ECLI:CZ:US:2012:1.US.3392.11.1
sp. zn. I. ÚS 3392/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. K. B. a RNDr. P. W., zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 29 Cdo 1863/2010-136, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 6 Cmo 217/2009-102 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2009 č. j. 51 Cm 257/2005-52, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. listopadu 2011, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelé podali návrh na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 29. listopadu 2002 sp. zn. Rsp 64/02, kterým byla zamítnuta jejich žaloba o vrácení smluvní pokuty ze smlouvy o převodu akcií, kterou uzavřeli s vedlejšími účastníky. Tato smluvní pokuta byla zaplacena předem jako součást zálohy kupní ceny. Rozhodčí nález byl oběma stěžovatelům doručen dne 17. prosince 2002. Ti ve své žalobě namítali procesní pochybení rozhodčího soudu, který nerozhodl o zpětvzetí žaloby ve vztahu k žalovanému č. 3 a č. 4, jakož i to, že soud rozhodl v meritorní části rozhodčího nálezu o pohledávce ve výši 39 377 790 Kč, která nebyla předmětem sporu. Rozhodčí nález naopak nebyl vydán ve věci, která byla žalována, pročež jej stěžovatelé považují za nulitní. Podle stěžovatelů tak v dané věci byly dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení a jež současně představují důvod, pro který podle §31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), může kterákoliv ze strany rozhodčího řízení na základě svého návrhu dosáhnout zrušení rozhodčího nálezu soudem.
3. Předmětná žaloba byla podána Městskému soudu v Praze osobně dne 19. prosince 2005. Rozsudkem ze dne 6. května 2009 č. j. 51 Cm 257/2005-52 jí tento soud zamítl, neboť měl za to, že nebyla podána včas. Podle jeho názoru měli stěžovatelé podat žalobu do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu ve smyslu §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, a nikoliv ve tříleté objektivní lhůtě, kterou stěžovatelé dovozovali z lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení podle občanského soudního řádu. Tuto lhůtu navíc nelze dovozovat ani s ohledem na smysl a charakter rozhodčího řízení, neboť jeho hlavním důvodem je jeho rychlost, pružnost a neformálnost, na jejichž základě se strany sporu rychle domohou úpravy vzájemně sporných práv a povinností. S tímto právním závěrem se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 6 Cmo 217/2009-102 zamítl odvolání stěžovatelů. Zároveň zdůraznil, že skutečnost, že rozhodčí nález byl doručen 17. prosince 2002, vyplývala jednak z tvrzení stěžovatelů obsažených v předmětné žalobě, jednak z dodejek zásilek obsahujících předmětný rozhodčí nález.
4. Ve svém rozsudku se odvolací soud nezabýval jen otázkou dodržení lhůty, nýbrž též námitkou stěžovatelů, podle které soud prvního stupně neprovedl jimi navrhovaný důkaz spisem rozhodčího soudu. V této souvislosti poukázal na to, že podle §120 odst. 1 občanského soudního řádu rozhoduje soud, který z navržených důkazů provede. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně své rozhodnutí neprovést tento důkaz odůvodnil při jednání soudu dne 6. května 2009 jeho nadbytečností, což vyplývá i z protokolu z jednání, nelze jeho postupu žádné pochybení vytknout.
5. Posledně uvedený rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. srpna 2011 č. j. 29 Cdo 1863/2010-136 jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud neshledal, že by stěžovatelé předložili otázku, ze které by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného usnesení. Dospěl totiž k závěru, že §31 zákona o rozhodčím řízení jednoznačně upravuje toliko důvody, pro které může být rozhodčí nález zrušen soudem, a nikoliv i lhůtu k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Proto i tehdy, domáhá-li se žalobce zrušení rozhodčího nálezu z některého z důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení, musí být žaloba podána ve lhůtě podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s odmítnutím dovolání ze strany Nejvyššího soudu, jenž se odmítl meritorně zabývat otázkou lhůty pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, jakož i s postupem soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz spisem rozhodčího soudu.
7. Stěžovatelé uvádějí, že Nejvyšší soud se nezabýval otázkou předmětné lhůty, neboť "zřejmě" považoval za "jednoznačný" závěr, že se na ní vztahuje tříměsíční lhůta podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Tento svůj názor soud zároveň opřel o odkaz na komentář, konkrétně Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2004, s. 244 a 249. Pokud však určitá právní otázka nebyla v praxi dovolacího soudu zatím řešena, což je i tento případ, nelze podle stěžovatelů dovolání odmítnout pouze z toho důvodu, že část literatury na ní již určitým způsobem odpověděla, a to zejména tehdy, pokud je v odborné literatuře zastáván i jiný výklad této právní otázky, např. Mothejzíková, J. - Steiner, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 1996, s. 108-109. Podle posledně uvedeného komentáře se v případě důvodů podle §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení použijí pro podání žaloby na obnovu řízení subjektivní i objektivní lhůty podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tento závěr považují stěžovatelé za logický i s ohledem na to, že pokud má být rozhodčí řízení určitou náhradou za soudní řízení, pak by jeho účastníci měli mít v zásadě stejná práva a povinnosti jako v řízení před soudem, což dokládá i to, že se v řízení před rozhodci podle §30 zákona o rozhodčím řízení subsidiárně aplikuje občanský soudní řád. Naopak možnost podat návrh podle §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení pouze v průběhu tříměsíční lhůty některé důvody obnovy řízení prakticky vylučuje.
8. Námitkou neprovedení důkazu spisem vytýkají stěžovatelé obecným soudům svévolný postup, který lze vysvětlit jen tím, že se soudy chtěly vyhnout komplikacím "při odhalení vad rozhodčího řízení", jichž si však musely být na základě jejich argumentace vědomy. Jedná se zejména o jejich tvrzení, že rozhodčí soud rozhodl částečně o jiném předmětu sporu, než byl vymezen žalobou stěžovatelů.
III.
Včasnost ústavní stížnosti
9. Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo doručeno do datové schránky advokáta JUDr. Gabriela Brenky, jenž stěžovatele zastupoval na základě plné moci v řízení o dovolání, nýbrž do datové schránky jeho syna Mgr. G. B., působícího rovněž jako advokát a sídlícího na stejné adrese. Na tuto skutečnost stěžovatelé upozornili svým podáním i Městský soud v Praze, z procesní opatrnosti však podali ústavní stížnost již ve lhůtě odvozované ode dne 12. září 2011, kdy k tomuto nesprávnému doručení došlo.
10. Uvedené skutečnosti Ústavní soud ověřil na základě spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 257/2005, který si vyžádal za účelem řízení o ústavní stížnosti. Současně zjistil, že dne 22. února 2012 došlo k doručení napadeného usnesení do datové schránky právního zástupce stěžovatelů.
11. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Vzhledem k uvedeným okolnostem je zřejmé, že dnem rozhodujícím pro počátek běhu lhůty k jejímu podání byl 22. únor 2012, a tedy ústavní stížnost byla podána předčasně. Ústavní soud má nicméně za to, že tato skutečnost nebrání jejímu projednání. Již z obsahu ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že v době, kdy došlo k jejímu podání, byl Nejvyšší soud napadeným usnesením vázán a stěžovatelé měli možnost seznámit se s jeho obsahem. Kopie tohoto usnesení byla nakonec i součástí jejich podání. Tím byl naplněn smysl §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelům proto nemůže jít k tíži, jestliže podali ústavní stížnost dříve, než jim bylo řádně doručeno napadené usnesení (srov. usnesení ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 617/06, usnesení ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. III. ÚS 2614/07).
12. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti, přistoupil Ústavní soud k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, s nímž koresponduje výše shrnutý průběh řízení, přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelé se neztotožňují se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejich dovolání. Podle jejich názoru spočíval zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v otázce, jaká lhůta se vztahuje na podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, tj. z důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko tehdy, pokud byla jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nikoliv však za účelem přehodnocování jejich skutkových a právních závěrů [srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z tohoto důvodu mu nepřísluší přehodnocovat ani závěr o tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá zásadní právní význam s výjimkou případů, kdy by úvaha Nejvyššího soudu v tomto směru měla prvky svévole nebo by z jiného důvodu představovala porušení základních práv účastníků řízení. V dané věci ale tvrzení stěžovatelů o svévolném postupu přisvědčit nelze. Nejvyšší soud stručným, avšak s ohledem na povahu předmětné otázky dostatečným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu v dané věci neshledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Svým poukazem na jednoznačnost řešení dané právní otázky navíc v podstatě aproboval posouzení včasnosti předmětného návrhu podle §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, čímž současně zodpověděl i stěžovateli předloženou otázku. Z ústavněprávního hlediska přitom nelze nic vytknout ani závěru o absenci zásadního právního významu, ani závěru o opožděnosti návrhu stěžovatelů na zrušení předmětného rozhodčího nálezu, který byl přesvědčivým způsobem vyložen již v rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
15. Prostor pro vyhovění ústavní stížnosti nakonec Ústavní soud neshledal ani ve druhé námitce stěžovatelů, podle které měly obecné soudy provést důkaz příslušným spisem rozhodčího soudu. V této souvislosti postačí odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje a k němuž dodává, že závěr o nadbytečnosti tohoto důkazu lze považovat za logický důsledek závěru o opožděnosti návrhu, a to za situace, kdy nebyl sporný den doručení předmětného rozhodčího nálezu stěžovatelům, od něhož se odvíjela předmětná lhůta.
16. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti stěžovatelů, pročež jí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2012
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu