ECLI:CZ:US:2012:1.US.2383.12.1
sp. zn. I. ÚS 2383/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ch., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295/37, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2012, č. j. 4 Nt 8/2012-20, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 14 To 194/2012, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „okresní soud“) ze dne 22. 4. 2012, č. j. 4 Nt 8/2012-20 (dále jen „usnesení okresního soudu“), kterým byl podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu.
Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen „krajský soud“) ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 14 To 194/2012 (dále jen „usnesení krajského soudu“), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel uvádí, že obsah napadených usnesení je nepřezkoumatelný. Postrádá konkrétní vysvětlení tvrzení, jak měl údajně ovládat a řídit V. M., v čem konkrétně mělo jeho jednání spočívat, jakým způsobem se ho měl dopouštět a zda a případně jaký prospěch z toho měl či chtěl získat a čeho se tedy vlastně měl dopustit, včetně odůvodnění právní kvalifikace tohoto jednání. Soudy se tedy nezabývaly podmínkami, které jim ukládá návětí ustanovení §67 trestního řádu totiž tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, že tento skutek má všechny znaky trestného činu a že jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný.
Stejně tak stěžovatel zpochybňuje závěr soudů o naplnění vazebních důvodů. Okolnost, že se se v důsledku zahájeného trestního stíhání ocitl ve velmi tíživé a psychicky nepochybně náročné situaci ještě neznamená, že by chtěl mařit toto stíhání svou nedostupností. To by jinak uprchl již dříve, stejně jako V. M. Z usnesení nevyplývá, jakého majetku se údajně chtěl zbavit. To, že jeho přítelkyně pochází z Venezuely, pak automaticky neznamená, že by tam chtěl odjet. Dávno také již mohl, pokud by chtěl, zničit nějaké dosud nezajištěné doklady, které se ani náznakem soud nepokusil specifikovat. Pokud jde o spoluobviněné, tito byli již vyslechnuti, takže na ně působit nemůže a co se týče dosud nevyslechnutých svědků F. a S. není jasné, proč ještě nebyli vyslechnuti, případně co by bylo možno na jejich výpovědi ovlivnit. Tvrzení stížnostního soudu o možnosti ovlivnění obviněného M. je za hranicí chápání, neboť jmenovaný je ve Venezuele a nelze předpokládat, že by do České republiky přijel a nechal se trestně stíhat.
Stěžovatel má za to, že došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dle kterého lze státní moc uplatnit jen v mezích a v případech stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a dále čl. 4 odst. 2, 3, 4 a čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen „Ústava“]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje. Naopak, lze konstatovat, že stěžovatelův popis a hodnocení těchto rozhodnutí neodpovídá skutečnosti, kdy tato jsou naopak nadstandardně podrobná a o nedostatečnosti jejich odůvodnění vůbec nemůže být řeč. Stěžovatel v tomto směru pomíjí okolnost, že od rozhodnutí o vazbě učiněného v počátcích trestního procesu pochopitelně nelze požadovat stejnou míru preciznosti jako od konečného rozhodnutí o vině a trestu. Ke stěžovatelově argumentaci, kterou se snaží rozptýlit obavy z možnosti svého útěku či koluzního jednání možno zdůraznit, že jím uplatňovaná tvrzení nijak nevyvrací fakt, že v předmětných rozhodnutích je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu