ECLI:CZ:US:2012:1.US.2729.11.1
sp. zn. I. ÚS 2729/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO, spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, č. j. 31 Cm 188/2003-473, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 12 Cmo 27/2009-507, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Cdo 751/2010-544, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud"), jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") o zamítnutí žaloby stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a princip vázanosti soudců zákonem a mezinárodní smlouvou, zakotvený v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.
Stěžovatel se podáním ze dne 16. 5. 2003 po žalovaném AGROFERT HOLDING, a.s., IČ 26185610, se sídlem Pyšelská 2327/2, Praha 4, domáhal zaplacení částek ve výši 8 579 175,- Kč s příslušenstvím a 334 757 USD s příslušenstvím. Uvedené pohledávky vznikly právnímu předchůdci stěžovatele na základě mandátní smlouvy ze dne 18. 5. 1999, na stěžovatele byly postoupeny smlouvou ze dne 11. 2. 2002. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č. j. 31 Cm 188/2003-216, žalobu zamítl, a to s odůvodněním, že stěžovatel nebyl k jejímu podání aktivně legitimován pro absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky. Uvedené rozhodnutí však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2007, č. j. 12 Cmo 386/2006-250, zrušeno, kdy odvolací soud konstatoval, že závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky není správný. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 31 Cm 188/2003-473, byla žaloba opět zamítnuta, tentokrát však s odůvodněním, že stěžovatelem uplatňované pohledávky zanikly započtením. S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasí. Uvádí, že soud prvního stupně se nevypořádal s vlastními skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. V odůvodnění pouze uvádí, že "z jeho pohledu je nerozhodné, zda k započtení došlo na základě vzájemného zápočtu ze dne 5. 11. 1999 nebo jednostranného zápočtu ze strany žalovaného ze dne 19. 11. 1999." Dle stěžovatele však nelze na základě vzájemně se vylučujících a vzájemně si odporujících listinných důkazů (navíc bez jednoznačného vypořádání se s těmito důkazy) dospět k závěru o právní účinnosti započtení pohledávky. Navíc zdůrazňuje, že v souzené věci se nejednalo o dohodu o vzájemném započtení, nýbrž toliko o vzájemnou dohodu o způsobu budoucí úhrady. V případě jednostranného započtení dokonce ani nedošlo k doručení projevu vůle stěžovateli.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kterému však Vrchní soud v Praze nevyhověl a rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 12 Cmo 27/2009-507, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že dle jeho názoru došlo k zániku žalovaných pohledávek nikoliv na základě nedoručeného oznámení o zápočtu, ale již na základě dohody ze dne 5. 11. 1999 s právními účinky jejich zániku ke dni 12. 11. 1999. Dle stěžovatele se však jedná o zřejmý exces v rozhodování odvolacího soudu, neboť své rozhodnutí sice založil na konkrétním listinném důkazu (dohodě ze dne 5. 11. 1999), tento důkaz však interpretoval a vyhodnotil zcela nesprávně, od čeho se odvíjí i jeho nesprávný závěr ve věci samé. Odvolací soud měl hrubě porušit interpretační pravidla a nepřihlédnout ke skutečnému obsahu smlouvy a vůli stran. Pokud listina stanoví, že "započtení vzájemných pohledávek bude uskutečněno bezhotovostním platebním stykem do 7 dnů ode dne podepsání dohody", znamená to, že ke skutečnému započtení má dojít teprve v budoucnu. Svým charakterem tak může jít nejvýše o smlouvu o smlouvě budoucí.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu nenárokovým odvoláním podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ve vztahu k otázce zásadního právního významu odkázal na svévolnou interpretaci obsahu listin, které byly předmětem dokazování. Takový postup měl být navíc v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudky ve věci sp. zn. 25 Cdo 1650/98 a sp. zn Odo 1569/2006). Stejně tak postupu odvolacího soudu vytýkal, že v řízení sice opakovaně sporoval pravost listiny o započtení pohledávek, nicméně k posouzení této otázky nebylo provedeno relevantní dokazování požadované ustálenou soudní judikaturou. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Cdo 751/2010-544, odmítnuto pro neexistenci otázky zásadního právního významu. Ani s tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť dle něj otázka oprávněnosti postupu soudů nižších stupňů v rozporu s postuláty interpretačních pravidel zásadního právního významu nabývá.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 11 Listiny základních práv a svobod:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že žalobou ze dne 16. 5. 2003 se stěžovatel u Městského soudu v Praze po žalovaném AGROFERT HOLDING, a.s., (dříve AGFTRADING, spol. s r. o.) domáhal zaplacení částky 334 757,- USD a 8 579 175,- Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla vyplývat z mandátní smlouvy uzavřené dne 18. 5. 1999 mezi žalovaným a společností SIRGAS, s. r. o.,
IČ 25732706, se sídlem Na Hejtmance 7, Praha 5. Předmětná pohledávka byla na stěžovatele postoupena smlouvou ze dne 11. 2. 2002 uzavřenou mezi stěžovatelem a správcem konkursní podstaty společnosti SIRGAS, s. r. o.
Ve vyjádření k žalobě ze dne 18. 10. 2003 žalovaný mimo jiné uvedl, že ze vzájemného započtení pohledávek dohodou ze dne 5. 11. 1999 vyplývá řádné uhrazení jeho veškerých vyúčtovaných nároků ze strany společnosti SIRGAS, s. r. o. Dne 29. 1. 2008 byl ze strany zástupce žalovaného učiněn návrh na provedení dalších důkazů, kterými by bylo možno vyvrátit tvrzení stěžovatele o neprovedení vzájemného nebo jednostranného započtení pohledávky. Součástí vyžádaného spisu je na č. l. 316 dohoda o vzájemném započtení pohledávek uzavřená dne 5. 11. 1999 mezi společnostmi SIRGAS, s. r. o., a AGFTRADING, spol. s r. o. Otázka započtení pohledávek byla rovněž předmětem dalšího dokazování.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 31 Cm 188/2003-473, žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvádí, že na základě dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 5. 11. 1999 má soud za prokázané, že společnosti SIRGAS, s. r. o., a AGFTRADING, spol. s r. o., si vzájemně započetly své pohledávky. Z jednostranného započtení pohledávky ze dne 19. 11. 1999 ze strany společnosti AGFTRADING, spol. s r. o., dále vyplývá, že došlo rovněž k jednostrannému započtení. Z pohledu soudu je pak nerozhodné, zda k započtení došlo na základě vzájemného započtení ze dne 5. 11. 1999 nebo na základě jednostranného započtení ze dne 19. 11. 1999.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že prvoinstanční soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a nesprávně posoudil provedené důkazy. Nesouhlasil zejména se závěrem o započtení pohledávek, resp. se závěrem, že je nepodstatné, na základě kterého z dokumentů k započtení došlo. Stěžovatel tvrdil, že dohoda o vzájemném započtení pohledávek nebyla nikdy uzavřena, stejně tak nebyla prokázána její pravost. Pokud by listina byla pravá a dohoda o započtení pohledávek byla dne 5. 11. 1999 platně uzavřena, neměl by žalovaný žádný důvod k pozdějšímu jednostrannému započtení pohledávky.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 12 Cmo 27/2009-507, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem věci a se závěry soudu prvního stupně. Shodně zjistil, že dne 5. 11. 1999 došlo k započtení pohledávek mezi společnostmi SIRGAS, s. r. o., a AGFTRADING, spol. s r. o., na jehož základě pohledávky zanikly ke dni 12. 11. 1999. Ve vztahu k pravosti dohody o započtení odvolací soud konstatoval, že vzhledem k neuplatnění těchto námitek v řízení před soudem prvního stupně ze strany stěžovatele neměl soud důvod se pravostí dohody zabývat. O pravosti dohody však není důvod pochybovat. Jednostranné započtení ze strany žalovaného odvolací soud hodnotil jako neúčinné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Zásadní právní význam spatřoval zejména v otázce výkladu právních úkonů, neboť dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nutno právní úkony vykládat dle jejich skutečného obsahu a s přihlédnutím ke skutečné vůli subjektu. Ze skutečnosti, že právní předchůdce žalovaného se pokusil o jednostranné započtení pohledávky, jednoznačně vyplývá, že strany vztahu se chovaly tak, jakoby k zániku vzájemných pohledávek nedošlo.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Cdo 751/2010-544, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud jednak uvedl, že stěžovatel nevymezil žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, jednak dodal, že v ničem neshledal nesprávný postup odvolacího soudu při zjištění obsahu posuzovaných právních úkonů. Dle Nejvyššího soudu naopak došlo, ač k výslovně neuvedenému, odstranění pochybností o obsahu právních úkonů prostřednictvím užití výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, a vedlejší účastník.
Městský soud v Praze uvedl, že se ztotožňuje jak se skutkovými závěry, tak i s právním hodnocením obsaženým v napadených rozhodnutích. Vrchní soud v Praze námitky stěžovatele označil jako neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně uplatňovaný nárok posoudil správně, bylo v odvolacím řízení jeho rozhodnutí potvrzeno. K námitkám týkajícím se započtení pohledávek dodal, že při hodnocení otázky postoupení a započtení pohledávek nedošlo k žádnému pochybení. Nejvyšší soud k výzvě uvedl, že stěžovatel v dovolání neuvedl žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za zásadně významné. Stěžovatel v dovolání pouze polemizoval s úvahami, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí.
Vedlejší účastník (AGROFERT HOLDING, a.s.) považuje ústavní stížnost "za velmi dobře a zručně zvládnutou slovní ekvilibristiku s přesvědčivě znějící argumentací". Stěžovateli však vytýká, že v ústavní stížnosti uvádí pouze argumenty na podporu svých tvrzení, přičemž zamlčuje, že v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím byly prováděny i další důkazy, kterými byl skutkový stav blíže zjištěn. Skutečnost, že odvolací soud hodnotil jeden důkaz jinak než soud prvního stupně, není porušením práva na spravedlivý proces, nýbrž projevem principu volného hodnocení důkazů. Vedlejší účastník dále uvádí, že se velmi důrazně ohrazuje proti námitkám týkajícím se nestrannosti obecných soudů. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani jiného ústavně garantovaného práva nebo svobody, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
K vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka podal stěžovatel repliku. K vyjádření Městského soudu v Praze uvádí, že se jedná o pouhé sdělení o ztotožnění s příslušnými rozhodnutími, k čemu dost dobře nelze zaujmout jakékoliv stanovisko, či kvalifikovaně reagovat. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že úplně přehlíží zjevný exces, jehož se sám dopustil, když interpretoval a hodnotil důkaz v rozporu s jeho výslovným obsahem. Stěžovatel opět opakuje, že z dohody ze dne 5. 11. 1999 nevyplývá přímé započtení pohledávek, nýbrž pouze skutečnost, že k započtení dojde do sedmi dnů. Vrchní soud v Praze se tedy neřídil příslušnými interpretačními pravidly a úplně ignoroval obsah listiny. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že případná neexistence otázky zásadního právního významu je jen formálním důvodem pro odmítnutí dovolání, což v žádném případě neznamená, že nemohlo dojít k zásahům do ústavně garantovaných práv. Navíc dodává, že v jím podaném dovolání otázky zásadního právního významu vymezeny byly a týkaly se jednak svévolné interpretace obsahu listin, jednak oprávněnosti postupu soudů nižších stupňů.
Poslední námitky se týkaly vyjádření vedlejšího účastníka. Dle stěžovatele se vedlejší účastník snaží odvést pozornost Ústavního soud jinam. Opomíná totiž fakt, že v rámci volného hodnocení důkazů se obecné soudy měly vypořádat se všemi předloženými (tedy i listinnými) důkazy a zejména s projevy vůle v nich obsaženými. Listinné důkazy provedené před obecnými soudy se vzájemně popírají a fakticky vylučují, což však bylo obecnými soudy zcela opomenuto. Stěžovatel dále nesouhlasí s názory vedlejšího účastníka o nedostatku ústavně právního rozměru souzené věci. V závěru repliky dodává, že vedlejší účastník nikdy nevysvětlil skutečný smysl svého jednostranného započtení učiněného po údajném započtení pohledávek dohodou.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas s hodnocením listinných důkazů, konkrétně dohody o započtení pohledávky a jednostranného započtení pohledávky ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s příslušnými interpretačními pravidly, nepřihlédly ke skutečnému obsahu uvedených listin a zejména opomenuly skutečnost, že jednotlivé důkazy se popírají a vzájemně vylučují. Ústavní soud k takto uvedeným námitkám konstatuje, že jeho úkolem není přezkum rozhodnutí obecných soudů v rovině tzv. jednoduchého práva. Občanské soudní řízení je ovládáno principem volného hodnocení důkazů a zásah do tohoto procesu je možný pouze tehdy, došlo-li ke zřejmému vybočení z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v řízení řádně provedly dokazování a ke zjištění skutkového stavu využily i jiné než v ústavní stížnosti uvedené důkazy, s nimiž se podrobně vypořádaly, nelze vyslovit závěr o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stejný závěr je možno učinit i ve vztahu k výtkám proti postupu Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal tzv. nenárokové dovolání, ve kterém neuvedl žádnou relevantní otázku mající zásadní právní význam, neměl Nejvyšší soud jinou možnost, než dovolání odmítnout. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že z provedeného listinného důkazu, konkrétně dohody o započtení pohledávky ze dne 5. 11. 1999, rozhodně přímo nevyplývá úmysl stran uzavřít novou smlouvu. Samotná listina je dokonce nadepsána jako "Dohoda o započtení pohledávek", v níž je konstatováno, že "započtení bude uskutečněno bezhotovostním platebním do sedmi dnů". Pokud tedy obecné soudy uvedenou listinu uznaly za dohodu o započtení pohledávky, nejedná se z jejich strany o exces či vybočení z příslušných interpretačních pravidel. K okolnostem vzniku, a tím i samotnému výkladu, uvedené dohody bylo navíc provedeno další dokazování.
Z výše uvedených důvodů v souzené věci rovněž nedošlo k porušení principu vázanosti soudců zákonem a mezinárodní smlouvou, zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s relevantními právními předpisy. Stejně tak nedošlo ani k porušení práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť rozhodnutí v neprospěch stěžovatele (vydané v soudním řízení) je výsledkem řádného postupu obecných soudů, v jehož rámci nedošlo k překročení mezí ústavnosti.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu