ECLI:CZ:US:2012:1.US.3194.10.1
sp. zn. I. ÚS 3194/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti PhDr. V. P., zast. Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.9.2010, č.j. 26 Cdo 4464/3008-144, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.5.2008, č.j. 64 Co 30/2008-118, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. P., zast. JUDr. Barborou Kovalčíkovou, advokátkou, sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi oběma bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
K věci uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4.9.2007, č.j. 16 C 103/2006-93, byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal zrušení společného nájmu bytu po rozvodu manželství a zrušení společného členství v bytovém družstvu společně s jeho vypořádáním. Obvodní soud dospěl k závěru, že k zániku společného nájmu bytu a k zániku společného členství ve stavebním bytovém družstvu nedošlo v důsledku emigrace stěžovatele do USA podle tehdejšího §453a obč. zákoníku, ale dospěl k závěru, že stěžovatel emigrací trvale opustil společnou domácnost a tudíž dle §708 obč. zákoníku přešla jeho práva a povinnosti, jakož i členský podíl v bytovém družstvu na vedlejší účastnici. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, protože je v rozporu s konstantní judikaturou i právní teorií shodující se na nemožnosti aplikace §708 na družstevní byty. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, ovšem z jiného důvodu - stěžovatel není ve věci aktivně legitimován, neboť k zániku společného nájmu družstevního bytu došlo v důsledku emigrace stěžovatele do USA. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že nesplnil svoji poučovací povinnost v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž poukazuje na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp.zn. I. ÚS 129/06; tudíž je rozhodnutí odvolacího soudu pro stěžovatele překvapivým, a nemohl se proti němu v rámci odvolacího řízení bránit. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, protože nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom Nejvyšší soud poznamenal, že soudy obou stupňů se zabývaly otázkou výkladu §453a obč. zákoníku a že ve výsledku dospěly ke shodnému právnímu názoru, že právo společného nájmu předmětného bytu zaniklo, tudíž stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se k právní stránce věci v průběhu odvolacího řízení vyjadřoval. Tyto názory Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za zcela absurdní, protože každý ze soudů zamítl žalobu z jiného důvodu, tudíž odvolání bylo zaměřeno především na uvedení skutečností rozhodných pro prokázání nesprávnosti závěru, že společný nájem zanikl trvalým opuštěním společné domácnosti. Dále stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání nebylo možno se zabývat jeho námitkou v tom směru, že se jednání naplňující skutkovou podstatu podle §453a dopustila i vedlejší účastnice, protože byla vznesena až v dovolacím řízení, když byla tvrzena a prokázána již v řízení před soudem I. stupně. Nerespektování faktu, že i vedlejší účastnice emigrovala, by vedlo k jejímu majetkovému prospěchu.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice řízení. Vyjádření Nejvyššího soudu Ústavní soud nežádal, neboť jeho rozhodnutí nemá meritorní povahu, týká se pouze posouzení přípustnosti tzv. nenárokového dovolání proti rozsudku městského soudu.
Městský soud připomenul, že vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, na jehož podkladě aplikoval §453a obč. zákoníku, přičemž jeho větu třetí v prvním odstavci vyložil jinak než soud I. stupně, aniž by se odchyloval od jeho zjištění; nebylo tudíž jeho povinností poučovat účastníky o jiném možném výkladu. Vedle toho žádné skutkové zjištění učiněné soudem I. stupně nenasvědčovalo tomu, že by bylo možné podle hmotného práva uplatněnému nároku vůbec vyhovět, a nebyl tedy ani dán důvod k tomu, aby odvolací soud stěžovatele ve smyslu §118a odst. 1 a 3 obč. soudního řádu jakkoliv poučoval. Městský soud připomenul, že jeho postup posuzoval z hlediska namítaného nesplnění poučovací povinnosti i Nejvyšší soud, v čemž odkázal na jeho odůvodnění. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta.
Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, s názorem stěžovatele o porušení dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti soudního rozhodnutí nesouhlasí. Připomenula, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, který mohl zcela jednoznačně předpokládat, že se s otázkou aplikace §453a obč. zákoníku musí vypořádat i odvolací soud. Vyvrací i tvrzení stěžovatele, že ona sama emigrovala do USA a naplnila skutkovou podstatu §453a obč. zákoníku, protože se po krátké době (v rámci platného víza) vrátila z USA s dětmi a žije stále v předmětném bytě. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud stížnost zamítl a zavázal stěžovatele nahradit jí náklady řízení.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti doručil stěžovatel její doplnění, v němž poukazoval na fakt, že předsedkyně senátu městského soudu byla JUDr. Anisja Pillerová, která je soudkyní s komunistickou minulostí, a vyjádřil přesvědčení, že komunistická minulost předsedkyně senátu mohla ovlivnit správnost i spravedlnost rozhodnutí městského soudu, neboť právní posouzení věci plně odpovídá komunistickým myšlenkám a ideologii. Podle jeho názoru mohly emigrace a následný dlouhodobý pobyt v USA značně ovlivnit nazírání jeho osoby ze strany soudu, minimálně ze strany předsedkyně senátu, která mohla chovat k osobě stěžovatele - emigranta - silné antipatie, jež mohly vést až k nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu. Z tohoto důvodu navrhl, aby po zrušení napadených rozhodnutí Ústavní soud věc vrátil k opětovnému projednání městskému soudu s tím, že věc bude řešena odlišným senátem, a to senátem, jehož členové nebudou mít komunistickou minulost.
Vyjádření Městského soudu a vedlejší účastnice Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a i případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a Ústavnímu soudu zaslal repliku, v níž polemizoval s názorem vedlejší účastnice o možnosti odvolacího soudu potvrdit rozhodnutí soudy prvního stupně, je-li ve výroku věcně správné, ač odvolací soud dospěje po právní i skutkové stránce k odlišným závěrům. Namítá také využití skutkových zjištění o tom, zda území ČSSR opustila celá rodina, nebo jen sám stěžovatel.
III.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 16 C 1032/2006 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 14.4.2006 se stěžovatel domáhal zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a dále určení, že výlučným nájemcem se určuje žalovaná (tj. vedlejší účastnice) a uložení povinnosti zaplatit mu obvyklou cenu členství, in eventum nařízení prodeje společného členského podílu účastníků v bytovém družstvu. Uvedl, že jsou společnými členy bytového družstva, že jim vzniklo v minulosti právo společného užívání, že manželství bylo rozvedeno v roce 1990 a jejich společné jmění nebylo vypořádáno, tudíž jim vzniklo k jejich členskému podílu quasi podílové spoluvlastnictví. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby, tvrdila, že společné užívání ani společné členství nevzniklo, protože spolu trvale nežili, a dále informovala, že stěžovatel v roce 1987 emigroval, tudíž jeho majetek připadl státu, zároveň zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví. Stěžovatel tvrzení vedlejší účastnice o tom, že spolu trvale nežili, považoval za "absolutní lež", a polemizoval s případnými majetkoprávními důsledku opuštění republiky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4.9.2007, č.j. 16 C 103/2006-93, oba žalobní návrhy zamítl poté, když dospěl k závěru, že stěžovatelův podíl v bytovém družstvu nepřipadl státu podle §453a obč. zákoníku (byť by byly splněny podmínky pro přechod, ale považoval užívání bytu za právo nezbytně nutné k uspokojování životních potřeb osob, o jejichž výživu a výchovu byl stěžovatel povinen se starat), že však stěžovatel trvale opustil společnou domácnost, tudíž práva a povinnosti ke spornému bytu, jakož i členský podíl v družstvu, přešel na vedlejší účastnici. Stěžovatel rozsudek soudu I. stupně napadl odvoláním, v němž poukazoval na nemožnost aplikace ustanovení o trvalém opuštění společné domácnosti na družstevní byty. Městský soud neshledal odvolání důvodným a prvostupňový rozsudek (rozsudkem ze dne 6.5.2008, č.j. 64 Co 30/2008-118) potvrdil, když shledal, že stěžovatel není k podané žalobě aktivně legitimován, protože k zániku společného užívání bytu a společného členství ve stavebním bytovém družstvu došlo naplněním předpokladů uvedených v §453a obč. zákoníku účinného v rozhodné době. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání obsahující námitku, že tento soud posoudil zásadní právní otázku jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře (pozn. aniž by tuto judikaturu specifikoval). Nejvyšší soud usnesením ze dne 21.9.2010, č.j. 26 Cdo 4464/2008-144, dovolání odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že stěžovatel výslovně neformuloval právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku, z obsahu dovolání dovodil, že jde o naplnění předpokladů uvedených v §453a obč. zákoníku, podle něhož mělo zaniknout ex lege právo společného užívání bytu a společné členství účastníků v družstvu. Tuto otázku Nejvyšší soud nepovažuje za otázku zásadního právního významu, neboť jde o otázku již v soudní praxi vyřešenou, přičemž odkázal na předchozí svoje rozhodnutí. V odůvodnění dále reagoval na další námitky stěžovatele, včetně údajné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, které odmítl s argumentací, že oba soudy se zabývaly otázkou výkladu téhož ustanovení a ve výsledku dospěly ke shodnému právnímu názoru, což doplnil poučením, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se k právní (skutkové) stránce věci v průběhu odvolacího řízení vyjadřoval.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými rozhodnutími obecných soudů a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví a základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozsudky obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika s naplněním předpokladů pro aplikaci §453a obč. zákoníku v tehdejším znění na následky spojené s jeho trvalým opuštěním republiky. Je přitom notorietou, že uvedené ustanovení dopadalo nejen na věci, ale i na jiná majetková práva, s výjimkou práva dědického, práva z odpovědnosti za škodu na zdraví nebo jiného práva omezeného jen na osobu; tj. týkalo se též stěžovatelova práva vyplývajícího ze společného členství v bytovém družstvu. V průběhu řízení před soudem I. a II. stupně bylo prokázáno, že základní předpoklady pro aplikaci citovaného ustanovení byly naplněny, soud I. stupně však nedůvodně zohlednil výjimku z tohoto přechodu podle poslední věty prvního odstavce. Jestliže soudy dospěly ke zjištění, že uplatněné majetkové právo stěžovateli nesvědčí, nemohla jejich rozhodnutí zasáhnout do práva na ochranu majetku.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud dále dodává, že k takovému zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku, včetně ochrany jeho údajného spoluvlastnictví prostřednictvím žaloby, u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele na soudní ochranu jeho majetku, je však třeba vzít na zřetel, že stěžovateli žádné tvrzené majetkové právo nesvědčí, tudíž pro nedostatek aktivní věcné legitimace byla jeho žaloba důvodně zamítnuta; zamítnutí žaloby nelze považovat za zásah do práva na spravedlivý proces. Dále je evidentní, že v řízení před soudy obou stupňů šlo o posouzení skutkových tvrzení k téže skutkové podstatě, proto ani nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu považováno za tzv. překvapivé (jak správně odůvodnil i Nejvyšší soud v usnesení odmítajícím stěžovatelovo dovolání). Za porušení práva na spravedlivý proces nepovažuje Ústavní soud stěžovatelovy námitky vůči minulosti předsedkyně odvolacího soudu, jsou pouhými domněnkami, protože stěžovatel nijak nekonkretizuje příčinnou souvislost mezi komunistickou minulostí předsedkyně senátu a výsledkem sporu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2012
Vojen Gűttler
předseda senátu