ECLI:CZ:US:2012:1.US.3331.12.1
sp. zn. I. ÚS 3331/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů I. H. a J. L., zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 30 Cdo 3437/2011-66, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 19 Co 97/2011-48, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 12. 2010 č. j. 15 C 239/2010-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení jejich základních práv (zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
V konkrétnostech stěžovatelé namítli zejména následující.
Obecné soudy při aplikaci rozhodného hmotného práva postupovaly nesprávně, svévolně a napadaná rozhodnutí jsou tak v extrémním rozporu s právem. Tím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Konkrétně se jedná o výklad ustanovení §8 odst. 1 a 3 zák.č. 82/1998 Sb., který byl soudy vyložen nepřípustně zužujícím způsobem; zejména soud dovolací (i ve své judikatuře) uzavřel, že "za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje". Tento výklad neodpovídá znění předmětného ustanovení, jelikož v něm podmínka - "orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje" - zakotvena není. Dovolacím soudem prosazovaný výklad je nesprávný též proto, že omezuje přímo Listinou (čl. 36 odst. 3, odst. 4) přiznané právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, což je nepřípustné. Podle stěžovatelů neexistuje žádný rozumný důvod, aby právo na náhradu škody bylo možné jakkoli, zejména stanovením kritizované podmínky, oddalovat; to platí zejména v případě stěžovatelů, kdy řízení, ve kterém došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, trvalo ke dni doručení zrušovacího rozhodnutí již něco přes 13 let (25. 10. 1996 - 11. 12. 2009), a bylo vráceno opět soudu prvního stupně. Kromě obecných principů, že právo náleží bdělým a že jakákoli škoda by měla být odčiněna co nejdříve, existují i další problémy, které by kritizovaný výklad zákona přinesl. Stěžovatelé poukázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 či sp. zn. Pl. ÚS 38/06.
II.
Ústavní soud z písemných materiálů zjistil, že se stěžovatelé jako žalobci domáhali zaplacení částky 78.512 Kč s příslušenstvím každému z nich jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "OdpŠk"), která měla vzniknout tím, že museli vynaložit náklady v celkové výši 43.088 Kč, aby dosáhli zrušení nezákonných rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně (rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2006, č. j. 27 Co 514/2005-330, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2005, č. j. 16 C 236/96-271), které byly k jejich dovolání zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 2009, č. j. 31 Cdo 514/2005-352, a vráceny Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení, aniž by dovolací soud žalobcům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Dále požadovali úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním nároku u žalované ve výši 13.936 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč, protože oba řádné soudy je údajně zostuzovaly tvrzením, že jejich nároky jsou nemravné.
Rozsudkem ze dne 31. prosince 2010, č. j. 15 C 239/2010-30, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 19 Co 97/2011-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody není důvodný, neboť zde není nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 a 3 OdpŠk; tedy základní předpoklad náhrady škody tedy chybí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, s tím, že pokud po zrušení rozsudků obecných soudů dovolacím soudem řízení pokračuje, nelze tato rozhodnutí považovat za nezákonná, dokud není pravomocně skončeno řízení následující. Ztotožnil se i s právním názorem soudu prvního stupně, že se žalobci vzhledem k ustanovení §31 odst. 2 OdpŠk nemohou domáhat náhrady škody sestávající z nákladů dovolacího řízení, ani náhrady nákladů, které vynaložili na předžalobní uplatnění nároku u příslušného orgánu, a to vzhledem k ustanovení §31 odst. 4 OdpŠk. K požadavku žalobců na náhradu nemateriální újmy pak odvolací soud uvedl, že neúspěch ve sporu nelze kompenzovat cestou nemateriální újmy, nehledě k tomu, že pokud neexistuje nezákonné rozhodnutí, nepřipadá takové zadostiučinění v úvahu.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na svou konstantní judikaturu, s níž je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu. V rozsudku ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003 (z něhož vyšel i odvolací soud a jehož nesprávnou aplikaci namítají dovolatelé), konstatoval, že za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Uvedený rozsudek by nebyl aplikovatelný pouze v případě, že řízení bylo pravomocně skončeno bez možnosti mimořádného opravného prostředku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006). Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2197/2007, uveřejněné pod C 7517 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, kdyby instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009). Poněvadž v posuzované věci došlo po zrušení rozsudků obecných soudů soudem dovolacím k vrácení věci soudu prvního stupně, který věc znovu projedná a rozhodne i o nákladech dovolacího řízení, nelze ve věci vysledovat nezákonné rozhodnutí, které by v intencích §8 odst. 1 OdpŠk zakládalo tvrzený nárok. V tomto ohledu musí žalobci vyčkat na výsledek řízení před obecnými soudy. Odvolací soud proto také správně dovodil, že v případě neexistence nezákonného rozhodnutí nelze žalobcům přiznat žádnou formu zadostiučinění. Ze stejných důvodů (i když to v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud nezmiňuje) nelze přiznat ani náhradu nákladů vynaložených žalobci na předžalobní uplatnění nároku.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné.
III.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy) a nezasáhnou do základních lidských práv či svobod.
Stěžovatelé především rozporují právní názor obecných soudů aplikovaný v nyní posuzované věci, podle kterého za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje.
Tento právní názor však byl pro stěžovatele předvídatelný, neboť odpovídá konstantní judikatuře obecných soudů (jak vysvětlil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení), a obstál z hlediska ústavněprávních hledisek i v řízení před Ústavním soudem v minulosti.
Ústavní soud kupříkladu v usnesení ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1182/08, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a konstatoval: "Stěžovatelka - k argumentaci konstatntní judikaturou (a příkladmo uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003), podle níž nelze za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje - účelově poukázala na podmínky daňového řízení a nevzala v úvahu judikatorní přesah; ten je ostatně v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu dostatečně jasně a zřetelně vyjádřen tím, že prvotní podmínkou odpovědnosti podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je existence rozhodnutí vůbec. Současně Nejvyšší soud správně uvádí, že v případě jakéhokoliv aktu aplikace práva (včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení), za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 citovaného zákona "však nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje".
Nejvyšší soud v napadeném usnesení citoval na podporu svých závěrů i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008. Tento rozsudek přitom obstál i u přezkumu ústavněprávního, neboť ústavní stížnost proti němu byla usnesením ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 57/11, odmítnuta.
Ústavní soud na citovaná usnesení Ústavního soudu rovněž odkazuje.
Ústavní soud uvádí, že racionálně obhajitelnou argumentací je i ta pasáž rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, která ke shora citovanému ustálenému právnímu názoru v judikatuře obecných soudů (že za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje) doplňuje následující argumentaci: "Krom shora uvedeného je správný závěr soudu I. stupně, že žalobci se nemohou domáhat náhrady škody sestávající z nákladů dovolacího řízení, neboť o nich bylo následně rozhodováno v řízení před Městským soudem v Brně, na základě procesních předpisů. Na tuto situaci, pamatuje ust. §31 odst. 2 zákona, které je ve vztahu k ust. §31 odst. 1 zákona, na něž žalobci odkazují, ustanovením speciálním, dle §31 odst. 1 zákona by mohlo být postupováno pouze za situace, pokud by po zrušení nezákonného rozhodnutí neprobíhalo žádné další řízení, v němž se rozhoduje o nákladech řízení, což ale není tento případ." (str. 4 napadeného rozsudku městského soudu).
Tu Ústavní soud poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006, který novelizoval §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. do současného znění: "Náhradu nákladů řízení může poškozená uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.". Důvodová zpráva tuto změně vysvětlila následovně: "Nová právní úprava váže možnost poškozeného uplatnit náhradu nákladů řízení na vyčerpání možnosti uplatnění náhrady nákladů v průběhu řízení na základě procesních předpisů. Tato úprava umožňuje uplatnění nároku na náhradu řízení podle tohoto zákona podle procesních právních předpisů a zabraňuje opakovanému nárokování nákladů řízení.". Jak uvedl odvolací soud v nynější věci, stěžovatelé podali ve věci - ohledně níž se nyní domáhali náhrady nákladů řízení - odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Brně (který jejich žalobu zamítl) a v době i napadeného rozhodnutí odvolacího městského soudu o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, stěžovatelé měli vyčkat výsledku řízení před soudy obecnými.
Pokud stěžovatelé poukazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 či sp. zn. Pl. ÚS 38/06, Ústavní soud uvádí, že v těchto nálezech byl vysloven toliko obecný právní názor, že pod právo na náhradu škody způsobenou výkonem veřejné moci je nutno zahrnout i úhradu nákladů řízení, vynaložených poškozeným na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Oproti tomu v nyní posuzované věci jde o situaci specifickou, danou tím, že stěžovatelé podali žalobu na náhradu škody způsobenou státem za situace, kdy (po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) stále běželo řízení před obecnými soudy ve věci, ohledně níž se v paralelně běžícím řízení domáhali náhrady škody po státu.
Stěžovatelé konečně namítli, že řízení, ve kterém došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, trvalo ke dni doručení zrušovacího rozhodnutí již něco přes 13 let, a pak byla věc vrácena opět soudu prvního stupně. Avšak, již nalézací soud v napadeném rozsudku stěžovatelům vysvětlil, že průtahy řízení nenamítali a tento názor nalézacího soudu stěžovatelé ani v ústavní stížnosti nerozporují. Tím méně - z hlediska principu subsidiarity - toto lze namítat až v řízení před Ústavním soudem. Nadto, lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1182/08: "Právě tak nepovažuje Ústavní soud za případnou - v řízení o ústavní stížnosti týkající se rozhodnutí obecných soudů podle zákona č. 82/1998 Sb. - argumentaci týkající se délky stavebního řízení, která se meritorně týká věci jiné; jí proto svědčí postup a případné použití prostředků ochrany práva v jiném řízení.".
IV.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelů zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu