ECLI:CZ:US:2012:1.US.277.12.1
sp. zn. I. ÚS 277/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2011, čj. 16 C 43/2011 - 20, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 11. 2011, čj. 69 Co 360/2011 - 42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení 6.790,- Kč, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Podle stěžovatele byla těmito rozsudky porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu došlo procesním postupem soudů obou stupňů, kde došlo k vydání rozsudku pro uznání, ačkoliv podmínky pro vydání takového rozsudku nebyly splněny.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2011, čj. 16 C 43/2011 - 20, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni 6.790,- Kč s úrokem z prodlení a zaplatit náklady řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně zakoupila v provozovně stěžovatele dětský kočárek za 6.790,- Kč. Na něm se v záruční době vyskytly opakovaně vady, pro které jej nebylo možno používat. Proto uplatnila u stěžovatele celkem čtyři reklamace a při čtvrté reklamaci dne 4. 12. 2010 požádala stěžovatele o vrácení kupní ceny z důvodu opakovaných vad. Dne 11. 11. 2010 písemně od kupní smlouvy odstoupila, téhož dne kočárek předala stěžovateli. Zároveň požádala o vrácení kupní ceny do 8. 12. 2010.
O nároku žalobkyně rozhodl soud platebním rozkazem ze dne 23. 2. 2011 tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit jí 6.790,- Kč. Součástí platebního rozkazu byla i výzva, podle §114b OSŘ, pro případ, že stěžovatel podá proti platebnímu rozkazu odpor. Její podstatou byla povinnost podat do 30 dnů ode dne podání odporu písemné vyjádření ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena zároveň s platebním rozkazem. Výzva obsahovala poučení, že pokud neuzná nárok žalobkyně, je povinen vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň byl poučen, že pokud podá proti platebnímu rozkazu včas odpor a ve stanovené lhůtě se písemně nevyjádří ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uznává a soud ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání.
Dne 1. 4. 2011 došlo soudu vyjádření stěžovatele, v němž jen uvedl, že žalobkyní uplatněný nárok neuznává, neboť jí nevzniklo právo odstoupit od kupní smlouvy. Soud poté dospěl k závěru, že z vyjádření stěžovatele nevyplývají žádné rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Prosté konstatování, že žalobkyni nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy, nepovažoval za kvalifikované vyjádření ve smyslu §114b OSŘ. Stěžovatele tak stíhá sankce, spočívající v založení fikce uznání nároku, která je podkladem pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a OSŘ.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Stěžovatel podal sice včasné vyjádření, to však neobsahovalo kvalifikované vyjádření ve věci tak, jak byl poučen. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se kvalifikovaně nevyjádřil, uzavřel, že byly splněny podmínky pro to, aby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání. Vyjádření stěžovatele neobsahovalo žádné skutečnosti, na nichž by stavěl svoji obranu a z níž by soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Přitom v žalobě jsou podrobně a konkrétně popsány zákonem předvídané důvody, na jejichž podkladě žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy podle §622 odst. 2 ObčZ v důsledku opětovného výskytu vad zakoupené věci a požaduje po stěžovateli úhradu kupní ceny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Přitom zcela ignoruje právní argumenty obecných soudů, které se opírají o zákonná ustanovení a ustálenou judikaturu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení mu ale nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nelze než konstatovat, že soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zabývaly se podrobně i všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Zejména krajský soud jasně a srozumitelně vyložil, v čem stěžovatel pochybil. Stačilo se řídit poučením, obsaženým ve výzvě soudu prvního stupně k vyjádření. V řízení o ústavní stížnosti nelze dohánět to, co stěžovatel zanedbal v předcházejících stadiích řízení.
V dané věci tedy nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, jak to tvrdí v ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. V detailech stačí odkázat na odůvodnění stěžovatelem napadených soudních rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu