ECLI:CZ:US:2012:1.US.3285.11.1
sp. zn. I. ÚS 3285/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Alcom Alval s. r. o., se sídlem Bruntál, Krnovská 1397/47, zastoupené JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem Bruntál, Krnovská 1397/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010, čj. 71 Co 328/2009 - 93, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2009, čj. 17 C 117/2007 - 65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. l Ústavy.
Stěžovatelka uvedla, že Finanční úřad v Karviné "exekuoval" z účtu společnosti ŠROT TRADE s. r. o. "v likvidaci", částku 180.718,19 Kč na plnění daňové povinnosti. Jednalo se o exekuci, kterou byla postižena částka 184.626,12 Kč, kterou stěžovatelka omylem, ze svého bankovního účtu, převedla na účet zmíněné společnosti. Stěžovatelka tak fakticky plnila daňovou povinnost za zmíněnou společnost a o tuto částku přišla.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2009, čj. 17 C 117/2007 - 65, byla výrokem I. zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Finančnímu úřadu v Karviné ("první žalovaná") na zaplacení 180.718,19 Kč s přísl. Výrokem II. byla uložena povinnost zaplatit shora uvedenou částku druhé žalované, tj. společnosti ŠROT TRADE s. r. o. "v likvidaci". Výrok III. a IV. se týkal nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, čj. 71 Co 328/2009 - 93, rozsudek okresního soudu, v odvoláním napadených výrocích II. a IV., potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
III.
Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, neboť není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací se stejnou argumentací, kterou již uplatnila v předcházejících stadiích řízení. Porušení svého práva na soudní ochranu a porušení principu právního státu spatřuje, bez bližšího vysvětlení a s absencí jakékoli ústavněprávní argumentace, pouze ve skutečnosti, že obecné soudy rozhodly v rozporu s jejím přáním.
Ústavní soud úvahy stěžovatelky nesdílí. Pokud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, namítá protiústavnost §59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků s tím, že se v případě první žalované jednalo o bezdůvodné obohacení získané (stěžovatelčiným) plněním bez právního důvodu podle §452 občanského zákoníku, nelze jí v tomto ohledu přisvědčit.
Tříčlenný senát Nejvyššího soudu dospěl, v rozsudku sp. zn. 35 Odo 801/2002, ze dne 10. 11. 2004, k právnímu závěru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku, kterým stěžovatelka argumentovala. Proto rozhodl o postoupení věci (podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) k rozhodnutí velkému senátu obchodního kolegia, který se ztotožnil s odlišnými závěry, formulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Co 1774/99, ze dne 14. 4. 2000, a sp. zn. 20 Cdo 681/2001, ze dne 14. 3. 2002. Opustil tedy výklad zastávaný v rozhodnutí, kterého se stěžovatelka dovolává. Podle právního názoru, vysloveného v tomto nově přijatém rozhodnutí (ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002), je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet druhé žalované uloženy, neboť předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není věc, ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu). Podstatná je proto pouze skutečnost, kdo je majitelem účtu (druhá žalovaná), neboť ten má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy provedly v řízení dostačující dokazování, jejich skutková zjištění jsou správná, a proto na ně v podrobnostech pouze odkazuje. Závěr, ke kterému dospěly, tedy že první žalovaná jako oprávněná není pasivně věcně legitimována ve sporu, ve kterém se stěžovatelka domáhá vrácení peněžních prostředků omylem poukázaných na účet druhé žalované, je s ohledem na všechny okolnosti případu přiléhavý a lze jej také z hlediska ústavnosti aprobovat. Stěžovatelčina žaloba tak byla, z důvodu získání bezdůvodného obohacení, důvodná jen vůči druhé žalované. Té také obecné soudy uložily povinnost zaplatit žalovanou částku stěžovatelce, protože se v její výši bezdůvodně, na její úkor, obohatila. První žalovaná nebyla věcné pasivně legitimovaná a bezdůvodné obohacení jí nevzniklo.
Právní názor vyslovený ve stěžovatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, ze dne 23. 8. 2001, tak byl překonán rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, na který v její věci obecné soudy odkázaly. Ústavní soud v jejich rozhodnutích pochybení neshledal, jejich jednotlivé závěry jsou detailně a srozumitelné odůvodněny a Ústavní soud na ně proto jen odkazuje, protože pokládá za nadbytečné cokoli doplňovat.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu