ECLI:CZ:US:2012:1.US.3019.12.1
sp. zn. I. ÚS 3019/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. Josefem Mackem, advokátem se sídlem V Olšinách 36, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 11 Tdo 583/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení (zejména) jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Konkrétně stěžovatel namítl, že se cítí poškozen tím, že v řízení nebyla dodržena zásada ústnosti, neboť následné písemná podání nemohla naplnit princip, na kterém je postaven trestní proces. Nejvyšší soud dal neodůvodněně za pravdu soudu první i druhé instance, poněvadž neuznal omluvu stěžovatele z osobní účasti na nařízeném jednání, na které se týž nemohl z důležitých zdravotních důvodů dostavit; šlo o důsledek vážné dopravní nehody. Stěžovatel též tvrdí, že mu byl uložen nepřiměřený trest.
II.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 7. 2010, č. j. 7 T 235/2009-271, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. Trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že od počátku měsíce července 2004 do 24. července 2009, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání, řádně neplnil vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři, ač mu rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 1. 2004, č. j. Nc 411/2003-10, byla stanovena povinnost přispívat výživným v měsíční částce 1.000 Kč, a to do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé M. J. Pouze v měsících dubnu až v červnu 2009 zaplatil celkem částku 1.000 Kč. Na výživném tak obviněnému vznikl dluh ve výši 59.800 Kč. Protože matka nezletilé byla odkázána v době své rodičovské dovolené na dávky státní sociální podpory a nebyla schopna potřeby nezletilého dítěte z těchto dávek hradit, byla nezletilá vystavena nebezpečí nouze, která nenastala díky tomu, že nezbytné potřeby dítěte hradily babička a prababička nezletilé. Dále byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť přesně nezjištěného dne koncem března 2008 v J. H., s cílem vyhnout se případnému trestnímu stíhání pro neplnění vyživovací povinnosti k nezletilé dceři N., požadoval po poškozené M. J., matce nezletilé, potvrzení, že nemá dluh na výživném a k vydání takového potvrzení jí nutil opakovanými výhrůžkami usmrcením. Když pak poškozené dne 1. 4. 2008 v J. H. předložil k podpisu připravené prohlášení, že na výživném pro nezletilou dceru žádnou finanční hotovost nedluží, poškozená takovéto prohlášení vlastnoručně podepsala. Za trestný čin podle §235 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2) výroku tohoto rozsudku a sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 2. 2008, č. j. 7 T 31/2008-33, který mu byl doručen dne 2. 5. 2008, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 1) výroku tohoto rozsudku mu byl podle §213 odst. 3 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2011, č. j. 3 To 730/2010-311, bylo odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl především: "Jak se podává ze spisového materiálu, pro uvedenou trestnou činnost byl obviněný L. S. odsouzen poprvé rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 3. 2010, č. j. 7 T 235/2009-225, když výroky o vině i o trestu jsou identické s výroky o vině a trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 13. 7. 2010, jehož zrušení se nyní dovolatel domáhá. Hlavní líčení bylo zahájeno v 9.00 hodin dne 16. 3. 2010, když v 8.15 hodin byl obviněný telefonicky omluven svou přítelkyní s tím, že jej ráno musela odvézt do nemocnice pro velké bolesti zad a proto žádá o odročení hlavního líčení. Omluva obviněného byla před zahájením hlavního líčení čtena, poté bylo vyhlášeno usnesení, že hlavní líčení bude provedeno v jeho nepřítomnosti. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které doplnil řádnými lékařskými zprávami o svém zdravotním stavu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2010, č. j. 3 To 372/2010-258, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně proto následně nařídil další hlavní líčení na 13. 7. 2010. Předvolání k hlavnímu líčení obviněný obdržel dne 26. 6. 2010. Dne 12. 7. 2010, tedy den před konáním hlavního líčení obviněný znovu žádá o odročení jednání a předkládá lékařskou zprávu své obvodní lékařky. Z té se podává, že obviněný je léčen po úrazu na ortopedii a také na psychiatrii. Je nadále v pracovní neschopnosti. Vzhledem k psychiatrické diagnóze považuje lékařka za vhodné vyjádření psychiatra k účasti obviněného při hlavním líčení. Lékařská zpráva byla vypracována dne 9. 7. 2010. Soud prvního stupně po konstatování obsahu omluvy a připojené lékařské zprávy rozhodl tak, že podle §202 odst. 2 tr. řádu bude hlavní líčení provedeno v nepřítomnosti obviněného. Následně pak ve věci rozhodl rozsudkem, který je citován v předchozí části tohoto usnesení.
Ve svém odvolání proti tomuto rozsudku ze dne 5. 7. 2010, obviněný opět namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když zdravotní stav mu neumožňoval zúčastnit se hlavního líčení a řádně se hájit proti podané obžalobě. V odvolání mimo jiné uvádí jméno psychiatra, u kterého se léčí. K dotazu odvolacího soudu pak tento lékař dne 2. 9. 2010 sděluje, že mu nejsou známy žádné skutečnosti svědčící pro takové zhoršení zdravotního stavu, které by jmenovanému znemožňovaly dostavit se dne 13. 7. 2010 k soudnímu jednání. Na základě tohoto zjištění pak odvolací soud dne 31. 1. 2011 odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je zjištění, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Jak je zejména z citované lékařské zprávy ošetřujícího psychiatra zřejmé, obviněnému nic nebránilo v tom, aby byl přítomen hlavnímu líčení před Okresním soudem v Jindřichově Hradci dne 13. 7. 2010 a tedy aktivně se zúčastnit dokazovacího řízení, tak jak namítá."
III.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.
Stěžovatel hlavně namítl, že obecné soudy neuznaly jeho omluvu z účasti na hlavním líčení a jednaly v jeho nepřítomnosti.
Jak však plyne z výše citované části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, odvolací soud i dovolací soud se s touto námitkou stěžovatele již řádně a přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud pro stručnost na příslušný text odkazuje. Ostatně stěžovatel ani nepředkládá konkrétní argumentaci, která by byla způsobilá názor obecných soudů vyvrátit či zpochybnit.
Stěžovatel rovněž namítl nepřiměřenost trestu. Jde však jen o tvrzení nepodložené žádnou argumentací, tím méně argumentací ústavněprávní. Ústavní soud se proto omezuje na vyslovení závěru o přiměřenosti trestu z hlediska ústavního a k tomu odkazuje i na str. 4 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2011, č. j. 3 To 730/2010-311.
Stěžovatel konečně uvedl, že jeho původní advokát v době doručení napadeného usnesení měl již pozastavené členství v České advokátní komoře, a proto nebyl způsobilý napadené usnesení přijmout. K ústavní stížnosti je však přiloženo napadené usnesení Nejvyššího soudu a proti němu je i v ústavní stížnosti - kterou sepsal nynější advokát JUDr. J. Macek - argumentováno. Uvedená stěžovatelova námitka tedy není relevantní.
IV.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušena nebyla - ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu