ECLI:CZ:US:2012:1.US.2771.12.1
sp. zn. I. ÚS 2771/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Marcelem Vasilišinem, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 37, doručovací adresa Dunajská 18, Bratislava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, č. j. 21 Co 167/2012 - 169, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 76/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2011, č. j. 20 C 76/2009-104, byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované V. A., zaplatit stěžovateli částku 2300 EUR s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 4. 10. 2011, č. j. 21 Co 310/2011-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které odmítl Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 14. 2. 2012, č. j. 20 C 76/2009-156, jako opožděné. Toto usnesení bylo potvrzeno k odvolání stěžovatele usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, č. j. 21 Co 167/2012-169.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předesílá, že námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti směřují ve své podstatě proti meritu věci, tedy způsobu, jakým rozhodoval o věci soud prvního stupně. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím však bylo přezkoumáváno usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl dovolání stěžovatele jako opožděné.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku konstatoval, že dovoláním napadené usnesení bylo doručeno zástupkyni stěžovatele dne 25. 10. 2011, a dovolání nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud má za to, že postup Obvodního soudu pro Prahu 2, který odmítl dovolání stěžovatele jako podané po lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., byl zcela v souladu se zákonem. Tento závěr Obvodního soudu pro Prahu 2, který stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňoval, vychází ze skutkového stavu, který odpovídá obsahu soudního spisu a je řádně soudem odůvodněn. V důsledku nesprávného procesního postupu stěžovatele, který podal dovolání po lhůtě stanovené zákonem, tak nemohly být Nejvyšším soudem námitky stěžovatele uplatněné v dovolání věcně projednány. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu přitom platí, že jestliže se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel nepostupoval při uplatnění svých práv zákonem stanoveným způsobem, a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu jako opožděné odmítnout, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady nezjistil.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že k podání dovolání po zákonné lhůtě došlo mimo jiné z důvodu špatné spolupráce ze strany jeho tehdejší právní zástupkyně a obtížnosti hledání nového právního zástupce v České republice, jedná se o stěžovatelovo nepochopení obsahu ustanovení §241 o. s. ř. Ohledně povinného právního zastoupení dovolatelů v řízení o dovolání se ustálila soudní praxe v případech, kdy stěžovatel podá dovolání, aniž by byl v době jeho podání zastoupen advokátem, na tom, že lze později zhojit tento nedostatek doplněním dovolání či sepsáním dovolání nového zvoleným advokátem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1372/2010, podle kterého "povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Jak vyplývá z ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř., požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta (popř. je mu ustanoven soudem). Součástí povinného zastoupení je i to, že dovolání musí být sepsáno tímto advokátem. Jestliže si dovolatel zvolí advokáta (popř. jestliže je mu advokát ustanoven soudem) až poté, co sám podal dovolání, je nezbytné ke splnění požadavku povinného advokátního zastoupení, aby advokát již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním či se s původním podáním alespoň písemně nebo ústně do protokolu ztotožnil. Pokud se tak nestane, podmínka povinného advokátního zastoupení není splněna".
Lze tedy uzavřít, že občanský soudní řád umožňuje podat dovolání stěžovateli, který není zastoupen advokátem, přičemž tuto vadu lze později zhojit, zmeškání lhůty k podání dovolání však dle §240 odst. 2 o.s.ř. prominout nelze. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Občanské soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu