ECLI:CZ:US:2012:1.US.3243.11.1
sp. zn. I. ÚS 3243/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. S. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2011, čj. 28 Cdo 2285/2011 - 264, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2011, čj. 10 Co 406/2010 - 227, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 1. 2010, čj. 12 C 641/2003 - 190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o uložení povinnosti vydat nemovitost. Nejprve zopakoval své argumenty, které uvedl i v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu pak vytkl, že namísto přezkoumání jeho právních argumentů, týkajících se výkladu "němectví" původní vlastnice předmětných nemovitostí, se spokojil s argumentem o vztahu restitučních zákonů k občanskému zákoníku ve vztahu speciality. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Dovolací soud pak nedostál své povinnosti posoudit celou záležitost jako věc zásadního významu, navzdory tomu, že otázku sčítání lidu v roce 1930 a jeho důsledky český soud nikdy neprojednával. I jeho rozhodnutí považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, takže postupem těchto soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech, jako soudu prvního stupně, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR vydat stěžovateli pozemek specifikovaný v rozsudku. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek patřil babičce stěžovatele, která byla německé národnosti a její nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Poté dospěl k závěru, že na předmět řízení dopadají ustanovení restitučních předpisů (zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Tyto zákony jsou ve vztahu speciality k občanskému zákoníku a pokud restituční předpisy dopadají na projednávanou právní věc, nelze v tomto řízení postupovat podle občanského zákoníku.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že v posuzovaném případě se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o vydání nemovité věci podle obecných předpisů ohledně nároku, který svým obsahem nebo právní povahou souvisel s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva předpisem speciálním. Konstatoval, že se k této právní otázce vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo 1222/2001. Podle něho oprávněná osoba, jejíž věc v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu převzal stát, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku a ani formou určení práva či právního vztahu podle občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Nejvyšší soud odkázal také na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, v němž byl vyjádřen právní závěr, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je úpravou speciální k předpisům obecným. Nejvyšší soud taktéž konstatoval, že z uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu vyplývá, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, týkajícími se vztahu restitučních a obecných předpisů a jejich aplikace na jeho případ. K argumentům stěžovatele je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s normami ústavního pořádku ČR.
Ve zkoumané věci k pochybení obecných soudů nedošlo. Náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ, vysvětlily vzájemný vztah restitučních zákonů a občanského zákoníku, dopadajících na předmětnou věc. Vyšly z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a přihlédly i ke stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které je na danou věc (ačkoli stěžovatel tvrdí opak) plně aplikovatelné. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich odůvodnění odkázat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Jeho argument o nepřezkoumatelnosti rozsudků odvolacího i dovolacího soudu postrádá racionální jádro a je jen projevem "oblíbeného advokátského klišé" opakujícího se v mnoha ústavních stížnostech.
Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces, o čemž svědčí i skutečnost, že jeho věc byla projednána před obecnými soudy všech stupňů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu