ECLI:CZ:US:2012:1.US.3106.12.1
sp. zn. I. ÚS 3106/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 21,110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2012, sp. zn. 8 To 312/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na rovnost stran (podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatelka konkrétně namítá, že soudy nevzaly na vědomí nově tvrzenou skutečnost, že klíčová svědkyně B. H., jako předchozí manželka manžela odsouzené (stěžovatelky), byla osobně motivována poškodit stěžovatelku, což nyní stěžovatelka prokazovala novým důkazem. Podobně byl motivován i její manžel Z. H.. Z. H., kterého soud nepředvolal k výslechu, mohl podle stěžovatelky zničit dopis prokazující její nevinu, neboť mu šlo o to ji poškodit. Stěžovatelka má za to, že by výslechem svědka H. prokázala, že poslala bance vysvětlující dopis, který se týkal jejího pracovního poměru v ILLE-Papír service, s. r. o. Pokud banka dopis ztratila, nemůže za to nést odpovědnost stěžovatelka. B. a Z. H. byli v době, kdy stěžovatelka podala žádost o úvěr, zaměstnanci banky, kterou měla stěžovatelka poškodit; Z. H. byl přímo vedoucím úvěrového oddělení. Stěžovatelka nyní nově soudu prokázala, že vedla s B. H. letitý soudní spor o byt v P., ve kterém byla úspěšná.
Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisu obecných soudů se podává následující.
Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2004, č. j. 7 T 153/2001-290, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, č. j. 7 To 314/2004-322, odsouzena pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustila jednáním ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedeného; v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla nepravdivé údaje, neboť uvedla jako svého zaměstnavatele firmu I., ačkoli v ní již nepracovala; dále k žádosti přeložila namísto standardního požadovaného tiskopisu „Potvrzení o výši příjmů“ doklad bez data nazvaný „Stanovení základního platu“ vydaný uvedenou firmou ještě v době, kdy byla u ní v pracovním poměru. Podle §37 tr. zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 86/2003 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 644/2003.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1ze dne 26. 10. 2010, č. j. 7 T 153/2001–450, byl podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut (v pořadí již třetí) návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení, které skončilo citovaným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 153/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 7 To 314/2004, neboť obvodní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky byl opřen o tytéž skutečnosti a důkazy, které byly navrženy již v předchozích řízeních o povolení obnovy a které byly zamítnuty.
V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud uvedl především následující. Rozhodnutí o vině stěžovatelky pramenilo z prokázaného faktu, že stěžovatelka žádala o úvěr v době, kdy, jak sama uvádí, byla bez finančních prostředků, a mělo se jednat o „překlenovací úvěr“. V této době byla rovněž bez zaměstnání a neměla žádný příjem. Žádosti o úvěr stěžovatelka sama vyplnila a nikdy nenamítal, že by to za ni udělal někdo jiný. Při žádosti o poskytnutí úvěru záměrně předložila bance potvrzení, které obsahem neodpovídaly realitě v době podání žádosti. Tedy, účast jí uváděných osob B. K. a Z. H. nemohl rozhodnutí soudu nijak ovlivnit, nehledě k tomu, že B. K. byla v původním řízení pod jménem B. H. vyslechnuta.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla ústavní stížnost proti citovanému usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. Městský soud uvedl v podstatě následující. Stěžovatelka nenavrhla žádné nové důkazy či skutečnosti oproti svým dvěma předchozím návrhům na povolení obnovy řízení. Svědkyně B. H. byla vyslechnuta v hlavním líčení k návrhu stěžovatelky. Tuto svědkyni nelze považovat za klíčovou k posouzení viny stěžovatelky, neboť B. H. pracovala v době spáchání trestného činu v bance jako pokladní s tím, že o úvěru jí nebylo nic známo. Vina odsouzené stěžovatelky byla bezpečně prokázána jejím částečným doznáním, neboť potvrdila předložení listin důležitých pro poskytnutí úvěru bance (zejména těmito listinami), ačkoli potvrzení o stanovení základního platu neodpovídalo skutečnosti, neboť stěžovatelka v době žádosti o úvěr ve firmě již dávno nepracovala, jak bylo prokázáno též výpovědí svědka V. Stěžovatelka v rámci trestního řízení nikdy o vysvětlujícím dopise nehovořila, tuto námitku uplatnila až v řízení o povolení obnovy řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 6212/2005, které skončilo zamítavým rozhodnutím. Novou skutečností není ani fakt, že stěžovatelka vedla spor o právo užívání bytu s B. H. a jejím manželem, který prohrála, neboť tuto skutečnost sama uvedla u hlavního líčení (č. l. 150), a byla proto obvodnímu soudu známa. Stížnostní soud B. H. jako klíčovou svědkyni v trestní věci stěžovatelky ani nepovažuje. Novým důkazem není ani návrh na výslech svědka Z. H., neboť ten již uplatnila v rámci trestního řízení a tento návrh byl soudy jako nadbytečný zamítnut.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda „důkazy soudu dříve neznámé, … by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině“.
Podle §278 odst. 1 tr. řádu obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli „nové“ skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích řádně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Uvedená rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá. Hodnocení otázky, zda stěžovatelkou navržené a soudem provedené důkazy byly způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, nejsou excesivní. Nelze tedy ani dovozovat, že by jimi došlo k porušení stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V konkrétnostech lze pro stručnost na odůvodnění napadeného usnesení a na usnesení soudu prvního stupně, která se dostatečně a přesvědčivě vypořádávají i s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, odkázat.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Právě taková situace – jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení – nastala i v této souzené věci.
V.
Proto Ústavní soud – jak již uvedl – dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelky zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu