ECLI:CZ:US:2012:1.US.216.09.1
sp. zn. I. ÚS 216/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 27. března 2012 sp. zn. I. ÚS 216/09 ve věci ústavní stížnosti M. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 č. j. 25 Cdo 1208/2006-72, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 12 Co 102/2004 potvrzujícímu rozsudek nalézacího soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 232 631,30 Kč s příslušenstvím, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel, s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1208/2006. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 12 Co 102/2004, kterým zmíněný odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. 12 C 98/2002. Ten zamítl stěžovatelovu žalobu proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník řízení) na zaplacení náhrady škody ve výši 232 631,30 Kč s příslušenstvím.
Věcně se v daném sporu jednalo o žalobu stěžovatele na náhradu škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Teplicích ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tedy průtahy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ty vedly k tomu, že musel své bývalé manželce vyplatit o tuto částku více, než kdyby byl soud rozhodl bez průtahů. Podle stěžovatele je tato kauza v zásadě totožná s věcí projednávanou Evropským soudem pro lidská práva, která skončila rozsudkem ve prospěch stěžovatelky (rozsudek č. 41486/98 Bořánková v. Česká republika). Úvahu soudů o neexistenci újmy v souvislosti s nárůstem ceny nemovitostí v čase, současně s nárůstem částky na vyrovnání podílů, považuje za irelevantní, neboť cena předmětných nemovitostí by rostla i v případě neexistence uvedeného soudního řízení a průtahů s ním spojených. Bez uvedených průtahů by však nedošlo k růstu výše náhrady na vyrovnání podílů. Podle stěžovatele příčinná souvislost mezi průtahy a vznikem shora popsané újmy plyne tedy nejen z časové posloupnosti, ale zejména z té skutečnosti, že bez vzniku průtahů by mu popsaná újma nevznikla. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ostatní rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností nenapadl.
II.
Ze spisu sp. zn. 12 C 98/2002 Okresního soudu v Teplicích bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 13. 11. 2003 č. j. 12 C 98/2002-25 zmíněný soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 232 631,30 Kč s příslušenstvím podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel podal u téhož soudu dne 5. 5. 1986 návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM), do kterého patřil mj. i rodinný dům v Novosedlicích. Tato věc vedená pod sp. zn. 12 C 137/86 byla ukončena rozsudkem ze dne 9. 3. 2001, kterým bylo stěžovateli mj. uloženo zaplatit bývalé manželce na vyrovnání podílu z vypořádání BSM částku počítanou z ceny nemovitosti oceněné v roce 2000 na 583 780 Kč. Soud konstatoval, že ve věci sice docházelo k průtahům, ale ty nebyly způsobeny výlučně nečinností soudu. Přispěla k nim i nutnost opakovaného vypracování znaleckých posudků na ocenění nemovitosti, protože stěžovatel tvrdil, že do nemovitosti investoval svoje prostředky za účelem její modernizace. K průtahům přispěli i sami účastníci svou neochotou řešit věc smírně a opakovanými procesními návrhy, které soud respektoval. Pokud se kvůli novelizaci cenových předpisů zvýšil vypořádací podíl, zvýšila se odpovídajícím způsobem též hodnota nemovitosti, která stěžovateli jako žalobci připadla. Stěžovateli žádná škoda nevznikla.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 10. 2005 č. j. 12 Co 102/2004-43 ve věci samé rozsudek okresního soudu potvrdil (odvolání stěžovatele shledal důvodným pouze v otázce náhrady nákladů státu ve výši 3 114,30 Kč). Konstatoval, že sice ve věci docházelo k průtahům, tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale v příčinné souvislosti s těmito průtahy vznikla stěžovateli škoda pouze v zaplacení náhrady nákladů státu. Stěžovatelem požadovaná částka spočívající v rozdílu mezi výší vypořádacího podílu z roku 2001 a výší podílu, který by byl stěžovatel povinen zaplatit bývalé manželce v případě meritorního rozhodnutí v roce 1991, nepředstavuje podle závěru odvolacího soudu majetkovou újmu. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zvýšením hodnoty nemovitosti se zvýšila i hodnota celého BSM.
Nejvyšší soud, který zamítl dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. 25 Cdo 1208/2006-72, se k podstatě věci vyjádřil obdobně. Uvedl, že i když v daném případě došlo k výrazným průtahům v řízení, nelze dovodit, že by stěžovatelem uplatněný nárok představoval škodu, která vznikla na jeho majetku, protože hodnota poloviny nemovitosti, kterou získal stěžovatel, rovněž stoupla. Rozdíl mezi výší vyplaceného podílu z vypořádaného BSM na základě rozsudku vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, který by byl stěžovatel povinen uhradit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, nemůže podle Nejvyššího soudu představovat škodu.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení. Nejvyšší soud v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti nevyjádřil a Okresní soud v Teplicích rovněž zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo spravedlnosti, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná. Rozsudek dovolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a nelze v něm shledat žádné porušení ústavního práva.
Účastníci řízení, tedy stěžovatel i Nejvyšší soud, výslovně souhlasili s tím, aby Ústavní soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, a proto Ústavní soud od ústního jednání upustil.
IV.
Původním soudcem zpravodajem v této věci byl určen soudce Vojen Güttler. Návrh nálezu jím vypracovaný nebyl při jednání I. senátu Ústavního soudu, konaném dne 11. května 2011, přijat, protože zbývající dva členové senátu, tj. Ivana Janů a František Duchoň, hlasovali proti. Proto byl rozhodnutím tehdejší předsedkyně senátu Ivany Janů ze dne 12. května 2011 určen novým soudcem zpravodajem František Duchoň.
V.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva účastníků řízení, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.
Meritem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy v této věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
V daném případě se vedl spor o to, zda stěžovateli byla způsobena majetková újma (škoda) tím, že v řízení o vypořádání BSM byl v důsledku průtahů částečně způsobených soudem uznán povinným zaplatit protistraně (v důsledku růstu cen nemovitosti) na vyrovnání podílů částku o mnoho vyšší, než by tomu bylo v případě, pokud by soud věc rozhodl bez průtahů. Obecné soudy dospěly k závěru, že ve věci sice docházelo k průtahům, stěžovateli však nevznikla žádná škoda. Pokud se plynutím času zvýšil vypořádací podíl, zvýšila se odpovídajícím způsobem též hodnota nemovitosti, která žalobci připadla. V detailech stačí poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se rovněž adekvátně vypořádal s významem kauzy projednávané Evropským soudem pro lidská práva, tj. Bořánková v. Česká republika, pro věc stěžovatele. Jak doplnil Nejvyšší soud, rozdíl mezi výší vyplaceného podílu z vypořádaného BSM na základě rozsudku vydaného v řízení, v němž došlo k průtahům, a výší tohoto podílu, který by byl stěžovatel povinen uhradit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, nemůže představovat škodu.
S uvedeným závěrem obecných soudů včetně Nejvyššího soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje. V daném případě je nesporné, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu (průtahům v řízení), a tedy k založení odpovědnosti státu za škodu tím způsobenou. To je první krok úvah. Zbývá krok druhý, tedy posouzení, zda částka stěžovatelem požadovaná je vůbec škodou a zda vznikla v příčinné souvislosti se shora konstatovaným nesprávným úředním postupem. Je sice zřejmé, že nebýt délky řízení ukončeného až v roce 2001, zaplatil by stěžovatel protistraně na vypořádacím podílu menší částku. Ale faktor času, na který poukázaly obecné soudy, vedl k tomu, že došlo i ke zvýšení ceny té části nemovitosti připadající stěžovateli.
Rozdíl mezi výší stěžovatelem skutečně vyplaceného podílu bývalé manželce v rámci vypořádání BSM v řízení, ve kterém došlo k průtahům, a výší podílu, který by byl povinen zaplatit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, vzniklý jen v důsledku změny cenového předpisu, nemůže představovat škodu. Z vývoje právní úpravy, v konkrétním případě na úseku růstu cen nemovitostí, si totiž nelze vybírat jen to, co je pro stěžovatele příznivé (zhodnocení jeho podílu), a to, co je pro něj nepříznivé (zvýšení podílu vyplaceného bývalé manželce), přenášet na jiný subjekt, v konkrétním případě na stát.
Ústavní soud uzavírá, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve zkoumané věci nedošlo. Proto byla ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.