ECLI:CZ:US:2012:1.US.3070.12.1
sp. zn. I. ÚS 3070/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky LAUDIS, akciové společnosti, se sídlem Syrovátka 3, 503 27 Syrovátka, IČ: 60916371, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem Národní 10, 110 01 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012 č. j. 28 Cdo 336/2011-184, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č. j. 55 Co 189/2010-168 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. února 2010 č. j. 24 C 280/2005-147, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012 č. j. 28 Cdo 336/2011-184 bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky směřující do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č. j. 55 Co 189/2010-168, jehož vydání předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. února 2010 č. j. 24 C 280/2005-147. Posouzení případu navrhovatelky, tj. uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, soudy opíraly o ustanovení §1, §5, §7, §8 odst. 1, §14 odst. 1, 3, §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném, přičemž jejímu návrhu nevyhověly.
Tato rozhodnutí obecných soudů navrhovatelka napadla formálně bezvadnou ústavní stížností. Poté co blíže rozvedla námitky před nimi uplatněné, vyslovila přesvědčení, že v původním kmenovém řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí závisejícího na správním uvážení, bylo porušeno její legitimní očekávání, resp. dotčen princip předvídatelnosti rozhodování správních orgánů, z čehož plyne závěr, že v řízení o žalobě na náhradu škody jí měl být uplatňovaný nárok přisouzen. Navrhovatelka za této situace tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k dotčení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení práv v rovině práva zákonného, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv navrhovatelky, Ústavní soud neshledal. Se zřetelem na rozhraničení kompetencí a tomu přiměřeně pojatou zásadu subsidiarity je třeba především poukázat na to, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu zákonného relevantního rámce (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 126/04, dostupný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
O tento případ se ovšem v dané záležitosti navrhovatelky nejedná. Obecné soudy v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily důvody, které je k jejich výkladovým závěrům vedly. V důsledku toho postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, coby dostatečnou oporu výsledku procesu, proti němuž navrhovatelka brojí, odkázat. Interpretace jimi provedená není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi - v rámci řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím - respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); naopak na tento výklad obecné soudy i konkrétně příkladmo poukázaly.
Z těchto důvodů podává se z pohledu ústavněprávního zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu