ECLI:CZ:US:2012:1.US.2518.11.1
sp. zn. I. ÚS 2518/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem P. V., zastoupeného Mgr. Michaelou Lukášovou Bryneckou, advokátkou, se sídlem Na Střelnici 39, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2010, č. j. 50 T 3/2010-697, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 6 To 3/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 661/2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 11. 2010, č. j. 50 T 3/2010-697 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 6 To 3/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 661/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel má za to, že skutkové závěry obecných soudů nejsou dostatečně podloženy. Pokud jde o objektivní stránku skutkové podstaty, soud prvého stupně opřel svůj závěr o vině především o výpovědi svědků T. D. a K. V. Přitom se však nedostatečně vypořádal s některými částmi jejich výpovědí, které byly popřeny jinými v řízení provedenými důkazy. Konkrétně oba svědci popisovali, že se nacházeli v době slovního i fyzického útoku na poškozeného ve vedlejší místnosti, že slyšeli hluk, když se stěžovatel hádal s poškozeným a rovněž nějaké rány, jako kdyby někdo bouchal kladivem do zdi, a také, že slyšeli poškozeného opakovaně křičet "au nech mě, to bolí". Takovéto slovní projevy však při utrpěných zraněních, která byla podrobněji popsána ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, nebyl poškozený podle znalců slyšených u hlavního líčení vůbec schopen učinit. Znalci zdůraznili, že poškozený ve finále útoku vedeného proti jeho osobě nebyl s určitostí schopen mluvit, kdy pro naprosto zborcený hrudník mohl maximálně vydávat zvuky ve smyslu chrčení, chroptění, nikoli však souvislou větu uvedenou výše, kterou měli shodně slyšet oba svědci.
Stěžovatel také podotýká, že je doloženo, že z bytu poškozeného, kde byl tento také zavražděn, se oné noci několikrát vzdálil. Po dobu jeho nepřítomnosti mohl poškozeného v jeho bytě fyzicky napadnout kdokoli jiný, zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že podle výpovědi svědka O. I. navštěvovali poškozeného v bytě různí lidé, kteří tak mohli mít klíče od bytu poškozeného stejně jako stěžovatel.
Dále uvádí, že je sice pravdou, že ze svědeckých výpovědí vyplývá, že se s poškozeným hádal kvůli penězům a družce, nicméně nedává smysl, proč by měl poškozeného ubít k smrti zrovna v den, kdy se s ním hádal ve výtahu před svědkem O. I. a kdy se v bytě poškozeného nacházely další dvě osoby (V. s D.), ačkoli dříve pobýval u poškozeného zcela sám a mohl si tak s ním údajné spory vyřídit bez jakýchkoli případných svědků.
Za popsaného stavu měly soudy dle stěžovatele vyjít ze zásady "in dubio pro reo" a tím, že tak neučinily, porušily čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje některé části své obhajoby, uplatňované v trestním řízení, se kterou se však obecné soudy řádně vypořádaly. Určité rozpory ve výpovědi některých svědků sice lze najít, nicméně tyto nejsou zásadního charakteru a závěr soudů, že šlo o výpadek detailů vysvětlitelný jejich intoxikací je logický. Možno zdůraznit, že proti stěžovateli svědčí hned několik svědeckých výpovědí a též závěry znalců, které ve svém souhrnu představují pevný základ pro vyslovení jeho viny. Na tom nemohou jeho spekulace, že do bytu se teoreticky mohl dostat ještě někdo jiný, a že by si býval mohl vybrat vhodnější okamžik k útoku na poškozeného, nic změnit.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu