návrhu nelze posuzovat pouze s ohledem na skutečnost, že se žalobce domáhal vyklizení nebytových prostor a že k tomuto vyklizení došlo až po podání žalobce. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 2899/10, kde se uvádí: "nyní posuzovaný případ přiléhavě ukazuje, že teze, kterou aplikoval i městský soud, dle níž to, zda byla zpět vzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, lze zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". V konkrétním případě je nutné přihlížet i k odůvodnění žalobního petitu, a to za účelem eliminace stavu, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního důsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.
Stěžovatelka uvedla, že žalobce se domáhal vyklizení nebytových prostor. Mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva, žalovaná výpovědí ze dne 28. 2. 2011 v souladu se smlouvou ukončila nájemní vztah. Současně však informovala žalobce, že podle článku VI. odst. 6 nájemní smlouvy očekává úhradu investic vložených do předmětných nebytových prostor v souladu s článkem VII. odst. 1 písm. i) nájemní smlouvy. Žalobce na to nereagoval, předmětnou částku neuhradil. V souladu s článkem VIII. odst. 6 nájemní smlouvy počala běžet výpovědní lhůta prvním dnem měsíce následujícího na uhrazení uvedené částky. Proti této dlužné částce byla stěžovatelka oprávněna započíst nájemné, které by jinak byla povinna zaplatit i doba nájmu se tedy prodloužila o dobu potřebnou k vyčerpání zaplacené částky, tedy do 21. 10. 2011. Nájemní vztah tedy skončil 21. 10. 2011. Nelze přičítat k tíži stěžovatelce, že žalobce podal návrh na zpětvzetí bezmála tři měsíce poté, co žalovaná předmětné nebytové prostory vyklidila a že soud prvního stupně v mezidobí nenařídil jednání. O nákladech řízení mělo tedy být rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům či svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina ústavní stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu totiž nesvědčí.
Stěžovatelka se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2899/10. Ten však na nyní posuzovaný případ použít nelze, a to pro podstatnou odlišnost obou věcí. V nyní posuzované věci totiž odvolací soud akceptoval názor, dle kterého otázku, zda byla zpět vzatá žaloba podána důvodně (tedy zda zastavení řízení procesně zavinila žalovaná), nelze vždy zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného. To zřejmě i proto, že tuto tezi i odkaz na citovaný nález stěžovatelka použila ve svém odvolání. Proto odvolací soud argumentaci stěžovatelky neodmítl a priori, a zaslal její odvolání žalobci, aby se vyjádřil k její námitce, že investovala do nebytových prostor, v důsledku čehož měla být žaloba podána předčasně. Nicméně, žalobce tvrzení stěžovatelky o jí učiněných investicích do nebytových prostor popřel. V důsledku toho odvolací soud dovodil, že není možné, aby se soud v rámci rozhodování o nákladech řízení meritorně těmito spornými skutečnostmi zabýval; k tomu by bylo třeba provádět dokazování. Ostatně i stěžovatelka uznává, že v daném případě řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto i odvolací soud aplikoval kritérium procesního zavinění zastavení řízení. Odkázal stěžovatelku na další sporné řízení, pokud v uvedené otázce nedojde mezi účastníky k dohodě.
IV.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušena nebyla - ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu