ECLI:CZ:US:2012:1.US.3167.10.1
sp. zn. I. ÚS 3167/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti Office Centre Vinohrady, spol. s.r.o., v likvidaci, sídlem Římská 15, Praha 2, zast. Mgr. Alešem Hanákem, advokátem, sídlem Hronova 1078, Pacov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2010, č.j. 32 Cdo 3419/2009-444, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.3.2009, č.j. 11 Cmo 336/2008-422, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2008, č.j. 33 Cm 108/2007-368, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a McKinsey & Company, Inc. Czech Republic, sídlem 1209 Orange Street, Wilmington, New Castle, Delaware, Spojené státy americké, organizační složka sídlem Na Rybníčku 5, Praha 2, zast. Mgr. Petrem Hanzalem, LL.M., advokátem, advokátní kancelář WEIL, GOTSHAL & MANGES, s.r.o., sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Právo na náhradu nákladů se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). K věci uvedla, že v nájemní smlouvě ze dne 8.9.1994 se zavázala, že během doby nájmu nepronajme ani neudělí souhlas s podnájmem žádných prostor v budově společnosti Coopers & Lybrand, ani žádné jiné její dceřiné nebo přidružené společnosti. Dále učinila v nájemní smlouvě prohlášení, že uzavření nájemní smlouvy a plnění jejích závazků podle ní není v rozporu se žádnou smlouvou, kterou je jako pronajímatelka vázána. Nájemní smlouva obsahovala oprávnění vedlejšího účastníka nájemní smlouvu vypovědět v případě, že stěžovatelka poruší jakýkoli její závazek z nájemní smlouvy. Podle vedlejšího účastníka došlo k porušení stěžovatelčina závazku, proto dal k 31.3.2000 výpověď založenou na tvrzení, že stěžovatelka údajně v rozporu s tímto závazkem pronajímala prostory v budově konkurentovi. Stěžovatelka považovala výpověď za neplatnou a trvala na placení nájemného. Ve II. části ústavní stížnosti popsala stěžovatelka vývoj soudního sporu o zaplacení nájemného na jeden měsíc, kdy žalobu podala s předpokladem, že jako předběžnou otázku posoudí soud platnost výpovědi. Městský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že výpověď je platná, vrchní soud rozsudek zrušil z důvodů procesních pochybení, následně městský soud opět žalobu zamítl, tentokrát pro neplatnost samotné nájemní smlouvy, vrchní soud jeho rozsudek potvrdil. Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud poslední dva rozsudky zrušil s vyjádřením závazného právního názoru o platnosti nájemní smlouvy. Posléze městský soud opět zamítl žalobu, tentokrát s odůvodněním, že stěžovatelka porušila ustanovení smlouvy, tudíž výpověď byla důvodná. Vrchní soud stěžovatelčino odvolání zamítl. Na to stěžovatelka navázala informacemi o postupném uplatňování nároku na nájemné za další měsíce, a to samostatnými žalobami podanými vždy těsně před uplynutím promlčecí doby. V důsledku novelizace obč. soudního řádu došlo ke změně věcné příslušnosti, tudíž byl dále příslušný v I. stupni Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), který několik žalob spojil do společného řízení a žalobu zamítl pro neplatnost samotné nájemní smlouvy, tento rozsudek později městský soud zrušil. Do jiného společného řízení byly spojeny další žaloby a v něm zaujal obvodní soud opačné stanovisko a žalobě na zaplacení nájemného vyhověl, k odvolání vedlejšího účastníka byl vyhovující rozsudek městským soudem potvrzen. Na tomto základě stěžovatelka hodnotí vzniklý stav, kdy soudní řízení, v nichž se domáhala zaplacení nájemného, pravomocně skončila tak, že na zaplacení nájemného za měsíc květen 2000 právo nemá, protože nájemní smlouva byla k 31.3.2000 platně ukončena, a na zaplacení nájemného za měsíce červen 2000 až leden 2002 právo má, protože tatáž nájemní smlouva k 31.3.2000 platně ukončena nebyla. Protože podle jejího názoru takový stav nemůže obstát, podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s odůvodněním, že soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Tvrzení o porušení práva na soudní ochranu konkretizuje stěžovatelka v části III. ústavní stížnosti. Konkrétně uvádí, že právní závěry soudů neodpovídají skutkovým zjištěním a jsou nepřezkoumatelné (týká se údajného porušení závazku stěžovatelky uzavřením dvou dodatků k nájemní smlouvě), a že Nejvyšší soud odmítl dovolání, ač odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a tato právní otázka je odvolacími soudy rozhodována rozdílně (čehož důsledkem jsou opačné rozsudky ve skutkově i právně totožné věci, Nejvyšší soud se nezabýval skutečností, že tu jsou dvě různá rozhodnutí odvolacích soudů).
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, upravujícího základní práva na soudní ochranu, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou namítaný rozpor s hmotným právem neshledal, což vyjádřil v napadeném rozhodnutí, a dodal, že stěžovatelkou tvrzený judikatorní rozpor v posouzení platnosti výpovědi nespočívá v samotných právních závěrech obou soudů, nýbrž v odlišném skutkovém zjištění skutečností naplňujících sjednaný důvod výpovědi. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vrchní soud lapidárně odkázal na závěry vyjádření v odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že vycházel ze závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2007, č.j. 32 Odo 1263/2006-235, jímž na základě dovolání podaného žalobcem zrušil předchozí rozsudky soudů obou stupňů v této právní věci vydané. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také nezformuloval.
Městský soud odkázal na předchozí rozhodnutí ve věci a vyjádřil přesvědčení, že veškeré důkazy provedl a správně je po právní stránce zhodnotil, přičemž se ztotožnil se závěry odvolacího i dovolacího soudu. Chápe, že je problematické, pokud soudy o jedné a téže problematice rozhodnou opačně, ale domnívá se, že rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu by spíše měla být vodítkem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, nikoli naopak, aby vodítkem bylo rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího. Ani městský soud návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.
Podle vedlejšího účastníka nemá soudní spor, který vyústil ve vydání napadených rozhodnutí, přesah do sféry ústavním pořádkem chráněných základních práv a svobod stěžovatelky. Vedlejší účastník doplnil některé - podle jeho názoru významné - skutečnosti, které stěžovatelka neuvedla (zejména že v paralelním sporu týkajícím se nájemného za pozdější měsíce podal dovolání), a reagoval na stěžovatelčiny důvody vedoucí k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod; na tomto základě shrnul, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a navrhl, aby ji Ústavní soud usnesením odmítl. Zároveň vznesl požadavek na přiznání nákladů řízení a vyslovil nesouhlas s upuštěním od případného ústního jednání v předmětné věci.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a v přípisu doručeném Ústavnímu soudu sdělila, že na základě těchto vyjádření nečiní dalších návrhů a že se odvolává na text ústavní stížnosti. Pouze doplnila údaje o tvrzení vedlejšího účastníka ohledně zinkasování částky, kterou měl zaplatit vedlejší účastník stěžovatelce na základě rozhodnutí obecných soudů vydaných v paralelním sporu.
III.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu městského soudu sp.zn. 33 Cm 1108/2007 zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou doručenou dne 12.7.2000 obvodnímu soudu domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 581 748,97 Kč s příslušenstvím, která představovala dlužné nájemné (za užívání nebytových prostor) za měsíc květen 2000. Obvodní soud vyslovil svou věcnou nepříslušnost a následně městský soud vydal na požadovanou sumu dne 8.2.2001 platební rozkaz č.j. 70 Ro 133/2001-10, proti němuž podal vedlejší účastník odpor založený na tvrzení, že nájemní vztah zanikl výpovědí pro porušení závazků vyplývajících z nájemní smlouvy stěžovatelkou. Po provedeném dokazování vydal městský soud dne 16.1.2003 rozsudek č.j. 33 Cm 80/2001-87, kterým žalobu zamítl, protože ji považoval za neoprávněnou, neboť došlo k zániku nájemního vztahu. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě vrchní soud usnesením ze dne 30.9.2003, č.j. 11 Cmo 117/2003-111, zrušil výrok o zamítnutí žaloby (i výrok o náhradě nákladů řízení), protože shledal, že soud I. stupně se dopustil procesních pochybení. Po doplnění dokazování zaměřeném zejména na zjištění obsahu nájemní smlouvy a určení předmětu nájmu městský soud rozsudkem ze dne 19.9.2005, č.j. 33 Cm 80/2001-238, žalobu opětovně zamítl, protože dospěl k závěru, že nájemní smlouva je neplatná (nesplňuje náležitosti §3 zák. č. 116/1990 Sb.) a doplnil, že stěžovatelka stejně porušila ustanovení smlouvy, protože umožnila za úplatu užívat budovu společnostem spřízněným se "zakázanou" společností. Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala, vrchní soud její odvolání neshledal důvodným, proto rozsudkem ze dne 6.4.2006, č.j. 11 Cmo 424/2005-278, prvostupňový rozsudek potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24.7.2007, č.j. 32 Odo 1263/2006-305, zrušil rozsudek vrchního soudu i rozsudek městského soudu, protože oba soudy dospěly k nesprávnému závěru ohledně neplatnosti nájemní smlouvy. Rozsudkem ze dne 30.6.2008, č.j. 33 Cm 108/2007-368, městský soud znovu žalobu zamítl, protože má za to, že stěžovatelka porušila ustanovení smlouvy, v důsledku čehož nájem již v období, za které požaduje stěžovatelka nájemné, neexistoval. Následné odvolání stěžovatelky nepovažoval vrchní soud za opodstatněné, tudíž rozsudkem ze dne 12.3.2009, č.j. 11 Cmo 336/2008-422, potvrdil rozsudek soudu I. stupně, ztotožnil se s názorem o porušení nájemní smlouvy stěžovatelkou, které vedlo k ukončení nájmu výpovědí. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka tzv. nenárokovým dovoláním namítajícím, že oba soudy vyřešily otázku platnosti výpovědi nájemního vztahu v rozporu s hmotným právem. V průběhu dovolacího řízení předložila stěžovatelka Nejvyššímu soudu rozsudek městského soudu ze dne 17.2.2010, č.j. 19 Co 465/20009-269, jímž byl zrušen rozsudek obvodního soudu ze dne 2.4.2009, č.j. 27 C 162/2005-232, ukládající vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit částku celkem 12 728 610,- Kč zdůvodněný názorem, že stěžovatelka svůj závazek neporušila, proto je výpověď neplatná. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24.8.2010, č.j. 32 Cdo 3419/2009-444, dovolání odmítl, neshledav zásadní právní význam napadeného rozsudku.
IV.
Po seznámení s předloženými rozsudky a se spisem obecného soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na soudní ochranu. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo; stěžovatelka se domáhala úhrady dlužného nájemného. Přitom podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčino tvrzení o existenci nájemního vztahu, a to proti tvrzení vedlejšího účastníka o zániku tohoto vztahu na základě jeho výpovědi. Tuto otázku posoudily obecné soudy formulací závěru, že stěžovatelka porušila svůj závazek obsažený v nájemní smlouvě, tudíž výpověď vedlejšího účastníka byla důvodná, proto nemá stěžovatelka právo na požadované nájemné. Druhou rovinu stěžovatelčiných námitek tvoří poukazy na rozdílné posouzení existence důvodů výpovědi v paralelně probíhajícím soudním řízení, cílené vůči Nejvyššímu soudu. Ani z tohoto hlediska nejsou námitky stěžovatelky ústavně právně důvodné, neboť je třeba respektovat pozici dovolacího soudu a především podmínky přípustnosti nenárokového dovolání koncentrované výlučně do řešení právních otázek (je přitom evidentní, že rozdílné posouzení důvodnosti výpovědi není založena na právních závěrech, ale na skutkových zjištěních).
Podle §62 odst. 3 zák. č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. V souladu s §62 odst. 4 může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, tuto možnost je však vzhledem k odstavci třetímu třeba vykládat restriktivně. Ústavní soud není povinen náhradu nákladů přiznat automaticky podle výsledků řízení, a proto připomíná, že samotný úspěch ve sporu, přesněji úspěch v řízení před Ústavním soudem, není jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Záleží tedy v podstatě zcela na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv a je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi; to by bylo podle judikatury Ústavního soudu namístě zejména tehdy, když obecný soud nerespektoval vykonatelný nález Ústavního soudu. Takovou výjimečnost v posuzované věci Ústavní soud neshledal, když náklady vedlejšího účastníka mohly vzniknout pouze v souvislosti s formulací stručného vyjádření (v rozsahu 5 stran, včetně strany titulní) k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu