ECLI:CZ:US:2012:1.US.3348.10.1
sp. zn. I. ÚS 3348/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Advokátní kanceláře Chase Pulmann, v. o. s., se sídlem v Praze 7, Trojská 69/122, zastoupeného Mgr. Markétou Hlucháňovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Trojská 69/122, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2010, čj. Ncp 1422/2010-43, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal po stěžovateli zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení, vzniklé odstoupením od komisionářské smlouvy, nebo - vzhledem k tomu, že stěžovatel existenci takové smlouvy popírá - plněním bez právního důvodu. Na základě zmíněné komisionářské smlouvy měl stěžovatel zprostředkovat žalobci nákup pohledávek od CCB Finance.
V doplnění vyjádření k žalobě ze dne 23. 4. 2010 stěžovatel vznesl námitku věcné nepříslušnosti. Dle jeho názoru nejde o vztah mezi podnikateli (žalobce nikdy nevystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti), a proto není dána věcná příslušnost Městského soudu v Praze, ale soudů okresních.
Žalobce popřel důvodnost námitky věcné nepříslušnosti, neboť při uzavírání smlouvy vystupovaly obě strany jako podnikatelé. Je proto dána věcná příslušnost krajských soudů dle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Městský soud v Praze v předkládací zprávě označil námitku věcné nepříslušnosti za důvodnou.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2010, čj. Ncp 1422/2010-43, vyslovil, že k projednání této věci jsou věcně příslušné krajské soudy. V odůvodnění konstatoval, že z obsahu žaloby je zřejmé, že předmětem řízení je nárok uplatňovaný stěžovatelem na základě komisionářské smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelem za účelem nákupu pohledávek v hodnotě 5 000 000 Kč od blíže identifikované společnosti. Soud dále ocitoval §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. a konstatoval, že mezi spory, kde věcná příslušnost krajských soudů podle tohoto ustanovení není dána, nejsou uvedeny spory z komisionářských obchodů. Prokazatelně jde o podnikatele, smlouva byla uzavřena při jejich podnikatelské činnosti, žalovaná částka převyšuje 100 000 Kč. Věcná příslušnost soudu, u kterého byla žaloba podána, je proto dána vzhledem k tomu, že podnikatelé mohou mezi sebou uzavřít smlouvy k dosažení účelu jejich podnikání, a je přitom nerozhodné, zda taková smlouva je uvedena v předmětu podnikání těchto podnikatelů.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení tohoto usnesení vrchního soudu. Namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vytýká, že žalobce nepředložil tvrzenou komisionářskou smlouvu a dále že ve všech dokumentech, které předložil, vystupuje jako nepodnikatel. Pokud Vrchní soud v Praze vycházel pouze z tvrzení žalobce o uzavření komisionářské smlouvy a podnikatelského charakteru smluvního vztahu, která nejsou podložena relevantními důkazy, a předložené důkazy naopak nasvědčují tomu, že žalobce jednal jako nepodnikatel, porušil čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal s jeho argumentací, a to jednak s argumentem, že komisionářská smlouva nebyla nikdy doložena, a jednak s argumentem, že žalobce ve všech dostupných dokumentech vystupuje jako fyzická osoba - nepodnikatel.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník (žalobce) se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil; k opožděně podanému vyjádření již Ústavní soud nepřihlédl, a proto jej ani nezasílal stěžovateli k zaujetí repliky. Předchozí výzvy k případné replice na vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovatel nevyužil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Odůvodňováním usnesení o věcné příslušnosti dle §104a o. s. ř. se Ústavní soud zabýval již v několika rozhodnutích. V nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 k tomu konstatoval, že takové usnesení "dle §169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být odůvodněno. S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení dle §104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." Na tomto stanovisku setrval i v dalších věcech; kupř. srov. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dle mínění Ústavního soudu těmto požadavkům odpovídá. Vrchní soud, jak je zřejmé i z jeho shora stručně vylíčeného obsahu, nevyslovil pouhý závěr o věcné příslušnosti krajských soudů, ale svůj právní názor též řádně odůvodnil. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývají i odpovědi na výtky, které v ústavní stížnosti snesl stěžovatel. Vrchní soud výslovně posouzení věcné příslušnosti odvíjí od obsahu žaloby. To je dle Ústavního soudu korektní přístup, neboť stanovení věcné příslušnosti okresních nebo krajských soudů dle §9 o. s. ř. závisí na předmětu řízení. Předmětem sporného řízení je nárok v procesním smyslu, jenž je tvořen dvěma složkami: předmětem nároku a základem nároku. Předmětem nároku jsou požadované účinky soudního rozhodnutí, vyjádřené v žalobním petitu; základem nároku jsou skutková tvrzení, jež žalobce přednesl k odůvodnění svého nároku. Vymezení předmětu sporu je tedy především věcí žalobce, což ostatně odpovídá i dispoziční zásadě ovládající civilní sporný proces. Vyšel-li v souladu s tím Vrchní soud v Praze z obsahu žaloby, nelze v takovém postupu spatřovat porušení žádného z aspektů práva na spravedlivý proces. Žalobní tvrzení (viz shora) potom skutečně odůvodňují závěr o věcné příslušnosti, jenž učinil vrchní soud.
K argumentaci stěžovatele je nutno podotknout, že v jeho pojetí v podstatě splývá posouzení odůvodněnosti žaloby a věcné příslušnosti soudu, což jsou otázky, které je nutno od sebe oddělovat. Určení věcné příslušnosti nemůže být činěno závislým na tom, zda se žalobci podaří prokázat pravdivost tvrzení, jimiž odůvodňuje požadované plnění. Již z těchto důvodů je proto nesprávný argument, že žalobce nikdy nepředložil komisionářskou smlouvu; mimo to je z žaloby zřejmé, že žalobce vůbec netvrdí, že by smlouva měla písemnou formu (neboť jedině tak by mohl její písemné vyhotovení předložit), nýbrž sám explicitně konstatuje, že smlouva byla uzavřena pouze ústně.
Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením vrchního soudu nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele a že toto usnesení svým obsahem odpovídá zásadám, které k odůvodňování usnesení o věcné příslušnosti dovodila judikatura Ústavního soudu.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu