ECLI:CZ:US:2012:1.US.290.12.1
sp. zn. I. ÚS 290/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. M., zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem Havířov - Město, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2011, čj. 28 Cdo 318/2011 - 447, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného v řízení o zaplacení náhrady škody ve výši 188.240,- Kč s příslušenstvím, v níž jako žalobce neuspěl.
Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a nesprávně aplikoval ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jeho dovolacími důvody se zabýval způsobem, který zakládá zásah též do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť usnesení dovolacího soudu má nedostatky, které se týkají právních a skutkových závěrů, jež neplynou z provedeného dokazování a mají vliv na právní posouzení projednávané věci.
II.
Z ústavní stížnosti a připojeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, čj. 28 Cdo 318/2011 - 447, Ústavní soud zjistil, že poté, co věc stěžovatele prošla několikrát odvolacím řízením a byla i předmětem řízení před Ústavním soudem, Okresní soud ve Vsetíně, rozsudkem ze dne 3. 8. 2009, čj. 10 C 170/2003 - 273, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2009, čj. 10 C 170/2003 - 279, rozhodl o žalobě stěžovatele tak, že řízení co do částky 207.850,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 841. 400,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), v části odpovídající úroku z prodlení z částky 841.400,- Kč žalobu zamítl (výrok III.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, čj. 8 Co 334/2010 - 424, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní stížnost směřuje právě a jen proti tomuto usnesení.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v podstatě v závěru obecných soudů o stanovení ceny díla, v ústavní stížnosti však navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost.
Námitky stěžovatele, směřující do způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, jsou však nepřípadné. Dovolání je v českém právu mimořádným prostředkem k ochraně práv účastníků. Je přípustné výhradně v případech stanovených zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), v části čtvrté, hlavě třetí. Nejvyšší soud je povinen při rozhodování o dovolání vždy zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost. V napadeném usnesení se tak i stalo. Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, proč v souzené věci argumenty stěžovatele neumožňují dospět k závěru, že byly dány podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce především tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, kterou judikatura dosud neřešila nebo jejíž výklad se v judikatuře dosud neustálil, anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Vlastní obsah usnesení Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, však již Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, tj. tehdy, pokud by, se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím, šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03 aj.). Pochybení uvedeného charakteru ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení, nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru nelze ze shromážděných podkladů vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu