ECLI:CZ:US:2012:1.US.3008.12.1
sp. zn. I. ÚS 3008/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem M. A. Ch., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení hlavy dvacáté páté oddílu třetího zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2012, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012 (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 14 To 106/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. Nt 2033/2012-50 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byl podle §410 za užití §396 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") vzat do předběžné vazby a podle §73 odst. 1 byl návrh na nahrazení vazby peněžitou zárukou zamítnut.
Stěžovatel uvádí, že byl zadržen na letišti Praha Ruzyně při své cestě do Itálie, kde žije, a to dne 17. 6. 2012 ve 20:20 (viz záznam o omezení osobní svobody, protokol o výslechu zadržené osoby v rámci řízení o předání EZR, protokol o zadržení osoby). Městské státní zastupitelství předalo návrh na vzetí do předběžné vazby dne 19. 6. 2012 ve 14:50. Stěžovatel byl do budovy soudu převezen až dne 20. 6. 2012. Za této situace je přesvědčen, že pro nedodržení ústavou zaručené 48 hodinové lhůty měl být okamžitě propuštěn z vazby. Dle §395 trestního řádu totiž zadržená osoba musí být nejpozději do 48 hodin od zadržení odevzdána soudu, jinak musí být propuštěna na svobodu. Městský soud však převzal stěžovatele až 20. 6. 2012. Výslech zadrženého započal toho dne v 11.30.
Za druhé stěžovatel namítá, že Vrchní soud o stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele. Již od roku 2004 přitom dospěla judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 2603/07) k závěrům, že přítomnost vazebně stíhaného při rozhodování o stížnostech proti vzetí do vazby či rozhodnutích o setrvání ve vazbě je nezbytná.
Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že Česká republika podpisem Lisabonské smlouvy ztratila svrchovanost a došlo ke vzniku nového státního útvaru Evropská unie s čímž je úprava Evropského zatýkacího rozkazu v rozporu, neboť je založena na principu svrchovanosti jednotlivých členů Evropské unie. Dle stěžovatele je nesmyslné, aby v rámci jednoho státu docházelo k vydávání vyžádaných osob, jako by šlo o dva různé státy. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhuje zrušení nejen ústavní stížností napadeného usnesení, ale i ustanovení trestního řádu a to hlavy dvacáté páté oddílu třetího.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Ke stěžovatelovu názoru, že pro nedodržení ústavou zaručené 48 hodinové lhůty měl být okamžitě propuštěn z vazby má za potřebné uvést, že z časových údajů, které uvádí stěžovatel ve stížnosti (pokud odpovídají skutečnosti, kdy vrchní soud již nemá k dispozici spis, aby to ověřil), je zřejmé, že v případě stěžovatele byly dodrženy všechny zákonem stanovené lhůty. Z ustanovení §395 odst. l a 3 trestního řádu plyne lhůta 48 hodin od zadržení vyžadované osoby do jejího odevzdání soudu spolu s návrhem státního zástupce na její vzetí do předběžné vazby s tím, že pokud není dodržena, musí být zadržený propuštěn na svobodu. Pokud v dané věci k zadržení stěžovatele došlo dne 17. 6. 2012 ve 20:20 hodin a návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství byl u Městského soudu v Praze podán dne 19. 6. 2012 ve 14:50, je zřejmé, že lhůta dodržena byla. Argument stěžovatele, který má zpochybnit dodržení této lhůty, totiž že do budovy soudu byl převezen až dne 20. 6. 2012, je nepřijatelný. K odevzdání zadrženého soudu totiž dochází právě okamžikem podání návrhu státního zástupce na jeho vzetí do předběžné vazby příslušnému soudu, i když fyzicky není a ani nemůže být zadržený soudu v tomto okamžiku předán. Ten se v té době nachází v tzv. cele předběžného zadržení a eskortován je policejním orgánem k soudu až k výslechu před rozhodnutím předsedy senátu příslušného soudu o předběžné vazbě. Dříve ani nemůže být k soudu eskortován, neboť v soudní budově nejsou prostory, v nichž by mohl být zadržený na delší dobu (do výslechu) umístěn. §396 odst. 1 trestního řádu výslovně uvádí, že na rozhodování o zadržené osobě se přiměřeně užije §77 odst. 2, dle kterého je soudce povinen zadrženou osobu vyslechnout a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do (předběžné) vazby. Pokud tedy byl v dané věci návrh státního zástupce podán dne 19. 6. 2012 ve 14:50 hod. a výslech stěžovatele se konal 20. 6. 2012 v 11:30 hodin, nelze než konstatovat, že předmětná lhůta byla dodržena.
Vrchní soud je rovněž přesvědčen, že se mu nedůvodně vytýká, že o stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu o vzetí do předběžné vazby rozhodoval v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele. Stěžovatel byl vyslechnut dne 30. 6. 2012 předsedou senátu Městského soudu v Praze a Vrchní soud o stížnosti stěžovatele rozhodoval dne 11. 7. 2012, takže již s ohledem na velmi krátký časový odstup nebyly důvody pro opětovné slyšení stěžovatele, navíc za situace, kdy o to stěžovatel ani výslovně nepožádal. V odůvodnění stížnosti stěžovatel ani neuvedl nic, co by mohlo vést Vrchní soud k závěru, že je třeba opětovného slyšení stěžovatele v řízení o stížnosti. Za dané situace se nedomnívá, že by postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Postup Vrchního soudu byl v souladu s ustanovením §73d odst. 3 trestního řádu.
Vrchní soud závěrem navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popřípadě zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž na svém přesvědčení o důvodnosti své ústavní stížnosti setrval.
Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení k případné duplice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužili.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze předmětný spis sp. zn. Nt 2033/2012 (dále jen "spis městského soudu"). "). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Ve svém opravném prostředku proti usnesení městského soudu stěžovatel porušení žádného ústavního ani obecného práva pokud jde o jím nyní zpochybňované dodržení 48 hodinové lhůty neuplatnil. Tato skutečnost je zřejmá ze spisu městského soudu (viz zejména text podané stížnosti na č. l. 58 a násl.), i z toho, že v podané ústavní stížnosti opak ani netvrdí. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti citované námitka předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem být měla.
Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pokud jde o citovanou námitku.
Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatelův nesouhlas se skutečností, že rozhodování vrchního soudu nebyl osobně přítomen, Ústavní soud má za to, že ani z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení před soudem ve dvou stupních (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 327/06, I. ÚS 631/10, II. ÚS 876/12).
Pokud pak jde o stěžovatelovy svérázné názory týkající se problematicky evropského zatýkacího rozkazu v obecnější rovině, Ústavní soud se s nimi neztotožňuje, kdy ústavnost úpravy evropského zatýkacího rozkazu již ostatně posoudil ve věci sp. zn. Pl. ÚS 66/04.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právní úpravy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu