ECLI:CZ:US:2012:1.US.2556.12.1
sp. zn. I. ÚS 2556/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2011, č. j. 24 C 87/2008-413, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 Co 271/2011-513, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jeho základních práv a svobod, garantovaných zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel nedal Ústavnímu soudu na vědomí, že ve věci současně s ústavní stížností podal dovolání. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil sám; jednak na http://infosoud.justice.cz/, jednak dotazem u Nejvyššího soudu. O tomto dovolání (vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3274/12) nebylo v době vydání tohoto usnesení Ústavního soudu Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Jak plyne z poučení napadeného rozsudku odvolacího soudu, přípustnost podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - tedy že jde o dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva či svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatní mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podá-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli zůstává v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Výše uvedené platí přirozeně za předpokladu, že bylo dovolání stěžovatelem uplatněno řádně.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z pouhé skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze "odklidit" v rámci řízení dovolacího. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení dovolacího. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj