ECLI:CZ:US:2012:1.US.2396.12.1
sp. zn. I. ÚS 2396/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 102/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 104/2012, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2012, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 102/2012 (dále jen "usnesení 9 To 102/2012"), kterým bylo zrušeno prvoinstanční rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a bylo nově rozhodnuto tak, že podle §73a odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") se nabídka peněžité záruky nepřijímá. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 104/2012 (dále jen "usnesení 9 To 104/2012"), jímž bylo zrušeno prvoinstanční rozhodnutí městského soudu a bylo nově rozhodnuto tak, že podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib obviněného nepřijímá, a že podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nepřijímá nabídka dohledu probačního úředníka.
Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká nedostatek odůvodnění, kdy uvádí, že zatímco městský soud se důkladně a zákonným způsobem vypořádal s důvody relevantními pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, z obsahu obou usnesení krajského soudu nelze v zásadě zjistit, o jaké konkrétní zjištěné skutečnosti a okolnosti se stížnostní soud opírá a jaké konkrétní vady (v návaznosti na průběh předcházejícího řízení o vazbě) shledává v postupu městského soudu.
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z popsaného pohledu je třeba nahlížet i na rozhodnutí obecných soudů o nepřijetí nabídnutých záruk. Jejich přijetí soudem není povinné, stejně tak jako určení případné výše záruky. V každém konkrétním případě je na úvaze soudu, zda lze nabídnutou záruku s ohledem na konkrétní okolnosti případu považovat za dostatečnou, případně zda ji v tom kterém případě lze vůbec poskytnout. Dle náhledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že soud konkrétní důvody, pro které nelze nabízené záruky přijmout, uvedl. Posouzení navržených záruk obecnými soudy tak nelze považovat za protiústavní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu