ECLI:CZ:US:2012:1.US.33.12.1
sp. zn. I. ÚS 33/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem AK Jičín, Denisova 504, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové z 12. 12. 2011, č. j. 2 KZV 16/2011-269, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2011 č. j. 11 Nt 989/2011-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sp. zn. 2 KZV 16/2011-269 bylo podle §71 odst. 4 trestního řádu (dále také "tr. ř.") rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, a to sám i prostřednictvím svého obhájce. O stížnosti - podle tvrzení stěžovatele - rozhodl Krajský soud v Hradci Králové dne 27. 12. 2011 tak, že stížnost se zamítá. Proti shora uvedeným usnesením stěžovatel podává tuto ústavní stížnost, neboť má zato, že byl jimi porušen zejména článek 8 odst. 1 a odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Státní zástupce s ohledem na ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu rozhodl, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Státní zástupce podle stěžovatele poukazuje na to, že ve věci bylo 19. 9. 2011 zahájeno trestní stíhání proti dalším dvěma občanům Slovenské republiky, a to proti M. Š., toho času ve výkonu trestu ve věznici Leopoldov a proti I. G., který se nachází ve vazbě tamtéž. Státní zástupce dále uvedl, že poté, co byl oběma právě zmiňovaným ustanoven obhájce, byl dne 17. 10. 2011 vyžádán jejich výslech prostřednictvím justičních orgánů Slovenské republiky. Tyto výslechy měly být, dle tvrzení státního zástupce, vyhotoveny, ale zatím nebyly doručeny. Státní zástupce dovozuje, že je třeba vyčkat doručení výslechů obviněných Š. a G., tyto důkazy pak vyhodnotit a případně provést důkazy nové. S ohledem na tyto skutečnosti uzavírá, že nelze z důvodu obtížnosti způsobené potřebou slyšet i obviněné Š. a G. skončit věci v prodloužené vazební lhůtě. Konečně pak - podle stěžovatele - státní zástupce v napadeném rozhodnutí poukazuje na to, že i nadále existují vazební důvody podle §67 písm. a) a c) a akcie trestního řádu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž poukázal na to, že trestní stíhání bylo zahájeno proti Š. a G. dne 19. 9. 2011 a že v daném případě doba, pro kterou byl ponechán ve vazbě, byla dostatečná k provedení zmiňovaných úkonů; proto další ponechání ve vazbě není důvodné.
Krajský soud v Hradci Králové stížnost zamítl. Poukázal na to, že důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu jsou dány s tím, že existují důvody prodloužení vazby podle §71 odst. 4 trestního řádu; tu zcela odkázal na stanovisko státního zástupce, že je potřeba vyslechnout Š. a G. formou právní pomoci ve Slovenské republice. Soud k tomu ještě uvedl, že si ověřoval, že výslech Š. a G. byl proveden, ale prozatím nebyl vrchnímu komisaři zaslán.
Na základě těchto skutkových okolností stěžovatel dovozuje, že byl omezen na osobní svobodě, neboť tím je bezesporu i rozhodnutí o vzetí do vazby či prodloužení jejího trvání. Státní zástupce rozhodoval ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, to znamená o tom, zda se obviněný ponechává ve vazbě a to za podmínek zde uvedených. Kritéria uvedená v §71 odst. 4 věta druhá trestního řádu přitom podle stěžovatele vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě zpřísněné podmínky k vyvození závěru, který odůvodňuje další držení stíhané osoby ve vazbě. Podle stěžovatele se jedná o další obligatorní podmínky, které musí přistoupit k obecným důvodům vazby podle ustanovení §67 trestního řádu.
Stěžovatel dodal, že první z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit. Druhou podmínkou je pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno dosažení účelu trestního stíhání.
V daném případě státní zástupce poukázal - podle stěžovatele - na obtížnost věci, kterou spatřuje v tom, že bylo potřeba vyslechnout dva obviněné a že tyto výslechy byly realizovány na základě dohody se Slovenskou republikou. S tím se ztotožnil i krajský soud.
V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že dne 19. 9. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání proti Š. a G. Usnesení státního zástupce sice neuvádí, kdy byly obhájci těmto obviněným ustanovení, ale uvádí, že dne 17. 10. 2011 byl vyžádán jejich výslech justičními orgány Slovenské republiky. Podle názoru stěžovatele tyto výslechy mohly být bez jakýchkoliv problémů realizovány právě v době těchto tří měsíců. Zcela nedůvodně byl prý spis zasílán do Slovenské republiky až 17. 10. 2011, to je téměř měsíc poté, což bylo zahájeno trestní stíhání proti Š. a G. Podle názoru stěžovatele nejde přitom v daném případě o žádnou obtížnou věc, která vyžaduje, aby z důvodů výslechu obviněných na Slovensku ve věznici Leopoldov byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Zákonodárce měl na mysli obtížnost v tom, že věc je po skutkové stránce komplikovaná, nikoli obtížná v tom, že nejsou realizovány dva výslechy během tří měsíců; zde jde pouze o organizační věc samotného vyšetřování, ne o obtížnost v dané věci. V závěru ústavní stížnosti požádal stěžovatel o přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Přípisem ze dne 9. 1. 2012 stěžovatel svoji ústavní stížnost doplnil. Uvedl, že jeho obhájci bylo doručeno vyrozumění od Okresního ředitelství policejního sboru, odboru kriminální policie v Trnavě o termínu výslechu obviněných Š. a G. Z tohoto předvolání tedy podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že výslechy, o kterých hovoří v rozhodnutí státní zástupce krajského státního zastupitelství a na které se odkazuje i krajský soud, doposud provedeny nebyly. Tato skutečnost - podle jeho názoru - jenom podporuje argumentaci, že rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě nebylo v souladu se zákonem.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové evidovaný pod sp. zn. 11 Nt 989/11. Zjistil, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 12. 12. 2011, č. j. 2 KZV 16/2011-269, v trestní věci stěžovatele tak, že podle §71 odst. 4 trestního řádu se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Uvedl zejména, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové rozhodl již usnesením č. j. 2 KZV 16/2011-100 ze dne 29. 8. 2011 tak, že stěžovatel se podle §71 odst. 3 trestního řádu ponechává nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 9. 2011 poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 9. 2011 pod sp. zn. 11 Nt 932/2011 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost proti usnesení státního zástupce. Podle §71 odst. 4 trestního řádu rozhodne-li státní zástupce, že se obvinění ponechává i nadále ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí rozhodnout o tom, zda se obviněný nadále ponechává ve vazbě. Ponechat obviněného ve vazbě lze jen pokud nebylo pro obtížnost věci nebo z jiných vážných důvodů možné trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
Státní zástupce uvedl, že prověřil dosavadní postup policejního orgánu a nezjistil, že by bylo postupováno v rozporu se zákonem, případně že by bylo možno v dané věci dovodit nedůvodné průtahy. Po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že u stěžovatele vazební důvody uvedené §67 písm. a) a c) trestního řádu nadále trvají. Prohlásil, že skutečnost, že skutky, pro které je stěžovatel stíhán společně se spoluobviněnými D. K., J. L., Z. D., M. Š. a I. G., byly spáchány a mají znaky trestného činu, lze dovodit kromě jiného z výpovědí poškozených, provedených fotorekognici, protokolů o ohledání místa činu, záznamů z kamerových systémů v prodejnách a dalších listinných materiálů i ze samostatného doznání D. K. i stěžovatele, byť tato doznání jsou jen částečná a jsou vedena snahou vyvinit ostatní spoluobviněné.
Podle státního zástupce bylo dne 19. 9. 2011 zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu i u dalších dvou občanů Slovenské republiky, a to u M. Š., toho času ve výkonu trestu ve Věznici v Leopoldově a u I. G., který se nachází ve vazbě tamtéž. Poté, co byl oběma obviněným ustanoven obhájce, byl dne 17. 10. 2011 formou právní pomoci vyžádán jejich výslech justičními orgány Slovenské republiky. Tyto výslechy však doposud podle státního zástupce "nebyly po jejich vyhotovení doručeny". Přes skutečnost, že ostatní vyšetřovací úkony byly provedeny, je podle státního zástupce třeba vyčkat doručení vyžádaných výslechů Š. a G., tyto vyhodnotit z hlediska eventuálních nových důkazů a důkazy provést. Teprve poté bude možno přistoupit ke skončení vyšetřování a umožnit obviněným a obhájcům seznámit se spisovým materiálem. Věc tedy nelze z důvodu obtížnosti způsobené potřebou slyšet Š. i G. skončit v prodloužené vazební lhůtě.
Státní zástupce dále v napadeném usnesení uvedl, že stěžovateli i nadále hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Stěžovatel je občanem Slovenské republiky a společně se svými společníky automobilem přejížděli do České republiky a zde na různých místech prováděli krádeže a poté se opět vraceli na Slovensko. Stále tedy existuje důvodná obava, že by se skrýval, případně uprchl právě proto, aby zmařil další objasňování trestné činnosti a aby se mohl vyhnout trestnímu stíhání. Důvody útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu tedy nadále trvají. Stejně tak trvá i důvod vazby uvedený v §67 písm. c) trestního řádu, neboť obviněný stěžovtel páchal trestnou činnost po delší dobu až do svého zadržení, přičemž páchána trestná činnost byla zdrojem jeho příjmu. Ve Slovenské republice byl již v minulosti rovněž vícekrát trestán. Protože shora uvedené důvody vazby podle státního zástupce nadále trvají a přípravné řízení pro zjevnou obtížnost této věci - existenci zahraničního faktoru - nemohlo být ukončeno, bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel z důvodu uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu ponechává i nadále ve vazbě. Vazba stěžovatele v tomto případě může trvat maximálně 3 roky, přičemž z této doby 1 třetina (tedy jeden rok) připadá na přípravné řízení. Stěžovateli přitom běží lhůta vazby od 25. 5. 2011. Státní zástupce konečně poznamenává, že přípravné řízení v této trestní věci, ve které je v současné době stíháno 6 osob pro 27 dílčích útoků pokračujícího zločinu krádeže a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, doposud nebylo pro složitost jejich řádného a objektivního objasnění možné ukončit. Případným propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí - podle státní zástupce - že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, eventuálně hrozí i opakování trestné činnosti.
Citované usnesení státního zástupce napadl stěžovatel stížností, která byla usnesením Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2011, č. j. 11 Nt 989/2011-42, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Podle krajského soudu se obvinění zmíněného trestního jednání měli dopustit po vzájemné dohodě jako organizovaná skupina, v níž každý člen měl přidělen konkrétní úkol; prováděli - k odvedení pozornosti prodejců - krádeže zejména finančních hotovostí, platebních karet a dalších věcí v různých prodejnách na různých místech České republiky. Stěžovatel se podílel nejméně na dvaceti sedmi dílčích útocích, svým jednáním způsobil škodu nejméně 590.227,55 Kč a pokusil se formou neoprávněných výběrů finanční hotovostí z odcizených platebních karet způsobit další škodu ve výši nejméně 234.440,- Kč, tedy celkově ve výši nejméně 824.667,55 Kč.
Krajský soud uvedl, že v průběhu dosavadního vyšetřování nedošlo ke snížení podezření stěžovatele; naopak lze říci, že toto je postaveno najisto, takže další vedení trestního řízení vazební formou je zcela opodstatněné. Tento závěr lze prý činit i ohledně zvolené právní kvalifikace. V daném případě je stíhán za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 a 4 písm. a) trestního zákoníku, kdy při uznání vinným je ohrožen sazbou 5 až 10 let. Polovina této sazby činí 7 a půl roku a lze dovodit, že pokud bude stěžovatel uznán vinným, pak s přihlédnutím k výši způsobené škody a rozsahu trestné činnosti mu bude patrně uložen vysoký trest ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu (krajský soud v této souvislosti odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03). Vysoký stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele je tudíž dán nejen výši škody, ale i charakterem a způsobem páchání, kdy spolupachatelé vyjížděli ze Slovenska a po spáchání trestné činnosti se tam opět vraceli, čímž zásadně znesnadňovali své dopadení policejními orgány České republiky. U stěžovatele nelze podle krajského soudu shledávat ani stabilní rodinné a sociální zázemí, jež by vyvážilo aktuálnost stanovené útěkové vazby.
Krajský soud souhlasil i s existencí vazby předstižné ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu, neboť stěžovatel páchal trestnou činnost po delší dobu až do svého zadržení, přičemž tato trestná činnost byla zdrojem jeho příjmu. Lze (prý) dovodit, že osoba stěžovatele a charakter stíhané trestné činnosti vytváří objektivní konstelaci, v jejímž rámci nelze vyloučit, že by stěžovatel při propuštění na svobodu neopakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Krajský soud dodal ještě následující. Státní zástupce rozhodl o prodloužení vazby ve lhůtě §71 odst. 4 tr. ř. a zdůvodnil, proč nebylo vyšetřování v zákonné prodloužené lhůtě skončeno. Pokud poukazuje na výslechy spoluobviněných M. Š. a I. G., realizované formou právní pomoci ve Slovenské republice, třeba říci, že krajský soud si před tímto rozhodnutí vyžádal zprávu státního zástupce, z níž bylo zjištěno, že tyto výslechy již byly provedený, avšak policejní orgán České republiky je dosud neobdržel. K námitkám obviněného je třeba zdůraznit, že vazební lhůta byla důvodně prodloužena nejen kvůli těmto výpovědím, ale i proto, aby se vyšetřování mohlo uzavřít seznámením obviněných s výsledky vyšetřováním a poté zpracováním obžaloby. Vazební lhůta pro obviněného v přípravném řízení trvá rok (§71 odst. 8 písm. c), 71 odst. 9 tr. ř.), tedy státní zástupce se stále pohybuje v časovém rozpětí přípravného řízení.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů; výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud nejprve obecně uvádí, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout zpravidla toliko tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Především obecné soudy jsou tedy povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (viz ust. §67 tr. ř.) vztahujících se k důvodům vazby; při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto nelze účelu - ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení - dosáhnout jinak. To platí obdobně v relaci k podmínkám dle §71 odst. 4 trestního řádu v relevantním znění před novelizací provedenou zákonem č. 459/2011 Sb.
Kritéria uvedená v §71 odst. 4 věta druhá trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě zpřísněné podmínky k vyvození závěru odůvodňujícího další držení vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě ve smyslu ust. §71 odst. 4 věta prvá trestního řádu) skončit; druhou podmínkou je stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí zmaření nebo podstatně ztížení dosažení účelu trestního stíhání.
Tu Ústavní soud poukazuje na řádně odůvodněné úvahy a zhodnocení těchto podmínek v napadených rozhodnutích. Pokud se jedná o první podmínku, napadená usnesení odůvodnila její naplnění obtížností věci spočívající zejména v nutnosti spolupráce ve formě právní pomoci se Slovenskou republikou. K této otázce Ústavní soud uvádí, že již jen z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti vyplývá, že se orgány činné v trestním řízení v jeho případě neodůvodněných průtahů nedopustily; pokud přitom v rámci objektivního zjištění skutkového stavu považovaly za nutné provádět výslechy stěžovatelových spoluobviněných na Slovensku, o čemž tamní orgány stěžovatelova obhájce vyrozumívají, pak v tom nic protiústavního vidět nelze. Naznačuje-li stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti, že (podle jeho názoru) neproběhly zmiňované výslechy Š. a G. už na konci roku 2011 (z čehož vychází obě ústavní stížností napadená rozhodnutí), ale až v lednu roku 2012, pak tuto svoji domněnku nijak argumentačně ani skutkově nedoplňuje. Naopak, z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že provedení či neprovedení výslechu slovenskými justičními orgány bylo v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, opakovaně prověřováno (srov. číslo listu 14 a 41 soudního spisu); jen na okraj Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že došlo-li by k výslechu Š. a G. v lednu 2012, pak je otázkou, zda tato okolnost o to více nezdůrazňuje nutnost vazební stíhání stěžovatele prodloužit, neboť obsah výslechů těchto osob byl - jak je z důvodů napadených rozhodnutí patrno - pro české orgány činné v trestním řízení významný.
I naplnění druhé podmínky pak orgány činné v trestním řízení odůvodnily konkrétními skutečnostmi opodstatňujícími postup podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu; tu lze odkázat na výše rekapitulovanou relevantní část usnesení krajského státního zástupce upozorňující na dosavadní způsob života stěžovatele. Není důvod, aby sám Ústavní soud v tomto směru cokoli dodával či doplňoval.
Ústavní soud uzavírá, že co do důvodů, jejichž existence je nezbytná k rozhodnutí o opakovaném prodloužení zákonného zbavení osobní svobody vazbou, ověřil z obsahu spisu, že u orgánů činných v trestním řízení v době jejich rozhodování právem trvalo důvodné podezření, že stěžovatel spáchal konkrétní trestné činy a že uplatněné vazební důvody neztratily na síle a významu. Závažnost obvinění sice nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby; v případě stěžovatele je však Ústavní soud toho názoru, že důvody trvání vazby byly v napadených rozhodnutích z hlediska jejich závažnosti a dostatečnosti přiměřeným způsobem specifikovány a za uvedeného stavu věci ponechání stěžovatele ve vazbě ospravedlňovaly. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla argumenty, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit ani za rozhodnutí svévolná či excesivní.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu