ECLI:CZ:US:2012:1.US.3009.11.1
sp. zn. I. ÚS 3009/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze, Italská 1274/8, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2009, č. j. 35 Co 488/2009-37, ze dne 2. 9. 2011, č. j. 53 Co 381/2011-30, ze dne 15. 8. 2011, č. j. 39 Co 337/2011-30, ze dne 18. 8. 2011, č. j. 70 Co 378/2011-28, ze dne 22. 8. 2011, č. j. 19 Co 346/2011-29, ze dne 1. 9. 2011, č. j. 54 Co 374/2011-28, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a zásada rovnosti účastníků zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka spatřuje pochybení soudu prvního stupně - tedy Obvodního soudu pro Prahu 6 v tom, že se při vydávání usnesení o nařízení exekuce neřídil platnou právní úpravou, a to v tom směru, že ignoroval zásadu hospodárnosti a postupoval tak v rozporu s ustanovením §112 občanského soudního řádu. Stěžovatelka dovozuje, že soud je podle tohoto ustanovení povinen v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Pokud citované ustanovení soudu stanoví, že soud může ke společnému řízení věci spojit, měl tím zákonodárce na mysli, že za splnění podmínek pro spojení věcí soud předmětné věci ke společnému řízení spojit musí. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že již podala dříve ústavní stížnost ohledně předchozích usnesení vydaných obdobným způsobem, která je vedena u Ústavního soudu ČR pod čj. IV. ÚS 1478/10. S ohledem na skutečnost, že jde o stejnou věc mezi toutéž stěžovatelkou a tímtéž vedlejším účastníkem, kdy pouze přibyli dva účastníci v podobě dvou senátů Městského soudu v Praze, stěžovatelka žádá Ústavní soud České republiky, aby i tuto stížnost sloučil s již podanou stížností.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že všechna ústavní stížností napadená usnesení kromě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2009, č. j. 35 Co 488/2009-37, byla vydána dne 23. června 2009, když návrhy na jejich vydání jsou datovány taktéž ve stejný den, dne 22. května 2009. Stěžovatelka je přesvědčena, že minimálně tyto návrhy měl soud spojit ke společnému řízení, což však neučinil. Mimo jiné i z tohoto důvodu podala stěžovatelka odvolání proti těmto usnesením, kdy žádala odvolací soud, aby napadená rozhodnutí zrušil právě z tohoto důvodu a vrátil věc zpět soudu I. stupně k dalšímu řízení, ve kterém by spojil všechny věci ke společnému řízení a rozhodnul o nich jedním usnesením. Městský soud v Praze o všech odvoláních stěžovatelky rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dle stěžovatelky tak odvolací soud učinil bez dostatečného odůvodnění, v některých případech uvedl, že pokud je soudu vytýkáno nehospodárné jednání, když nespojil všechna řízení proti ní vedený stejným oprávněným, je třeba uvést, že soud nemá povinnost takto postupovat. Senát Městského soudu v Praze (53 Co) na námitku stěžovatelky reagoval tak, že namítaný postup nepředstavuje žádnou z překážek v postupu řízení ve smyslu §107 až §111 o. s. ř. a zároveň poukázal na to, že §112 odst. 1 o. s. ř. dává soudu možnost, nikoli však povinnost spojení věcí. Stěžovatelka s těmito právními závěry nesouhlasí a odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/09 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2780/10. Stěžovatelka tvrdí, že pokud by byly nařízeny exekuce jedním usnesením, náklady by byly minimalizovany na všech stranách. Pokud jde o porušení práva na rovnost účastníků, stěžovatelka plně odkazuje na obsah své ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1478/10, kdy vytýká soudu, že preferuje zájmy oprávněného v tom smyslu, že jeho věci vyřizuje přednostně a ve spolupráci s ním, neboť z podaných návrhů je zřejmé, že příslušná usnesení mu oprávněný předepisuje a soud pouze takto připravená usnesení vytiskne a opatří razítkem a podpisem.
Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 42 Nc 2416/2009 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usneseními Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 6. 2009, č. j. 42 Nc 2380/2009-2, 42 Nc 2419/2009-2, 42 Nc 2542/2009-2, 42 Nc 2927/2009-2, a 42 Nc 2416/2009-2, byly nařízeny exekuce podle vykonatelných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. 24 C 889/2000, ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 24 C 1167/2000, ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. 24 C 903/2000, ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. 24 C 1486/2000, a ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 24 C 1165/2000. Proti citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 podala stěžovatelka odvolání, ve kterých uvedla, že brojí proti postupu, kterým je proti ní vymáháno asi 40 pokut za černé jízdy. Oprávněná tyto pohledávky uplatňovala u soudu samostatnými žalobami, a stejně postupuje při jejich vymáhání, takový postup stěžovatelka označila jako nehospodárný, a navyšující nedůvodně náklady soudního řízení, které jdou k tíži stěžovatelky. Současně takový postup napomáhá dle stěžovatelky exekutorskému úřadu k získávání nedůvodných a nepřiměřených příjmů. Stěžovatelka se proto odvoláním domáhala zrušení příslušných usnesení o nařízení exekuce a vrácení věci soudu prvního stupně, který by za splnění podmínek daných §112 o. s. ř. nařídil exekuci na součet dlužných částek s jedinými náklady vykonávacího řízení. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. 9. 2011, č. j. 54 Co 374/2001-58, odvolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, soud usnesením odvolání odmítne. Na základě skutečnosti, že zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny, postavil svá potvrzující rozhodnutí odvolací soud také ve zbylých případech (53 Co 381/2011-30, 39 Co 337/2011-30, 70 Co 378/2011-28, a 19 Co 346/2011-29). Soud v této souvislosti uvedl, že spojením věcí týchž účastníků z rozhodnutí soudu zákon nařízení exekuce nepodmiňuje.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 42 Nc 48/2009 Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 2. 2009, č. j. 42 Nc 48/2009-2, byla nařízena na majetek stěžovatelky exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 4 C 156/98. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že exekuční titul v dané věci není vykonatelný, neboť nebyly splněny podmínky pro řízení proti osobě neznámého pobytu a samotné toto řízení proti uprchlému trpělo řadou procesních vad. Současně vznesla stěžovatelka námitku promlčení. Usnesením ze dne 6. 11. 2009, č. j. 35 Co 488/2009-37, Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §112 občanského soudního řádu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podle §112 odst. 1 o. s. ř. platí, že v zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
Městský soud v Praze stěžovatelce v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyložil, že v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze úspěšně namítat jiné skutečnosti než ty, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Skutečnost, že soud nepřistoupí ke spojení věcí, nezakládá dle odvolacího soudu důvod, pro který by bylo možno napadnout usnesení soud prvního stupně pro nesplnění procesních podmínek.
Takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, který, se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace ustanovení §112 o. s. ř. obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Městského soudu v Praze nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Totéž platí i pro usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2009, č. j. 35 Co 488/2009-37, ve kterém soud stěžovatelce vyložil, že její odvolací námitky ohledně nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu procesních vad v řízení proti osobě neznámého pobytu neobstojí, neboť nebyla v době doručování vykonávaného rozsudku zastižena v místě doručení.
Pokud jde o stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) a sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011, první z těchto nálezů se vztahuje k problematice odměňování exekutora při plnění poskytnutém oprávněným dobrovolně mimo exekuční řízení, obiter dictum se pak Ústavní soud vyslovil k otázce spojování věcí soudy z hlediska minimalizace zásahů do základních práv účastníků řízení. Ve druhém nálezu se jednalo se o projednání ústavní stížnosti proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora, resp. proti usnesení Městského soudu v Brně, který nevyhověl námitkám podaným proti citovanému příkazu. Ústavní soud se v tomto nálezu primárně zabýval postupem soudního exekutora z hlediska hospodárnosti exekučního řízení a s tím spojenou otázkou proporcionálního vztahu mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení, které musí nést povinný.
Je tedy zřejmé, že uvedené nálezy na danou věc nedopadají, neboť se vztahují k části exekučního řízení, ve které jsou vydávány příkazy k úhradě nákladů exekuce. V této fázi exekučního řízení, pokud by stěžovatelka měla za to, že v důsledku postupu obecných soudů nebo soudního exekutora došlo k neopodstatněnému navýšení nákladů exekuce, je oprávněna brojit proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora, resp. proti usnesení soudu, který by jejím námitkám podaným proti citovanému příkazu nevyhověl. Naopak (byť nehospodárný) postup soudu či soudního exekutora spočívající v nespojení věcí není důvodem pro zrušení usnesení o nařízení exekuce, jak se stěžovatelka domnívá, opět je nutno zdůraznit, že takový důsledek se může projevit pouze v otázce nákladů exekučního řízení.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že, jak již bylo uvedeno výše, není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Gűttler
předseda senátu