ECLI:CZ:US:2012:1.US.2557.11.1
sp. zn. I. ÚS 2557/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Srncem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1071/17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011, čj. 7 Afs 28/2011 - 176, a rozsudku téhož soudu ze dne 18. 5. 2011, čj. 7 Afs 29/2011 - 248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu, z nichž prvým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, čj. 8 Ca 79/2006 - 151, a druhým došlo k zamítnutí jeho kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, čj. 6 Ca 273/2006 - 212. V ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s postupem předsedy 7. senátu Nejvyššího správního soudu, který v rozporu s §39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, nespojil obě řízení ke společnému projednání. Stěžovatel tak nemohl společnou kasační stížností napadnout oba prvostupňové rozsudky, vzhledem k podstatnému časovému odstupu mezi jejich doručením. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/2003 uvedl, že pokud by řízení byla spojena, vrátil by mu Nejvyšší správní soud soudní poplatek za jednu kasační stížnost.
V dalším textu stěžovatel podrobně zkritizoval postup správce daně při výpočtu a stanovení daňového penále, které mu vzniklo v důsledku toho, že neuhradil včas splatné částky daně z příjmu fyzických osob a záloh za označená zdaňovací období. Předložil své argumenty a názory na výklad pojmů "penále" a "daň". Souhrnná výše penále za nedoplatek na dani z příjmů je v jeho případě ve zjevném nepoměru s rozsahem porušené povinnosti a zároveň nepřiměřeně vysoká. Tím došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek. Došlo tak k porušení základního práva, garantovaného mu v čl. 11 odst. 1 a 5 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího správního soudu, který se zevrubně vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele. Mimo jiné zdůraznil, že v řízení o kasačních stížnostech lze plně aplikovat §39 odst. 1 s. ř. s. a spojit ke společnému projednání věci, které spolu skutkově souvisejí. Zákonná dikce "může" však neznamená automatickou povinnost tak postupovat vždy, ale vyjadřuje oprávnění soudu volit takovýto postup. V dané věci uvedené věci spolu sice skutkově souvisely (jednalo se o penále a postup správce daně, který převáděl pozdější platby daní a záloh na úhradu předchozích nedoplatků daní za minulé období), ale nešlo by o spojení vhodné. Obě věci rozhodovaly různé senáty Městského soudu v Praze a jejich rozsudky nebyly po obsahové stránce obdobné alespoň ve smyslu přibližně shodné argumentace. Z tohoto důvodu ani podané kasační stížnosti nebyly a ani nemohly být identické, jak se v ústavní stížnosti pokouší stěžovatel předestřít.
III.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu bylo stěžovateli zasláno k replice, ve které rozebral celý svůj případ, jehož podstatou je skutečnost, že na zaplacení nedoplatků nemá finanční prostředky a celé břímě se v podobě penále táhne dál a dál.
Z přiložených rozsudků Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v obou případech se jednalo o kasační stížnosti, jimiž stěžovatel navrhl zrušení rozsudků Městského soudu v Praze, který zamítl jeho žaloby na zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Těmito rozhodnutími finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 10, týkajícím se daňového penále na daň z příjmu fyzických osob za označená minulá daňová období. Městský soud v obou případech zamítl žaloby stěžovatele proto, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývalo, že stěžovatel neuhradil včas svou daňovou povinnost a daňové penále mu bylo vyměřeno v souladu se zákonem o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud v podrobně odůvodněných rozsudcích důkladně objasnil důvody, pro které dospěl k závěru o nedůvodnosti kasačních stížností stěžovatele.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní pouze polemizuje s právními závěry finančních orgánů, městského soudu i Nejvyššího správního soudu a staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí z něj vzešlých dospěl Ústavní soud k závěru, že finanční orgány i správní soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale jsou i ústavně právně konformní. Zejména Nejvyšší správní soud se oběma případy podrobně zabýval, přičemž aplikoval příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků a souvisejících předpisů. Jasně a srozumitelně vyložil, v čem spočívalo předmětné daňové řízení a v této souvislosti odkázal na svoji konstantní judikaturu, od které zjevně nebyl důvod se odchýlit. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění jeho rozsudků. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Stačilo jen jediné - zaplatit daň řádně a včas.
Ohledně námitky stěžovatele o nespojení obou věcí ke společnému projednání Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatel v této souvislosti argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/2003, není tato argumentace přiléhavá. V uvedeném nálezu se jednalo o správní žalobu stěžovatelky proti 76 rozhodnutím správního orgánu, který 76 platebními výměry vyměřil stěžovatelce dodatečně daň z převodu nemovitosti. O takový případ se v dané věci nejedná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu