ECLI:CZ:US:2012:1.US.3032.11.1
sp. zn. I. ÚS 3032/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 7, Komunardů 36, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, čj. 5 Cmo 272/2008 - 194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Svou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení 12,742.407,- Kč, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Tímto rozsudkem mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu podle stěžovatele došlo tím, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, interpretoval smluvní ujednání mezi stranami sporu zcela v rozporu s jejich autonomní vůlí, a tím neoprávněně zasáhl do legální licence jako základního principu moderního práva. Smlouvu o předložení avalované směnky ze dne 1. 11. 1995 vyložil v rozporu s autonomní vůlí smluvních stran a rozšířil tak předmětnou smlouvu o neexistující smluvní ujednání. Stěžovatel dále podrobně vylíčil svůj náhled na výklad uvedené smlouvy. Do jeho základních práv mělo být zasaženo i závěrem odvolacího soudu o tom, že nelze platně smluvně zakázat převod zajišťovací směnky, pokud k němu dochází současně s postoupením směnkou zajištěné pohledávky. Odvolací soud tak podle stěžovatele nerespektoval ujednání smluvních stran a aniž by k tomu provedl relevantní důkazy, vyložil vůli smluvních stran při uzavírání smlouvy odlišně od jejího slovního vyjádření.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze (dále "odvolací soud") shora označeným rozsudkem potvrdil k odvolání stěžovatele rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2008, čj. 22 Cm 52/2000 - 168, jímž ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. 10. 1999, čj. 22 Sm 177/99 - 10, kterým mu uložil zaplatit původní žalobkyni (EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci) částku 12,742.407,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 42.475,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že není důvodná námitka započtení, podle které proti pohledávce ze směnky, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, stěžovatel započetl pohledávku (postoupenou na něj smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 1999) z titulu smluvní pokuty sjednané ve "Smlouvě o předložení avalované směnky", uzavřené mezi původní žalobkyní a První slezskou bankou, a. s., dne 1. 11. 1995, pro případ porušení povinností původní žalobkyně nepřevést na třetí osobu směnku, za jejíž zaplacení převzala První slezská banka směnečné rukojemství. Odvolací soud konstatoval, že z komplexu vzájemně propojených smluv, uzavřených dne 1. 11. 1995, plyne, že účelem sjednaného zákazu převodu zajišťovací směnky bylo zajistit, aby nedošlo k oddělení pohledávky z úvěru od směnečné pohledávky, plnící ve vztahu k pohledávce z úvěru zajišťovací funkci. Převedla-li proto v dané věci původní žalobkyně na třetí osobu zajišťovací směnku spolu s pohledávkou, kterou zajišťovala, nemohlo tím dojít k porušení sjednaného zákazu převodu směnky, a tedy ani ke vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty pro tento případ sjednané. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2011, čj. 29 Cdo 2383/2009 - 235.
III.
Ústavní soud stále zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a zasahuje do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, kdy dojde k zásahu do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva.
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem předmětné smlouvy o předložení avalované směnky, tak jak učinily obecné soudy a předložil svůj vlastní názor na to, jakým způsobem by tato smlouva měla být interpretována. Po seznámení s obsahem stěžovatelových argumentů v ústavní stížnosti a jejich konfrontaci s textem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je pouze polemika s právními závěry odvolacího soudu a stěžovatelova argumentace zjevně nesměřuje do roviny ústavněprávní. K argumentům této polemiky se již dostatečně vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. V detailech stačí poukázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nelze rovněž abstrahovat od skutečnosti, že věcí se zabýval i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítl. V kompetenci Ústavního soudu není přehodnocovat závěry obecných soudů v konkrétních detailech sporu. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této věci neshledal žádná pochybení, která by znamenala porušení základních práv stěžovatele.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu