ECLI:CZ:US:2012:1.US.2758.12.1
sp. zn. I. ÚS 2758/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. N. a M. N., zastoupených Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, se sídlem Benešova 8, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 10. 5. 2012, č. j. 54 Co 575/2011-241, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 C 104/2007-213, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé včasnou ústavní stížností navrhli zrušení shora označených rozsudků. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále také "odvolací soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále také "soud prvního stupně") o zamítnutí žaloby stěžovatelů na zaplacení částky 20 552,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu majetku, garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítají i porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť v jejich případě neměla být státní moc uplatněna v mezích zákona.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě na zaplacení částky 20 552,- Kč s příslušenstvím, kterého se stěžovatelé účastnili jako žalobci. V žalobě tvrdili, že ve společném jmění manželů mají dva specifikované pozemky, na nichž je umístěna místní komunikace žalované obce Rybné, IČ 00373907, se sídlem Rybné 51. Za takové omezení svého vlastnického práva jim však nebylo poskytnuto žádné finanční vyrovnání.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byla jejich žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že místní komunikace je samostatnou věcí odlišnou od pozemkou, na němž se nachází, avšak přisvědčil námitce žalované, že nabyla vlastnické právo k pozemku vydržením. Tento rozsudek byl rovněž potvrzen odvolacím soudem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že obecné soudy náležitě nezkoumaly naplnění předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením. Z postoje žalované by mělo být jednoznačně zřejmé, že se k pozemkům nechovala jako vlastník, neprojevovala tedy úmysl mít je pro sebe. Nesouhlasí ani se závěrem o oprávněné držbě žalované, neboť ta nemůže být odvozována od subjektivních, nýbrž od objektivních hledisek. S tím souvisí i nesplnění podmínek ze strany žalované obce, která podle §8 zákona č. 172/1991 Sb., v původním znění, měla za povinnost do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí. V řízení o takto podaném návrhu by dle stěžovatelů vyšlo najevo, že žalovaná obec není vlastníkem předmětných pozemků.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli zrušení napadených rozsudků.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozsudků, vyžádaného spisu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou ze dne 8. 3. 2007 domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 552,- Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat obvyklé nájemné za užívání pozemků, na nichž byla v minulosti vybudována místní komunikace, jejímž vlastníkem je žalovaná obec.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 C 104/2007-213, byla žaloba zamítnuta a stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Ve velmi podrobném odůvodnění soud prvního stupně mimo jiné rozvedl podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením a konstatoval, že žalovaná obec je v plném rozsahu splnila.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali odvolání. V něm uvedli, že k závěru o vydržení předmětných pozemků soud prvního stupně dospěl na základě nesprávných skutkových zjištění a současně jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z provedené analýzy institutu vydržení stěžovatelé učinili závěr, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně splnění předpokladů pro vydržení tížilo žalovanou. Ta však pouze uplatnila námitku vydržení, aniž by cokoliv tvrdila o naplnění předpokladů.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 10. 5. 2012, č. j. 54 Co 575/2011-241, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stejně jako soud prvního stupně si odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí položil zásadní otázku, zda žalovaná či její právní předchůdce mohli být oprávněnými držiteli a zda mohli předmětné pozemky vydržet. Po podrobné analýze dospěl k závěru, že obec, resp. její právní předchůdce, byli oprávněnými držiteli a vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo vydrženo. K argumentu stěžovatelů, že žalovaná neunesla břemeno důkazní a břemeno tvrzení, odvolací soud dodal, že v řízení nebylo přihlédnuto k ničemu, co by žalovaná netvrdila, resp. coby jinak v řízení nevyšlo najevo.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadenými rozsudky Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
V souzené věci k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků podrobně rozvádí, z jakých důvodů byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, resp. z jakých důvodů nebylo vyhověno jejich odvolání.
Podstata ústavní stížnosti vychází z tvrzení stěžovatelů, že žalovaná v řízení před obecnými soudy nemohla prokázat objektivizovanou dobrou víru jako podmínku pro vydržení vlastnického práva. Lze tedy konstatovat, že stěžovatelé nesouhlasí s provedeným dokazováním, resp. s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud však uvádí, že není oprávněn tato hodnocení přezkoumávat. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozsudků naopak vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelů, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejich přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
K tvrzení stěžovatelů, že ze strany žalované obce nedošlo ke splnění podmínek stanovených podle §8 zákona č. 172/1991 Sb., v původním znění, tedy že měla za povinnost do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí, Ústavní soud jednak uvádí, že tento argument nebyl uplatněn v řízení před odvolacím soudem, jednak dodává, že není pro souzenou věc rozhodující.
Z výše uvedených zjištění rovněž vyplývá závěr, že postupem obecných soudů nebylo porušeno ani právo na ochranu majetku, garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani princip uplatňování státní moci v mezích zákona, garantovaný čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu