ECLI:CZ:US:2012:1.US.229.12.1
sp. zn. I. ÚS 229/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje, Pražská tř. 2666/52b, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 Ads 122/2011-66, (stěžovatelem nesprávně označeného 6 Ads 2/2011-66) a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2011, č. j. 10A 46/2010-83, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 A 46/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 Ads 122/2011-66, bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 46/2010-41, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č. j. 10A 46/2010-83, zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 24. 3. 2010, č. j. HSCB-1426-1/2010 KŘ pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Ads 121/2011-117, odmítl.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
O takový případ se v projednávané věci právě jedná, neboť stěžovatelem napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2011 evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatel totiž toto rozhodnutí napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Ads 121/2011-117, odmítl. Pokud jde o ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011, také tím nebyla věc stěžovatele ukončena, neboť, jak bylo výše uvedeno, soudní řízení dále pokračovalo pod sp. zn. 10A 46/2010 před Krajským soudem v Českých Budějovicích, kterému byla věc napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je tedy až usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Ads 121/2011-117.
V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, jímž byla kasační stížnost, jejíž přípustnost byla dána přímo ze zákona a stěžovatel jej tedy v rámci vyčerpání všech opravných prostředků uplatnit musel, odmítnuta. Ústavní soud je přitom petitem návrhu vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností. V posuzovaném případě se přitom stěžovatel domáhá pouze zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v obsahu ústavní stížnosti namítá výhradně věcnou nesprávnost napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud pouze pro úplnost a nad rámec aplikovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu dodat, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Ads 121/2011-117, byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta z důvodu nedodržení zákonné lhůty pro podání kasační stížnosti. Jakkoli Ústavní soud nemůže předjímat výsledek svého případného přezkumu tohoto závěru Nejvyššího správního soudu, lze obecně konstatovat, že pokud v důsledku nesprávného procesního postupu stěžovatele nemohly být Nejvyšším správním soudem věcně projednány námitky uplatněné v kasační stížnosti, jsou tyto vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž platí, že jestliže se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj