ECLI:CZ:US:2012:1.US.321.12.1
sp. zn. I. ÚS 321/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky MELIORACE, a.s., se sídlem v Žarošicích 208, okres Hodonín, zastoupené Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2011, čj. 4 Cmo 371/2011-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením změnil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2011, čj. 48 Cm 39/2011-34, tak, že odložil vykonatelnost ve výroku blíže identifikovaného rozhodčího nálezu, a to až do doby pravomocného rozhodnutí ve věci zrušení rozhodčího nálezu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že tímto rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje proto, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak konstatoval Ústavní soud kupř. v usnesení sp. zn. I. ÚS 563/01, "jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tedy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele. Ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který v soudním řízení stěžovatel uplatňuje".
V souzené věci stěžovatelka napadá rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla dle §32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, odložena až do pravomocného skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu jeho vykonatelnost. Stěžovatelka tedy navrhuje zrušení procesního rozhodnutí, které bylo vydáno jako rozhodnutí zatímní povahy a jež proto nelze považovat za rozhodnutí, proti kterému by nebylo možné použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí (viz též sp. zn. III. ÚS 1682/10).
Stěžovatelka tedy brojí proti rozhodnutí ve věci, ve které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98). Posuzovaná ústavní stížnost nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, které je rozhodnutím dočasné (zatímní) povahy, a nikoli (konečným) rozhodnutím ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. 2. 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj