ECLI:CZ:US:2012:1.US.2333.11.1
sp. zn. I. ÚS 2333/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. N., zastoupené Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Palackého 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2011, čj. 64 Co 97/2011 - 112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 12. 2010, čj. 9 C 409/2008 - 97, ve výroku o nákladech řízení. Podle stěžovatelky tímto výrokem došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky obecné soudy aplikovaly ryze procesně laděné pravidlo, aniž své rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z těchto důvodů považuje napadené rozhodnutí za extrémně nespravedlivé a formalistické.
Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 409/2008 Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, zahájeného na základě žaloby stěžovatelky, zmíněný obvodní soud usnesením ze dne 1. 12. 2010 zrušil svůj rozsudek ze dne 29. 5. 2009, čj. 9 C 409/2008 - 46, řízení ve věci zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K zastavení řízení došlo proto, že stěžovatelka vzala žalobu zpět ještě před tím, než zmíněný rozsudek nabyl právní moci. Výrok o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil podle §146 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět s tím, že účastníci uzavřeli mimosoudní dohodu. Obvodní soud proto neshledal podmínky pro postup podle odstavce 2 téhož ustanovení.
Proti tomuto usnesení, do výroku o nákladech řízení, podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud (Městský soud v Praze) tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že rozhodující v dané věci je, že stěžovatelka tím, že vzala žalobu zpět, procesně zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Při zastavení řízení se zkoumá pouze hledisko "procesního zavinění". V projednávané věci nelze dovodit, že by žalovaní svým chováním zavinili, že podaná žaloba musela být vzata zpět. Taková situace by nastala pouze v případě, kdy by žalovaní po podání žaloby splnili to, co po nic bylo žalobou požadováno. V projednávané věci však byla žaloba vzata zpět s odkazem na mimosoudní dohodu účastníků, což nelze považovat za procesní zavinění žalovaných, kteří se práva na náhradu nákladů výslovně vzdali.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o nákladech řízení. Ústavní soud do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zasahuje pouze v případech, kdy došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ se zde nejedná. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postupovaly, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na základě uvážení všech okolností daného případu a nevybočily ze standardního výkladu a aplikace §146 OSŘ. Své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnily. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že zejména rozhodnutí odvolacího soudu je extrémně nespravedlivé a formalistické. Ústavní soud neshledal nic, co by napadené rozhodnutí odvolacího soudu posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatelka totiž čelí důsledkům vyplývajícím z neuváženého podání žaloby. Jak vyplývá z obsahu spisu, jedná se o spor v rámci rodiny. Stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem, které prodala žalovaným, ale nedostala za ně včas zaplaceno. Podáním žaloby se tedy snažila žalované donutit k zaplacení dlužné částky, k čemuž posléze došlo. Žaloba byla podána dne 11. 8. 2008 a k jejímu zpětvzetí došlo podáním ze dne 26. 3. 2010 proto, že mezi účastníky došlo, dne 21. 10. 2009, k mimosoudní dohodě. Z obsahu zmíněného spisu vyplývá, že účastníci se průběžně domlouvali, jak vzniklou situaci řešit. Problém nebyl v neochotě žalovaných plnit, ale v tom, že se v uvedené době ocitli v obtížné finanční situaci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu