ECLI:CZ:US:2012:1.US.253.12.1
sp. zn. I. ÚS 253/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Jihlava, Havlíčkova 29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3508/2011-168 (stěžovatel omylem uvádí 169) z 26. 10. 2011, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 140/2011-144 ze dne 4. 4. 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 11 Nc 547/2009-118 ze dne 6. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud z ústavní stížnosti samé, jakož i z vyžádaného soudního spisu zjistil, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. dubna 2011 č. j. 54 Co 140/2011-144 (který byl stěžovateli doručen dne 22. 4. 2011 - srov. č.l. 149), potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6.9.2010 č. j. 11 Nc 547/2009-118 (který byl stěžovateli doručen dne 22. 10. 2010 - srov. č.l. 121), kterým okresní soud svěřil nezletilé děti N., D., Š. a D. pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky V. N. a otci (stěžovateli) uložil povinnost platit výživné s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství (výrok I.), a rozhodl o poplatkové povinnosti (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.). Odvolací soud rovněž rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal otec (stěžovatel) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř., a za otázku zásadního právního významu označuje otázku týkající se náboženského vyznání dětí ve vazbě na jejich rodiče. Dovolání podal vzdor (správnému) poučení ze strany krajského soudu (srov. č.l. 148), že není přípustné.
Stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 30 Cdo 318/2011-168 odmítnuto s tím, že "[p]řípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §237 o. s. ř. není v posuzovaném případě dána, a to již proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené ustanovením §26 odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., která by přípustnost dovolání v taxativně
vypočtených věcech upravených zákonem o rodině, zakládala."
Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 7. 12. 2011 - srov. číslo listu 170.
Ústavní soud, s ohledem na právě uvedené, posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu] a částečně podaná opožděně [srov. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ten musel dovolání stěžovatele v souladu s §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. odmítnout. Ostatně, tento postup Nejvyššího soudu stěžovatel ani ve své stížnosti nezpochybňuje.
Přestože byl stěžovatel krajským soudem řádně poučen, že dovolání v jeho věci přípustné není, tento opravný prostředek použil, byť dovolání bylo nepřípustné ex lege. Tento postup stěžovatele způsobil, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu opožděná, neboť nebyla podána ve lhůtě podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; posledním procesním prostředkem ve smyslu tohoto ustanovení ve stěžovatelově věci bylo odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo přitom stěžovateli doručeno již dne 22. 4. 2011, leč ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až 23. 1. 2012 - tedy zjevně po lhůtě stanovené zákonem.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh částečně zjevně neopodstatněný a částečně opožděný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu