ECLI:CZ:US:2012:1.US.2909.11.1
sp. zn. I. ÚS 2909/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. H. a Mgr. O. H., zastoupených Mgr. Petrem Mikešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 11. 2010, č. j. 10 EC 73/2010-60, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Co 172/2011-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud v prvé řadě zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003 - vydaném v jiném (předchozím) řízení (než v řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí) - soud určil, že tam uvedenou stavbu vlastní ve společném jmění manželů žalobci v tehdejším sporu manželé H. Stěžovatelé byli tehdy žalovaní.
Tehdejší soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že předmětnou stavbu nabyli (tehdejší) žalobci do svého vlastnictví kupní smlouvou jako příslušenství domu čp. XX v L. Soud v průběhu řízení ověřil, že žalobci manželé H. mají ve společném jmění manželů dům č.p. XX stojící na stavební parcele č. XX v katastrálním území L. Tuto nemovitost nabyli kupní smlouvou ze dne 11. 10. 1988 uzavřenou s Československou republikou - Státním statkem Kolín a spolu s ní nabyli i příslušenství - kolnu, která byla prodávajícím v té době s domem užívána. V souvislosti s uzavřením této kupní smlouvy byl dne 14. 11. 1987 vypracován znalecký posudek znalcem Ing. J. C. (v nynější věci, tedy ve věci sp. zn. I. ÚS 2909/11, jde o žalovaného), kterým byl dům č.p. XX oceněn na částku 37.888.- Kč; v dodatku č. I k tomuto znaleckému posudku ze dne 15. 5. 1988 byla oceněna kolna na částku 1.735,- Kč. Soud dále zjistil, že stěžovatelé jsou vlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XX pro obec a katastrální území L., mimo jiné i domu č.p. XX stojícího na stavebním pozemku č. XX tohoto pozemku a pozemku PK č. XX. Nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XX pro obec a kat. úz. O. nabyli stěžovatelé kupními smlouvami z 25. 6. 2002, 7. 8. 2002 a 3. 9. 2003; v těchto kupních smlouvách však není uvedena žádná stavba na pozemku č. XX a pokud byl převáděn dům č.p. XX, není v kupních smlouvách uvedeno, že by spolu s ním bylo převáděno jakékoliv příslušenství. Proto soud i se zřetelem na výpověď znalce Ing. C. dospěl k závěru, že stavba, která je předmětem tehdejšího řízení, je totožná se stavbou - kolnou, která byla oceněna znalcem Ing. C. ve shora uvedeném dodatku ke znaleckému posudku z roku 1988 (srov. str. 3 p.v. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003). Soud tedy uzavřel, že žalobci řádně nabyli předmět sporu do svého vlastnictví, neboť byl uveden jako příslušenství domu čp. XX v kupní smlouvě ze dne 7. 10.1988, byl specifikován a oceněn v dodatku č. 1 ke znaleckému posudku, jeho cena tvořila součást celkové kupní ceny a kupní smlouva ze dne 7. 10. 1988 byla dne 30. 12. 1988 registrována státním notářstvím. Stěžovatelé tedy příslušnou kolnu (předmět tehdejšího sporu) do svého vlastnictví nenabyli; tato kolna je uvedena v nabývacím titulu, který svědčí žalobcům).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací tehdejší rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005, potvrdil.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných (nyní stěžovatelů), že předmětná stavba není stavbou, která byla oceněna znalcem C. v dodatku č. 1 ze dne 15. 5. 1988 ke znaleckému posudku zpracovanému za účelem prodeje nemovitostí žalobcům; soud uvedl, že totožnost stavby byla prokázána nejen porovnáním skutečného stavu s popisem ve znaleckém posudku, ale především svědeckou výpovědí dřívějšího znalce Ing. C., který na místě samém potvrdil, že tuto stavbu v roce 1988 oceňoval. Svědeckou výpověď ing. C. přitom hodnotil odvolací soud jako věrohodnou; mj. uvedl, že tento svědek nemá žádný vztah k účastníkům řízení, vypovídal k tomu, kterou stavbu v roce 1988 oceňoval, a odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo na místě jeho svědecké výpovědi nevěřit. Pokud stěžovatelé dále poukazovali na údajné odlišnosti v tom, jak byla stavba v dodatku č. 1 ke znaleckému posudku popsána oproti tomu, jak vypadá nyní, a z těchto odlišností dovozovali, že se nejedná o stejnou stavbu, pak ani tyto námitky neshledal odvolací soud důvodnými. Podle jeho názoru se jedná o drobné odlišnosti, které mohly vzniknout ne úplně přesným popisem stavby v době vypracování posudku (eventuálně i v současné době); navíc, od vypracování posudku uplynulo více než 15 let a za tuto dobu mohlo dojít (i za situace, kdy předmětná stavba nebyla zásadně přestavěna) k jistým změnám vzhledu, zvlášť pokud jde o vzhled omítky, event. o střešní krytinu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost, dovodiv, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významné (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1685/2006).
Ústavní stížnost stěžovatelů proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1685/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003, byla usnesením ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2049/07, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud dále zjistil následující.
Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že se zamítá žaloba stěžovatelů s návrhem, aby soud uložil žalovanému Ing. C. povinnost zaplatit stěžovatelům částku 11.018,- Kč s přísl. (výrok I). Dále bylo výrokem II. rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 12.096,- Kč.
Soud uvedl, že stěžovatelé jako žalobci postavili v daném řízení svůj nárok na náhradu škody vůči žalovanému na tom, že v předchozím (v bodě I. tohoto usnesení Ústavního soudu citovaném) řízení o určení vlastnictví (vedeném pod sp. zn. 9 C 1138/2003 u Okresního soudu v Kolíně) opírali svou obranu vůči žalobcům manželům H. právě o znění znaleckého posudku (zpracovaného žalovaným) jako o klíčový důkaz. Domnívali se, že kůlna, popsaná v tomto posudku, není totožná s kůlnou převáděnou kupní smlouvou z 11. 10. 1988; s ohledem na to stěžovatelé (v řízení pod sp. zn. 9 C 1138/2003 u Okresního soudu v Kolíně) brojili proti jednotlivým rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo určeno vlastnické právo manželů H. k uvedené kůlně. Škoda pak dle jejich názoru spočívá v nákladech vynaložených na vedení sporů, konkrétně (po částečném zpětvzetí žaloby a jejím pozdějším rozšíření) v nákladech dovolacího řízení 4.848,- Kč a dále v nákladech za sepis a podání ústavní stížnosti 7.270,- Kč, celkem 11.018,- Kč (po omezení žaloby).
Okresní soud v Kolíně v napadeném rozhodnutí dovodil, že zejména z rozhodnutí vydaných v předchozím řízení (tedy z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, č. j. 9 C 1138/2003-129, z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č. j. 25 Co 329/2005-169, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, č. j. 22 Cdo 1685/2006-198, a u z usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2049/07) plyne, že předmětný znalecký posudek byl žalovaným vypracován pravdivě a v souladu s tehdy platnými předpisy; výpověď žalovaného jako svědka byla v předchozím řízení hodnocena jako hodnověrná, a sám znalec nebyl za nepravdivý znalecký posudek či křivou výpověď pravomocně trestně odsouzen. Je tedy jednoznačné - dle okresního soudu - že se žalovaný protiprávního jednání vůči stěžovatelům nedopustil. Žalované náklady předchozího řízení tudíž stěžovatelé nevynaložili proto, že by byl znalecký posudek nepravdivý, ale proto, že nesouhlasili s rozhodnutími soudu, respektive se nesmířili s tím, že předmětná kolna (uvedená v dodatku znaleckého posudku) je totožná se stavbou, která byla předmětem řízení.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že se výše náhrady nákladů řízení činí 12.088; Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení 13.764,- Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud především uvedl, že se stěžovatelé domáhali náhrady škody, která měla spočívat v nákladech za právní pomoc při podání mimořádných opravných prostředků (se kterými posléze byli zcela neúspěšní). Příčinou těchto jejich nákladů však nemůže být - dle odvolacího soudu - znalecký posudek zpracovaný žalovaným znalcem. Takovou příčinou je výhradně jejich rozhodnutí uplatnit mimořádné opravné prostředky, neboť nebyli srozuměni s rozsudkem soudu prvního stupně ani s rozhodnutím odvolacího soudu. Mezi zpracováním znaleckého posudku žalovaným a stěžovateli tvrzenou škodou není vztah přímé příčiny a následku a již proto nemůže být žaloba úspěšná. Pouze pro úplnost dodal odvolací soud, že v řízení nebylo rovněž prokázáno, že by se byl žalovaný protiprávního jednání vůbec dopustil.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že na základě znaleckého posudku měli za zřejmé, že stavba nacházející se na jejich pozemcích není totožná se stavbou popsanou ve znaleckém posudku, a že tedy nejde o stavbu převáděnou kupní smlouvu ze dne 11. 10. 1988. Na podporu toho uvádějí některé skutkové okolnosti (str. 3 ústavní stížnosti). Podle stěžovatelů se soud prvního stupně nezabýval jejich tvrzením o rozporu mezi popisem kolny ve znaleckém posudku žalovaného a skutečným stavem kolny, zjištěným v řízení vedeném sp. zn. 9 C 1138/2003. Obecné soudy v nyní posuzovaném řízení nebyly schopny objektivně posoudit, zda znalecký posudek zpracovaný žalovaným byl nebo nebyl pravdivý, jestliže se nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelů o uvedeném rozporu. O tom stěžovatelé předložili listinné důkazy. Jestliže stěžovatelé tvrdili, a dokonce i prokazovali, závažné rozpory mezi popisem kolny použitým ve shora uvedeném znaleckém posudku a skutečným stavem kolny zjištěným v řízení sp. zn. 9 C 1138/2003 a násl., a tím i prokazovali i protiprávnost jednání vedlejšího účastníka jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, měl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit, proč nepovažuje tvrzení a důkazy stěžovatelů za věrohodné či pravdivé, a proč se ztotožnil s předchozími závěry soudů v původním řízení.
Stěžovatelé prohlásili, že pokud znalec nebyl uznán vinným spácháním trestného činu a odsouzen, neznamená to, že se nemohl dopustit protiprávního jednání, které nemusí dosáhnout závažnosti, pro kterou by mělo být takové jednání považováno za trestné. Podle §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal. V daném případě však takové rozhodnutí učiněno nebylo. Soud však nedostatek rozhodnutí v trestní věci považuje za důkaz toho, že ke spáchání protiprávního jednání nedošlo, aniž by sám provedl dokazování.
Stěžovatelé dále uvádějí, že činili svá rozhodnutí v původním řízení, vedeném pod sp. zn. 9 C 1138/2003 právě s ohledem na podstatné rozpory mezi obsahem znaleckého posudku a skutečným stavem kolny zjištěným i v samotném uvedeném řízení (sp. zn. 9 C 1138/2003). Příčinou jejich podání v řízení sp. zn. 9 C 1138/2003 a násl. (a tedy vynaložení dalších nákladů řízení) tak nebyl pouze prostý a účelový nesouhlas s rozhodnutím soudů, ale nesouhlas odůvodněný zjevným rozporem mezi obsahem znaleckého posudku a skutečným stavem kolny.
Konečně, stěžovatelé namítají, že jako důkaz předložili revizní znalecký posudek, avšak soudy se k jejich návrhu nevyjádřily a ani v odůvodnění napadených rozhodnutí se s ním nevypořádaly.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé se domáhali náhrady škody, která měla spočívat v nákladech za právní pomoc při podání dovolání a ústavní stížnosti (se kterými posléze byli zcela neúspěšní). Příčinou těchto jejich nákladů byl - dle stěžovatelů - znalecký posudek zpracovaný žalovaným znalcem. Stěžovatelé prohlašují, že vycházeli z uvedeného znaleckého posudku; pokud by byl tento znalecký posudek pravdivý (správný apod.), neměli by důvod v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 1138/2003 trvat na svém názoru, že jsou vlastníky tam řešené nemovitosti; tedy nepodávali by dovolání a ústavní stížnost, a nemuseli tak vynaložit náklady právního zastoupení.
Podstatou námitek stěžovatelů je především nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého znalec svoji právní povinnost neporušil. Proti tomuto závěru namítají nepravdivost znaleckého posudku a dovozují porušení právní povinnosti znalce.
Ústavní soud k tomu uvádí, že pokud stěžovatelé argumentují takto, důsledně nereflektují rozhodovací důvody odvolacího soudu. Totiž, odvolací soud především dovodil, že stěžovatelé jako žalobci neprokázali, že mezi případným protiprávním úkonem znalce a škodou existoval vztah příčinné souvislosti. To v podstatě proto, že příčinou jejich nákladů v dovolacím řízení a v řízení před Ústavním soudem bylo výhradně jejich rozhodnutí uplatnit dovolání a ústavní stížnosti; příčinou tedy nebyl znalecký posudek.
Takový závěr odvolacího soudu excesivní - a jako takový i protiústavní (pro porušení práva na spravedlivý proces) - není. Ústavní soud však považuje za příhodné věc argumentačně rozvést.
Totiž, před podáním dovolání a ústavní stížnosti bylo stěžovatelům v původních rozsudcích Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003, vysvětleno, jaký je (dle soudů obou stupňů) pravý obsah předmětného znaleckého posudku; k jeho obsahu byl též vyslechnut jako svědek nynější žalovaný (tehdejší znalec). Tedy, i kdyby stěžovatelé byli původně v dobré víře ve znalecký posudek (a proto se snad domnívali, že jsou vlastníky příslušné nemovitosti), jejich dobrá víra musela být objektivně vyloučena shora citovanými pravomocnými rozsudky (okresního a krajského soudu), které mj. zhodnotily znalecký posudek a dospěly k závěru, že vlastnickému právu stěžovatelů nesvědčí. Pokud však i poté stěžovatelé dále procesně postupovali tak, že podali dovolání a ústavní stížnost, nelze dovozovat, že příčinou jejich postupu byl znalecký posudek. Tu obecné soudy právem usoudily, že ve skutečnosti byl příčinou podání dovolání a původní ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelů s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005, a s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003, resp. vůle stěžovatelů podrobit tyto rozsudky dalšímu přezkumu v rámci moci soudní.
Tím je vypořádána i námitka, že stěžovatelé jako důkaz navrhli revizní znalecký posudek, avšak soudy se k jejich návrhu nevyjádřily a ani v odůvodnění napadených rozhodnutí se s ním nevypořádaly. Jestliže (podle racionálně obhajitelného názoru odvolacího soudu) znalecký posudek nebyl příčinou žalované škody, nelze obecným soudům vytýkat - jako ústavně právní pochybení - že svůj implicitní závěr o zamítnutí navrhovaného důkazu revizním posudkem argumentačně nepodložily. Totiž, ani případný závěr o nepravdivosti znaleckého posudku (tento závěr měl být zjištěn revizním znaleckým posudkem) by nemohl nic změnit na neexistenci příčinné souvislosti mezi znaleckým posudkem a škodou, kterou stěžovatelé podle svého tvrzení utrpěli
Nad rámec toho lze dodat, že především okresní soud v nyní posuzované věci řádně vysvětlil, proč znalecký posudek nepravdivý nebyl, a proč tak nebyla naplněna ni podmínka protiprávního úkonu žalovaného.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelů nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
V.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelů zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu