ECLI:CZ:US:2012:1.US.2956.10.2
sp. zn. I. ÚS 2956/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti, kde jako stěžovatelé vystupují 1) Ing. M. M. a 2) Ing. J. M., zastoupených Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 604 39 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4654/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. února 2008 sp. zn. 5 Co 104/2008, a proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 8. 2010 sp. zn. 2 C 39/2005, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která po odstranění vytknutých vad i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. 2 C 39/2005-208, rozhodl, že návrh, aby žalovaný byl povinen uhradit stěžovatelům (žalobcům) oprávněným společně a nerozdílně částku 9.197.319,- Kč, se zamítá (výrok I.) a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.)
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobu bylo nutno zamítnout jako nedůvodnou v té části, v níž nárok nebyl promlčen, tj. ve výši 1.063.472,- Kč, neboť nebyly splněny základní předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu §420 občanského zákoníku a v návaznosti na §373 an. obchodního zákoníku. Vymáhaná část nároku v uvedené výši nemá ani příčinou souvislost v neplatné nájemní smlouvě (smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1994, uzavřené mezi žalovaným jako pronajímatelem a stěžovatelem 1). Ohledně částky 8.133.847,- Kč byla pak žaloba zamítnuta z důvodu promlčení s odkazem na §388 odst. 1 obchodního zákoníku.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelům nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a především odkázal na to, že v předchozím souvisejícím řízení byla předmětná nájemní smlouva shledána neplatnou pro absenci souhlasu obecního úřadu podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 12. 1999, č. j. 4 C 803/99-23). Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením věci soudem prvního stupně s tím, že žaloba je zcela bezdůvodná. Pokud jde o část nároku ve výši 8.133.847,- Kč, jde o nárok promlčený, přičemž odvolací soud nesdílel výhradu stěžovatelů, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy resp. s poctivým obchodním stykem, a to hlavně proto, že nároky stěžovatelů tak jako tak nemají oporu v hmotném právu. Pokud jde o nepromlčené nároky (část nároků) stěžovatelů v celkové výši 1.063.472,- Kč, odvolací soud akceptoval právní závěry soudu prvního stupně o jejich nedůvodnosti. Jde o platby, které byly placeny na základě neplatné nájemní smlouvy, především za spotřebovanou el. energii a plyn v částce 89.530,- Kč. Dále jde o úroky z úvěrů, které čerpal stěžovatel 1), aby mohl hradit platby spojené s nájemní smlouvou (požadovaná částka 720.029,80 Kč jako třípětinový podíl z celkových plateb stěžovatele 1) ve výši 1.208.383,- Kč), nejsou škodou vzniklou v souvislosti s neplatností nájemní smlouvy, takže tu chybí příčinná souvislost. I kdyby byla nájemní smlouva platná, musel by stěžovatel tak jak tak úroky z úvěrů hradit.
Dále se celková nepromlčená část nároků stěžovatelů skládá z platby za odvedené zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance v neplatně pronajatých prostorách a za pojištění pronajatého majetku. Odvolací soud souhlasil s názorem prvostupňového soudu, že tyto platby nemají souvislost s neplatností nájemní smlouvy a stěžovatel 1) by je musel platit, i kdyby smlouva byla platná (šlo o částky 260.273,60 Kč jako tří pětin z částky 433.956,- Kč a o 4.500,- Kč jako tři pětiny z částky 7.500,- Kč.) Ani fiktivně vypočítané úroky z těchto částek nemohou být podle názoru odvolacího soudu posouzeny jako užitek z bezdůvodného obohacení ve smyslu §458 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že nárok na nájemné, resp. jeho náhradu byl promlčen a ostatní platby z neplatné nájemní smlouvy nemohly být přiznány vzhledem k absenci synallagmatického žalobního petitu (§457 občanského zákoníku).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a §237 odst. 3 o. s. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 4654/2008, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají v prvním sledu, že se jim v rozporu s právem na spravedlivý proces nedostalo poučení ve smyslu §118a občanského soudního řádu, čehož důsledkem mělo být, že část nároků byla soudy odmítnuta převážně z důvodu, že žalobní návrh nekorespondoval se synallagmatickým charakterem nároků podle §457 občanského zákona. Soud prvního stupně toto své právní posouzení měl navíc v odůvodnění vyjádřit nedostatečně, toliko odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp zn. 33 Odo 1405/2004. Tuto vadu pak nenapravil ani soud druhého stupně, který vadu nerozpoznal a stěžovatele nepoučil. Rovněž tak Nejvyšší soud; řízení tak bylo zatíženo vadou, která se promítá i do ústavních práv stěžovatelů. Stěžovatelé v tomto odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/06 a sp. zn. II. ÚS 1617/10.
Ve druhém sledu stěžovatelé namítli, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. O příslušnosti Okresního soudu ve Strakonicích k projednání věci vedené původně u Krajského soudu v Českých Budějovicích, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. Ncp 2600/2004, bez dostatečného odůvodnění. V tomto stěžovatelé poukazují na nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08 a sp. zn. II. ÚS 2193/10. Podle ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby náklady na jejich zastoupení zcela zaplatil stát.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 2 C 39/2005.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Ve vztahu k namítané absenci poučení dle §118a občanského soudního řádu konstatuje Ústavní soud následující: V dřívější judikatuře Ústavní soud v relaci k §118a občanského soudního řádu uvedl například, že "[t]akové rozhodnutí však není nepředvídatelné, stěžovateli muselo být známo, že taková právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí, jak stěžovatel naznačuje." (usnesení sp. zn. II. ÚS 511/05 ze dne 14. 3. 2007); "Poučovací povinnost dle §118a o.s.ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení." (usnesení sp. zn. II. ÚS 841/06 ze dne 31. 1. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 1826/07 ze dne 8. 1. 2008).
V nyní projednávané věci je zřejmé, že závěry soudů ve vztahu k nárokům dle §457 občanského zákoníku nejsou založeny na skutečnosti, že by stěžovatelé pro absenci poučení nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti, nenavrhli rozhodné důkazy či opomenuli své jiné procesní právo nebo povinnost (srov. §118a občanského soudního řádu). Zvláště je pak nutno uvést, že svůj právní závěr ve vztahu k nárokům dle §457 občanského zákoníku a jejich charakteru dostatečně rozvedl soud prvního stupně v napadeném rozsudku (str. 8-9). Tedy nejpozději v tomto okamžiku byl stěžovatelům materiálně znám, nikoliv překvapivý, právní názor soudu. Jemu pak mohli přizpůsobit svou argumentaci v odvolacím řízení. Ani poté tak neučinili. V odvolání datovaném dne 8. 10. 2007 se námitka porušení poučovací povinnosti objevuje toliko v souvislosti s porušením práva přednést žalobu, kterýžto defekt nebyl v pozdějším řízení shledán a není ani předmětem ústavní stížnosti. Rovněž ani doplnění odvolání ze dne 20. 2. 2008 se nijak nepřizpůsobuje aplikovanému právnímu názoru soudu prvního stupně. Totéž plyne i z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 2. 2008. I pokud by podstata námitky spočívající v absenci poučení dle §118a občanského soudního řádu byla posouzena jako relevantní v rovině procesní, nemohla by uspět v rovině ústavní. Jedná se totiž o námitku uplatněnou nově až v řízení o ústavní stížnosti, ačkoliv stěžovatelé mohli a měli svou argumentaci uplatnit již v předchozím řízení, neboť právní názor soudu prvního stupně jim byl znám.
Ani námitka spočívající v tvrzené věcné nepříslušnosti Okresního soudu ve Strakonicích nemůže uspět. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá tutéž námitku, kterou již neúspěšně uplatnil v řízení před Vrchním soudem v Praze, který rozhodl usnesením sp. zn. Ncp 2600/2004 ze dne 4. 1. 2005. Toto rozhodnutí se stalo (při nemožnosti podat další opravné prostředky) konečným, stěžovatel však proti němu nepodal ústavní stížnost, měl-li zato, že se jedná o protiústavní zásah. O tom, že formální přípustnost ústavních stížností proti rozhodnutím dle §104a odst. 2 občanského soudního řádu je ustáleně shledávána, svědčí řada usnesení Ústavního soudu (srov. IV. ÚS 2261/08, I. ÚS 3186/09, IV. ÚS 2074/08, II. ÚS 2584/07 a řada dalších). Obecné soudy všech tří stupňů provedly řízení ve věci ve smyslu zmíněného usnesení sp. zn. Ncp 2600/2004. K eventuálnímu zrušení tohoto usnesení již stěžovatelům nepochybně uplynula lhůta 60 dnů. Uplatnění rekapitulované námitky až vůči konečnému rozhodnutí ve věci by zjevně obcházelo skutečnost, že stěžovatelé nepodali ústavní stížnost v uvedené dílčí otázce věcné příslušnosti. Rozhodování o posouzení námitky věcné nepříslušnosti (§104a odst. 2 občanského soudního řádu) směřuje k tomu, aby ve věci rozhodly věcně příslušné soudy, nikoliv aby tato námitka byla opakovaně uplatňována a přezkoumávána až podle toho, zda účastníkům vyhovuje pravomocné rozhodnutí sporu či nikoliv.
Ve věci proto nebylo shledáno takové pochybení, které by zakládalo porušení základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu