ECLI:CZ:US:2012:1.US.2768.11.1
sp. zn. I. ÚS 2768/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem Plzeň, nám. Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 617/2011 ze dne 29. 6. 2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 1/2011 ze dne 1. 2. 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp.zn. 35 T 7/2009 ze dne 19. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 35 T 7/2009, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon" nebo "tr.z." nebo "tr.zák.") a trestným činem porušování domovní svobody, jichž se měl dopustit tak, že po předchozí domluvě se zemřelými P. T. a J. R. vnikli mimo jiné nejprve do garáže a poté maskováni kuklami a ozbrojeni nožem a dvěma pistolemi opatřenými tlumiči vnikli do obytné části domu Ing. J. O., kde v té době v ložnici spali Ing. O., jeho manželka a ve vedlejším pokoji jejich neteř, s namířenými pistolemi po Ing. O. požadovali vydání klíčů od trezoru, a do ložnice přivedli i zmiňovanou neteř, kterou ohrožovali nožem; když je poškozený Ing. O. prosil, aby jí neubližovali, a odmítl jim vydat klíče od trezoru, nastříkali mu do obličeje nezjištěnou látku, střelili ho do nohy a poté, co se mu podařilo utéci na balkon, odkud volal o pomoc, z domu utekli. Při tomto činu odcizili z pracovny dvě peněženky s finanční hotovostí 1.900 USD, 900 EUR a 10.000,- Kč; poškozený Ing. O. v důsledku jejich jednání utrpěl těžké zranění spočívající v průstřelu levého lýtka.
Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným v rozhodnutí vyčíslenou škodu způsobenou trestným činem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání proti stejnému rozsudku podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 10 To 1/2011, tak, že zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže (jako zvlášť nebezpečného recidivistu) a dále trestným činem porušování domovní svobody, a to na základě skutkového stavu shora rámcově popsaného. Stěžovatel se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 3. 11. 1998, sp. zn. 9 T 10/97, uznán vinným trestným činem krádeže a odsouzen rozsudkem téhož soudu z 15. 5. 2000, sp. zn. 9 T 28/98, pro trestný čin krádeže k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků.
Odvolací soud tedy odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit poškozené České zdravotní pojišťovně, Kooperativě pojišťovně, akciové společnosti a poškozenému Ing. O. v rozhodnutí vyčíslenou škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 617/2011, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel svoji účast na spáchání popsaného skutku ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze popírá. Z účasti na jeho spáchání není prý usvědčován žádným přímým důkazem. Poškození, vyslechnuti jako svědci, neuvedli žádné skutečnosti, které by ho umožnily identifikovat jako účastníka loupeže či jako osobu, která neoprávněně vnikla do jejich domu. Informace o pachatelích sdělené poškozenými umožňují podle stěžovatele jen typovou identifikaci pachatelů, která však osobnostním charakteristikám stěžovatele vůbec neodpovídá. Ing. O. byl bezprostředně po přepadení policejním orgánem dotázán na popis pachatelů, přičemž uvedl, že jejich věk odhaduje do třiceti roků a že jeden z pachatelů nemluvil čistě česky; stěžovatel byl však v době činu výrazně starší a mluvil česky bez cizího přízvuku. Vrchní soud v Praze stejně jako Krajský soud v Plzni opírá zjištění o účasti stěžovatele na skutku popsaném ve výroku rozsudku rovněž o výpověď nepřímého svědka B. K., jemuž měl stěžovatel vyprávět o své účasti na trestném činu. Podle stěžovatele vrchní soud dále opírá svá zjištění o účasti stěžovatele na popsaném skutku nálezem stop DNA stěžovatele na kleštích použitých v souvislosti s výše popsanou trestnou činností a pachových stop stěžovatele na nářadí rovněž použitím v souvislosti s výše popsanou trestnou činností. Nalezení stopy DNA stěžovatele na kleštích však - podle stěžovatele - ještě nevysvětluje přenos jeho DNA na tyto kleště. Nevypovídá například nic o tom, které další osoby přišly s kleštěmi přímo nebo nepřímo do kontaktu a zejména o tom, že snad právě stěžovatel byl osobou, která se těchto kleští zmocnila za účelem spáchání shora popsané trestné činnosti. Stěžovatel v této souvislosti popírá, že by se kleští zajištěných policejním orgánem dotýkal či s nimi přišel do kontaktu. Toto tvrzení přitom není expertizou z oboru zjišťování DNA vyvráceno, neboť tato expertiza nevylučuje možnost přenosu DNA z věci na věc bez toho, že by byl nutný bezprostřední kontakt té osoby, jejíž DNA byla na konkrétním předmětu nalezena.
Stěžovatel dodal, že pokud při vyšetřování výše popsané trestné činnosti byly zjištěny jeho pachové stopy na kleštích, kladivu a motyčce, pak prý ani tento důkaz neprokazuje jeho přítomnost na místech, kde mělo k trestné činnosti dojít. Tedy, s ohledem na možnosti přenosu stop DNA a na důkazní hodnoty pachových stop nelze podle stěžovatele dovodit bez rozumných pochybností, že právě on se dopustil skutku, jehož spáchání je mu obecnými soudy přičítáno. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno vyložit jen v jeho prospěch. Závěry, ke kterým Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze ohledně viny stěžovatele dospěly - vzhledem k neexistenci přímých důkazů a se zřetelem na nedostatečnost důkazů nepřímých -, se ocitly v extrémním rozporu provedenými důkazy. Z těchto důkazů tedy nelze - podle stěžovatele - bez porušení principu presumpce neviny činit závěr, že právě stěžovatel byl pachatelem skutku, pro který byl uznán vinným a za který mu byl uložen trest. Při rozhodování v předmětné věci přitom - podle stěžovatele - pochybily nejen Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, ale i Nejvyšší soud, který zamítl (správně odmítl - poznamenal Ústavní soud) dovolání stěžovatele s odůvodněním, že nebylo podáno ze zákonných důvodů. Zákonná úprava dovolání je budována na striktně vymezených dovolacích důvodech, avšak ani to nemůže podle stěžovatele nic měnit na ústavní povinnosti Nejvyššího soudu poskytovat ochranu základním právům a svobodám.
Stěžovatel uzavírá, že napadené rozsudky Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze jsou rozhodnutími, která vzešla z řízení, jež ve svém celku porušilo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; rovněž jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva, jež jsou mu garantována zejména článkem 2 odst. 2, článkem 8 odst. 1 a 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo pokračováno v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jelikož na trestní řízení z hlediska zásahu do základních práv je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Proto stěžovatel navrhl zrušení těchto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na ně navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni evidovaný pod sp. zn. 35 T 7/2009. Zjistil, že rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 35 T 7/2009, uznal uvedený soud stěžovatele vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.zák. a odsoudil ho podle §234 odst. 2 tr.zák. za použití §41, §42 odst. 1, odst. 2 a §35 odst. 1) tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, a to České národní zdravotní pojišťovně ve výši 7.530 Kč, Kooperativě pojišťovně, a. s., ve výši 144.830 Kč a Ing. J. O. ve výši 1.900 USD a 900 EUR. Týž poškozený byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se předmětné trestné činnosti stěžovatel dopustil po předchozí domluvě se zemřelým P. T., roz. G., a zemřelým J. R. se záměrem získat peníze a věci; dne 19. 3. 2008 vnikli nezajištěnými okny do garáže na pozemku u domu č. 829 majitele Ing. Z. Č., a odtud na pozemek sousedního rodinného domu č. 828 majitele Ing. J. O., kde po vypáčení okna v přízemí vnikli nejprve do garáže a poté maskováni kuklami a ozbrojeni nožem a dvěma pistolemi opatřenými tlumiči vstoupili do obytné části domu, kde v té době v ložnici spali Ing. J. O. a jeho manželka B. O. a ve vedlejším pokoji jejich neteř J. K. S namířenými pistolemi požadovali po Ing. J. O. vydání klíče od trezoru, ve kterém byly uloženy cenné papíry, finanční hotovost a šperky, vše v celkové hodnotě nejméně 2.000.000 Kč, přičemž do ložnice přivedli J. K., kterou ohrožovali nožem, a když je poškozený Ing. J. O. žádal, aby jí neubližovali, odmítl jim vydat klíče od trezoru a vstal z postele, nastříkali mu do obličeje nezjištěnou látku a střelili ho do levé nohy a poté, co se mu podařilo utéct na balkón, odkud volal o pomoc, z domu utekli; při činu z pracovny odcizili dvě peněženky s finanční hotovostí 1 900 USD, 900 EURO a 10.000 Kč a poškozený Ing. O. v důsledku jejich jednání utrpěl těžké zranění spočívající v průstřelu levého lýtka.
V obsáhlém odůvodnění se krajský soud podrobně zabýval jak hodnocením důkazní situace, tak hodnocením právním. Uvedl zejména, že pachové stopy by nemohly obstát, pokud by se jednalo o jediný důkaz. V posuzované věci je však situace odlišná, neboť se nejedná o shodu u jediné osoby (to zaprvé) - nadto tyto pachové stopy byly nalezeny na třech kusech nářadí a (za druhé) zde existuje ještě další důkaz, a sice shoda DNA profilu. Obhajoba stěžovatele o možnosti přenosu pachu či DNA (tedy tvrzení, že stěžovatelova DNA a pachová stopa byly na nářadí použité při trestné činnosti přeneseny z jiné věci, jíž se stěžovatel skutečně dotýkal) je za dané situace dle názoru krajského soudu jednoznačně vyvrácena, neboť aby došlo k přenosu zcela na sobě nezávislých produktů lidského těla, tedy pachu i DNA na více předmětů, je absolutně nelogické a nemožné. Pokud stěžovatel namítá, že k přenosu DNA na nástroje použité při trestné činnosti došlo při špatné manipulaci policie se stopami a vzorky, je to podle soudu vyloučeno; na předmětných na strojích byl totiž nalezen jediný a úplný profil DNA stěžovatele, nikoliv smíšený profil několika osob.
Za další důležitý důkaz, který podle krajského soudu usvědčuje stěžovatele ze spáchání posuzované skutku, je svědectví B. K., jemuž stěžovatel vyprávěl příběhy o své trestní minulosti. Přitom P. K. sdělil tomuto svědkovi takové údaje, které zcela přesně zapadají a korespondují s tím, za jakých okolností byla loupež skutečně provedena. Konkrétně stěžovatel - podle krajského soudu - hovořil o tom, že "někoho postřelili a že tam byli tři a že tam byla hysterická ženská, která křičela kvůli zašpinění koberce a že postřeleným měl být bohatý člověk, který měl sejf" (citováno podle rozhodnutí krajského soudu). V posuzované věci pak skutečně došlo k postřelení Ing. O. a i k tomu, že paní O. opravdu na místě činu vyjadřovala obavy, aby nebyl poničen od krve drahý koberec v ložnici, který koupili v zahraničí; v domě O. se skutečně nacházel ve zdi zabudovaný trezor ... Toto všechno vyplývá z výpovědi poškozených. Z logiky věci ve spojení s již zmiňovanou shodou pachů a shodou DNA profilů je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatel před svědkem K. skutečně hovořil právě o loupežném přepadení O. v Klatovech. Krajský soud měl v této souvislosti rovněž za to, že právě fakt, že tento svědek (tj. B. K.) není bezúhonný, svědčí pro to, proč mu stěžovatel uvedené věci vůbec vyprávěl; nelze totiž předpokládat, že by se stěžovatel se spácháním loupeže svěřoval osobě netrestané, poctivé, resp. takové, která čin odsoudí a nahlásí policii. Právě proto, že svědek K. měl již se zákonem "co do činění", vzbuzoval ve stěžovateli v tomto směru důvěru.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 35 T 7/2009, podal stěžovatel odvolání směřujících do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, a to pro formální vady výroku o vině spočívající v tom, že soud prvního stupně uložil stěžovateli trest za použití §41 odst. 1, odst. 2 tr. zák., avšak ve výroku o vině ani v právním posouzení tohoto jednání takto stěžovatele neoznačil.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 10 To 1/2011, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, stěžovatele uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jako zvláště nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., a dále trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák. Shora popsané trestné činnosti se přitom stěžovatel podle Vrchního soudu dopustil i přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 3. 11. 1998 sp. zn. 9 T 10/97 uznán vinným mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b). odst. 4 tr. zák. a odsouzen rozsudkem téhož soudu z 15. 5. 2000 sp. zn. 9 T 28/98 podle §247 odst. 4 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který vykonal dne 31. 8. 2005.
Odvolací soud pak odvolání stěžovatele podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl.
Odvolací soud odsoudil stěžovatele podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále stěžovateli uložena povinnost nahradit České národní zdravotní pojišťovně škodu ve výši 7.530,- Kč, Kooperativně pojišťovně, a. s., škodu ve výši 144.830,- Kč a Ing. O. škodu ve výši 1.900,- USD a 900,- EUR. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. O. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal vrchní soud na závěry nalézacího soudu. Co se týká výše zmíněného formálního pochybení (jež bylo obsahem odvolání krajského státního zastupitelství), pak k tomu uvedl: "[J]e však nutné přisvědčit odvolací námitce státní zástupkyně ohledně nutnosti souladu skutkových a právních vět ve vztahu ke zvlášť nebezpečné recidivě obžalovaného a následně i ve vztahu k výroku o trestu. Samotná aplikace §41 tr.zák. (navíc ve výroku o trestu) není dostatečným předpokladem pro aplikaci §42 odst. 1, odst. 2 tr.zák. "bez toho, aniž by bylo" jednání zakládající znak zvlášť nebezpečné recidivy konkretizováno. Nutno však zdůraznit, že s ohledem na předchozí odsouzení obžalovaného K. rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 3.11.1998 sp.zn. 9 T 10/97 mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr.zák. a jeho odsouzení rozsudkem téhož soudu z 15. 5. 2000 sp.zn. 9 T 28/98 podle §247 odst. 4 tr.zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který vykonal dne 31.8.2005, bezpochyby je okolností, která podstatně zvyšuje stupeň tohoto jednání pro společnost, jak má na mysli ustanovení §41 odst. 1 tr.zák. Jde již o značnou gradaci protiprávního jednání obžalovaného, násilné jednání za použití střelné zbraně, a to v poměrně krátké době po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 tr.zák.). Označení předmětného jednání obžalovaného jakožto jednání spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou je tak zcela namístě. Jestliže pak soud 1. stupně dospěl k tomuto závěru, bylo jeho povinností v rámci aplikace §120 odst. 3 tr.ř. mu dát výraz též ve výroku o vině a právním posouzení, jakožto skutečností, jichž je třeba podle tohoto ustanovení k uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. [...] Vrchní soud v Praze proto z podnětu odvolání státní zástupkyně KSZ v Plzni zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a dospěl přitom k závěru, že vzhledem k jinak zcela správně zjištěnému skutkovému stavu, může napravit předmětné pochybení v rámci odvolacího řízení, přičemž důkaz přílohovým spisem zakládajícím zvlášť nebezpečnou recidivu byl proveden již v řízení před soudem I. stupně. Obžalovaný K. byl takto nově uznán vinným ve stejném rozsahu jako v napadeném rozsudku, a to pokud jde o skutková zjištění, přičemž nově bylo konstatováno jeho předchozí odsouzení pro jiný zvlášť závažný trestný čin, když tato skutečnost vzhledem k vysokému stupni společenské nebezpečnosti je důvodem pro aplikaci §41 odst. 1 tr.zák., tedy k označení předmětného jednání jakožto jednání spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou. [...] Tato skutečnosti byla pak východiskem pro úvahy o druhu a výši trestu a způsobu jeho výkonu, když v samotném tomto výroku již nelze spatřovat pochybení nalézacího soudu a proto byl uložen i shodný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků s výkonem dle §39a odst. 2 písm. d) tr.zák. ve věznici se zvýšenou ostrahou."
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 617/2011, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto, neboť - podle Nejvyššího soudu - stěžovatelem uplatněné námitky jsou neopodstatněné a nenaplňují žádný zákonem stanovený dovolací důvod. Nejvyšší soud vyložil stěžovatelovy námitky mimo jiné tak, že týž brojí proti nesprávnému hodnocení důkazů, proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, že předkládá vlastní úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a prezentuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu a provedenými důkazy Nejvyšší soud neshledal.
III.
1) Dříve, než Ústavní soud přistoupí k přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, je povinen mimo jiné prověřit, zda je k přezkoumání napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci vůbec příslušný.
V právě projednávané věci Ústavní soud dovozuje, že k projednání ústavní stížnosti v rozsahu, v němž je navrženo i zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, příslušný není. Toto rozhodnutí bylo totiž v odvolacím řízení Vrchním soudem v Praze zrušeno; nestalo se tedy pravomocným, a proto je Ústavní soud ústavněprávnímu přezkumu podrobit nemůže (srov. článek 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy argumentem z opaku, ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Na druhou stranu, právní závěry i skutková zjištění krajského soudu jsou pro věc určující, neboť z nich v zásadě zcela (až na výjimku uvedenou výše) vycházejí jak odvolací, tak i dovolací soud.
2) Ústavní soud - pokud jde o ostatní napadená rozhodnutí - již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s předpisy ústavními.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily; formální chyba, které dopustil soud nalézací, byla odvolacím soudem zcela napravena. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, jestliže byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uváděl před obecnými soudy. S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej k ingerenci do dané věci ústavně opravňovaly.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Ostatně, k tomuto závěru dospěl ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud. Ten se totiž kromě základní koncepční linie [tj. co do podřaditelností jednotlivých námitek stěžovatele pod zákonem stanovené dovolací důvody, resp. opodstatněnosti těchto námitek] ve svém rozhodnutí zabýval i svojí úlohou garanta základních práv a svobod; dospěl přitom k závěru (řečeno souhrnně), že v právě projednávané věci nedošlo k žádnému rozporu se spravedlností zasluhující si jeho zásah.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona Ústavnímu soudu, jako návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu