ECLI:CZ:US:2012:1.US.2629.11.1
sp. zn. I. ÚS 2629/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele KOMETA PS, a. s., Brno, se sídlem Brno, Sportovní 486/4, zastoupeného JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem Brno, Kachlíkova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011 č. j. 26 Cdo 379/2011-76, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2010 č. j. 15 Co 248/2009-56 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. března 2009 č. j. 38 C 46/2008-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatel uzavřel se statutárním městem Brnem podle svého tvrzení nájemní smlouvu ze dne 8. ledna 1996 ve znění dodatku číslo 1 a dodatku číslo 2 (dále jen "nájemní smlouva"). Statutární město Brno tuto nájemní smlouvu dne 12. listopadu 2007 vypovědělo (dále jen "výpověď"), leč výpověď neobsahovala žádné výpovědní důvody. Proto stěžovatel podal proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu žalobu na určení neplatnosti výpovědí nájemní smlouvy.
Městský soud v Brně žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu (výpovědi z nájmu), jestliže mohl podat žalobu na určení, že daný právní vztah (nájemní) trvá.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že v již ve svém žalobním návrhu odůvodňoval naléhavý právní zájem zcela jinými důvody ochrany svého právního postavení, než o kterých v napadeném rozhodnutí rozhodoval soud prvního stupně. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy totiž stěžovatel podle svého tvrzení od počátku spatřoval (a tvrdil) ve flagrantním zásahu žalovaného do práva na ochranu dobré pověsti či dobrého jména a v ochraně stěžovatele proti nekalé soutěži způsobené nezákonným jednáním žalovaného. Soud prvního stupně se však s touto argumentací stěžovatele podle jeho tvrzení vůbec nezabýval.
Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I potvrdil. Ke stěžovatelem tvrzené skutečnosti a naléhavému právnímu zájmu v souvislosti s ochranou dobré pověsti stěžovatele prý krajský soud toliko uvedl, že "požadovaným určením nedojde ani k ochraně ani k odstranění tohoto tvrzeného závadného stavu".
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Porušením práva na spravedlivý proces soudy prvního a druhého stupně, jež stěžovatel v dovolání namítal (jako samotný dovolací důvod zakládající přípustnost dovolání), se Nejvyšší soud vůbec nezabýval. Stěžovatelovu námitku si prý dovolací soud alibisticky podřadil pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aby pak v návaznosti na to mohl vyslovit závěr, že stěžovatelem uplatněná námitka porušení práva na spravedlivý proces nesměřuje k výkladu procesního předpisu. Jelikož přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, nelze podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, založit.
Stěžovatel - pokud jde o rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu - v ústavní stížnosti zejména upozorňuje na povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Rozhodnutí městského soudu a krajského soudu však prý postrádají řádné odůvodnění co do naléhavého právního zájmu žaloby z titulu zásahu do dobré pověsti či dobrého jména stěžovatele. Soud prvního stupně sice aplikoval judikaturu, která se týkala shodného žalobního petitu (o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy), avšak skutkově se jednalo o věc odlišnou; zatížil tedy své rozhodnutí prvky libovůle a jeho rozhodnutí je podle stěžovatele překvapivé.
Stěžovatel uvedl, že rovněž rozhodnutí krajského soudu porušilo jeho právo na spravedlivý proces, jelikož vykazuje nedostatky, jež vedou k neúplnosti a nepřesvědčivosti tohoto rozhodnutí. Ke stěžovatelem tvrzené skutečnosti o jeho naléhavém právním zájmu v souvislosti s ochranou jeho dobré pověsti, případně s ochranou stěžovatele proti nekalé soutěži nezákonným jednáním žalovaného soud druhého stupně pouze uvedl, že požadovaným určením nedojde ani k ochraně ani k odstranění tohoto tvrzeného závadného stavu. Tuto svoji úvahu však odvolací soud nikterak nerozvedl.
Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušil prý i Nejvyšší soud, neboť se námitkou stěžovatele, že soudy prvního i druhého stupně porušily jeho právo na spravedlivý proces, vůbec nezabýval. Sám Nejvyšší soud přitom - podle stěžovatele - již ve svém rozsudku ze dne 26. února 2008 sp. zn. 28 Cdo 2687/2007 dovodil, že zásah do ústavně garantovaných práv rozhodnutím odvolacího soudu zakládá přípustnost dovolání. Vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - která způsobuje nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání - spočívá v porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ve stěžovatelově věci však Nejvyšší soud tyto závěry vůbec nereflektoval. Tu stěžovatel dovozuje, že i Nejvyšší soud porušil ústavně zakotvenou povinnost ochranu základních práv poskytovat.
Stěžovatel konečně upozorňuje na to, že tím, že mu soudy neposkytly soudní ochranu, porušily rovněž jeho ústavně garantované právo na ochranu jeho dobré pověsti a dobrého jména. Přitom smyslem určení, že stěžovatel má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu (výpovědi z nájmu) bylo, aby již nadále nebyla poškozována dobrá pověst stěžovatele, resp. jeho dobré jméno. Neplatná výpověď nájemní smlouvy totiž byla medializována hromadnými sdělovacími prostředky. Stěžovatel se tedy právě v této souvislosti u obecných soudů domáhal toho, aby tato hrozba byla preventivně odstraněna. Preventivní žaloba na určení přitom nemohla být nahrazena jiným prostředkem ochrany, konkrétně žalobou na ochranu dobrého jména právnické osoby podle ustanovení §19b občanského zákoníku. Nepřiměřený zásah do dobré pověsti stěžovatele byl totiž pouze následkem nezákonného chování žalovaného, nikoliv přímo jeho jednáním. Účelem žaloby na určení tedy bylo, aby bylo nejisté postavení stěžovatele způsobené difamující medializací odstraněno.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně evidovaný pod sp. zn. 38 C 46/2008. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2009 č. j. 38 C 46/2008-31 tak, že zamítl žalobu na určení, že výpověď žalovaného Statutárního města Brna ze dne 12. 11. 2007 z nájemní smlouvy ze dne 8. 1. 1996 ve znění dodatků, uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným je neplatná. (výrok I). Dále žalobci (stěžovateli) uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II).
V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud zejména uvedl, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah je či není, je, zda žalobce má naléhavý právní zájem na takovém určení. Určovací žaloba má tedy preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněná tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kdy je třeba domáhat ochrany žalobou na plnění. V dané věci se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi ze dne 12. 11. 2007. Právní otázka (tedy platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má však povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví); není tedy právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, lze-li tedy, jinými slovy, žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Tato úvaha ve vztahu k nájemnímu vztahu podle městského soudu znamená, že určení neplatnosti výpovědi z nájmu a posouzení platnosti výpovědi z nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházející rozsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Tu se městský soud dovolal konkrétní judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 539/2003. Stěžovatel tedy nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu (výpovědi z nájmu), jestliže mohl podat žalobu na určení, že daný právní vztah (nájemní) trvá, neboť případným určením, že předmětná výpověď z nájmu je neplatná, by nebyla odstraněna právní nejistota, že nájemní vztah trvá i nadále (srov. odkaz městského soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1674/99, sp. zn. 28 Cdo 3235/2007). Nebylo proto třeba se dále zabývat platností výše specifikované výpovědi nájemní smlouvy.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 21. 9. 2010 č. j. 15 Co 248/2009-56 tak, že rozsudek městského soudu ve věci samé potvrdil (výrok I) a výrokem II změnil nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud uvedl, že prvostupňový soud správně dospěl k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném učení. V tomto směru lze podle krajského soudu pouze doplnit, že pokud by i bylo rozhodnuto o neplatnosti předmětné výpovědi, neznamenalo by takové rozhodnutí, že nájemní vztah v dané situaci, tedy ke dni rozhodnutí soudu trvá, neboť není vyloučeno, že mohl zaniknout na základě dalších skutečností v mezidobí nastalých. I z tohoto pohledu nemůže tedy podle krajského soudu rozhodnutí o případném určení neplatnosti výpovědi odstranit tvrzenou nejistotu právního postavení stěžovatele.
Krajský soud dodal, že pokud jde o stěžovatelem tvrzené skutečnosti o naléhavém právním zájmu v souvislosti s ochranou jeho dobré pověsti, případně o ochranu stěžovatele proti nekalé soutěži, pak požadovaným určením nedojde ani k ochraně ani k odstranění tohoto tvrzeného závadného stavu. Právní řád nadto v tomto směru zná jiné prostředky ochrany, například žalobu na ochranu dobrého jména právnické osoby podle ustanovení §19b občanského zákoníku.
K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 8. 6. 2011 č. j. 26 Cdo 379/2011-76 tak, že dovolání pro nepřípustnost odmítl (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Nejvyšší soud - nad rámec argumentů uvedených v rozhodnutí nalézacího (odvolacího) soudu - zejména zdůraznil, že určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytování ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem bývá poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivní jistotu v dotčeném právním vztahu. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze tedy určovací žalobu pokládat tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede ke (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinností podle §80 písm. b) o. s. ř. Má-li však právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. V dané věci tedy prý žaloba stěžovatele postrádá preventivní charakter, neboť - s přihlédnutím k požadovanému určení - není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků a předejít tak vzniku dalších soudních sporů mezi nimi.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základní práva na ochranu dobrého jména a dobré pověsti. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele, tak jak byly stručně vymezeny v oddílu I tohoto usnesení, uvádí Ústavní soud zejména následující.
Soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích opakovaně zdůraznily preventivní charakter určovací žaloby. Ten se v právě projednávané věci odráží mimo jiné v tom, že vyhovění žalobě ze strany soudu musí být sto odvrátit namítanou společenskou dysfunkci (například ohrožení práva) nebo efektivně zjednat právní jistotu v dotčeném právním vztahu. Zmíněné účinky určovací žaloby (bylo-li by jí soudy v právě projednávané věci vyhověno) přitom stěžovatel spojuje - zjednodušeně řečeno - s ukončením údajné difamující mediální kampaně ze strany Statutárního města Brna vůči sobě samému. Leč, už z tohoto účelu své určovací žaloby, tak jak ho stěžovatel ostatně vymezil i ve své ústavní stížnosti (tedy zamezení případného pokračování difamující mediální kampaně), plyne, že onen preventivní prvek určovací žaloby zde není naplněn. Sám stěžovatel totiž konstatuje, že do jeho dobré pověsti - podle jeho názoru - již zasaženo bylo. Stěžovatel si tedy - alespoň tak jak to plyne z ústavní stížnosti - ve skutečnosti přeje, aby Statutární město Brno v difamující kampani toliko nepokračovalo. Už jen proto žaloba na určení v tomto případě adekvátním procesním prostředkem ochrany není.
S ohledem na tyto skutečnosti - kdy Ústavní soud odkazuje na správná východiska obsažená v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - lze dovozovat, že žádná stěžovatelova základní subjektivní práva (svobody) porušena nebyla; to platí i ve vztahu k jeho základnímu právu na spravedlivý proces. Ani Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepochybil; naopak se ve svém rozhodnutí snažil stěžovateli opakovaně vysvětlit, že a proč nalézací i odvolací soud ve stěžovatelově věci postupovaly správně. Tím se, byť implicitně, vyjádřil i k dodržení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, čímž dostál své povinnosti chránit základní lidská práva a svobody, tak jak mu to samotná Ústava stanoví.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu