ECLI:CZ:US:2012:1.US.2613.11.2
sp. zn. I. ÚS 2613/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. L. a 2) M. N., obou zastoupených Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 92/21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2010, čj. 36 Co 97/2008 - 180, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, čj. 28 Cdo 1390/2011 - 207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o převod náhradních pozemků, ve kterém jako žalobci neuspěli. Tvrdí, že v tomto řízení došlo k porušení jejich základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti vyjádřili svůj nesouhlas se všemi v řízení vydanými rozhodnutími, počínaje rozhodnutím Pozemkového fondu a konče rozsudkem Nejvyššího soudu.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhali určení, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen bezúplatně převést do jejich vlastnictví pozemky z vlastnictví státu v ceně 2,454.250,- Kč, jako náhradu za pozemky, jejichž vydání není možné podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Obvodní soud jejich požadavku vyhověl rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, čj. 6 C 387/2006 - 122. Poté, co věc prošla odvolacím a dovolacím řízení, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, čj. 36 Co 97/2008 - 180, tak, že jejich žalobu zamítl. Jako odvolací soud nově posoudil správnost rozsudku soudu prvního stupně za situace, kdy zásadní spornou otázkou zůstala pouze výše ocenění pozemků, za které má být poskytnuta náhrada. Konstatoval, že charakter pozemků, za které je poskytována náhrada, je druhově určen pravomocným rozhodnutím Pozemkového úřadu. Stěžovatelé akcentují skutečný stav pozemků v roce 1953, kdy byla uvedena do provozu tramvajová trať. Zcela přehlížejí, že toto datum ve vztahu k nim nemá žádný význam. Nebyli to jejich právní předchůdci, kdo tuto stavbu vybudoval. Pokud by se mělo vycházet ze skutečného stavu pozemků v době odebrání věci státem, pak by bylo nutné hodnotit jejich stav k okamžiku faktického zabrání, tj. okamžiku, kdy právní předchůdce byl zbaven možnosti pozemky užívat. To se stalo již v roce 1947, kdy byly vyhotoveny plány a vlastníci pozemků byli zbaveni možnosti na pozemcích hospodařit. Při úvaze o charakteru pozemku v době právního odebrání vlastnictví i v době jeho faktického zabrání je tedy závěr Pozemkového úřadu o charakteru pozemků správný a nelze akceptovat názor stěžovatelů, že pozemky odevzdával jejich právní předchůdce státu zastavěné. Skutečnost, že v evidenci nemovitostí zůstaly pozemky i nadále vedeny jako role i poté, kdy byly zastavěny tramvajovým tělesem, se tedy neprojevila žádným způsobem k újmě stěžovatelů.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, čj. 28 Cdo 1390/2011 - 207, dovolání stěžovatelů zamítl. Dovodil, že dovolání je přípustné a konstatoval, že při změně klasifikace půdy, včetně zemědělské, má význam, zda se cena v době převodu pozemku pohybovala v rámci platných cenových předpisů a v jaké době od převodu ke změně kvalifikace došlo. K tomu odkázal na svůj judikát, uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních a stanovisek Nevyššího soudu. Poukázal na skutečnost, že stejnou věcí týchž stěžovatelů se zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, které obsahuje zjištění, že žalovaný Pozemkový fond ČR převedl na stěžovatele pozemky v celkové hodnotě 2,371.135,70 Kč a co do výše dosud tvrzeného neuspokojeného nároku se stěžovatelé a žalovaný fond zatím rozcházeli asi do ceny 197.000,- Kč. Z tohoto závěru také odvolací soud v dalším průběhu řízení vycházel, ale další neuspokojený nárok v průběhu řízení už neshledal, proto žalobu stěžovatelů zamítl. Dovolací soud uzavřel, že v daném řízení nebylo zjištěno, že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, čj. 36 Co 97/2008 - 180, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávných právních předpisů anebo s nesprávným výkladem použitých právních předpisů, anebo že by vzal za prokázáno něco, co ve spise vůbec není. V průběhu řízení u odvolacího soudu nebyla zjištěna ani vada řízení, jež by odňala účastníkovi řízení možnost účastnit se jednání soudu, takže přípustné dovolání stěžovatelů nebylo shledáno důvodným.
Po prostudování ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika s právními závěry obecných soudů a neochota respektovat výsledek celého soudního řízení. Nelze dost dobře abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla celkem dvakrát odvolacím a dovolacím řízením, kde byl všem účastníkům řízení, tedy i stěžovatelům, poskytnut dostatečný prostor k uplatnění všech argumentů, se kterými se obecné soudy dostatečně vypořádaly. V detailech stačí odkázat na obsáhlá odůvodnění soudních rozhodnutí, ve věci přijatých.
Stěžovatelé tak staví Ústavní soud jen do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Jeho posláním je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. V dané věci k žádnému porušení základních práv stěžovatelů nedošlo. Obecné soudy jen rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, což nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu