ECLI:CZ:US:2012:1.US.3420.12.1
sp. zn. I. ÚS 3420/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 886/14, proti rozsudkům Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 181/2010 ze dne 7. března 2011 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 429/2011 ze dne 31. října 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 349/2012 ze dne 16. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestním řízení proti němu vedeném a domáhá se jejich zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let podmíněně odloženému na dobu 30 měsíců. Odvolací soud druhým z označených rozsudků podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek soudu I. stupně zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud se v zásadě ztotožnil se soudem I. stupně, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti zabezpečující správu nemovitosti nezajistil provedení revize plynového spotřebiče (v nebytovém prostoru užívaném poškozenou) a kontrolu fungování kouřovodu spotřebiče, což bylo v konečném důsledku příčinou úmrtí poškozené, a ztotožnil se i s použitou právní kvalifikací, provedl však nově úpravu skutkové věty tak, aby z ní bylo zřejmé, že stěžovateli je kladeno za vinu pouze to, že jako správce nemovitosti po datu 14. 2. 2002 neprováděl příslušné provozní revize, dále ve skutkové větě upřesnil konkrétní normy, které byly jednáním stěžovatele porušeny, a uložil pak stěžovateli stejný trest jako soud I. stupně. Posledním z označených rozhodnutí pak bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s podrobným zdůvodněním odmítnuto dovolání stěžovatele podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením, zpochybňuje skutková zjištění soudů o tom, že předmětné prostory, v nichž k úmrtí poškozené došlo, jsou prostorami nebytovými (pouze k nimž se váže povinnost správce provádět příslušné provozní revize) a v tomto směru zpochybňuje - poukazem na její text - zprávu odboru výstavby Městského úřadu Znojmo, z níž soudy vycházely, dovolává se aplikace ustanovení §125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. a poukazuje na znalecký posudek, který si nechal zpracovat a předložil dovolacímu soudu, podle něhož předmětné prostory jsou svým charakterem prostorem bytovým. Z uvedeného pak dovozuje, že neprovedením revizí nemohl porušit zákonné povinnosti a nemohl být proto uznán vinným uvedeným trestným činem. Je přesvědčen, že obecné soudy porušily ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, neboť pokud nebyl dán jednoznačný důkaz o charakteru předmětných prostor, nemohl být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, výrok o vině nebyl podle něj založen na zjištění jednoznačných faktů ohledně charakteru předmětných prostor a, pokud dovolací soud nevzal v potaz závěry jím předloženého posudku, došlo v jeho případě k porušení zásady spravedlivého procesu. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje jednu z námitek uplatňovanou již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištění, jež ani Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž již odvolací soud v reakci na námitku stěžovatele týkající se charakteru předmětných prostor opodstatněně poukázal nejen na zprávu Městského úřadu Znojmo, ale také na výpověď samotného stěžovatele, který v řízení uváděl, že prostory nepřenechával do užívání za účelem bydlení, předchozí uživatel je užíval k uskladnění věcí a že vlastně ani nevěděl, že poškozená s manželem je užívají. Podle odvolacího soudu se nepochybně jednalo o podnikatelské prostory, když, jak uvedl, také všechny doklady týkající se plynofikace, kolaudace i revize byly vystavovány na firmu. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, přičemž pokud jde o část dovolacích námitek týkajících se charakteru předmětných prostor, považoval tyto za námitky nedopadající na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zároveň však poukázal na to, že zpráva MÚ Znojmo odpovídá protokolu o ohledání místa činu, v níž se konstatuje, že prostor obývaný manžely V. je veden jako nebytový prostor a změna užívání na bytovou jednotku nebyla nikdy stavebním úřadem povolena. Při rozboru příčinné souvislosti mezi úmrtím poškozené a porušením právních povinností stěžovatele dále mimo jiné poznamenal, že stěžovatel zastupující společnost jako pronajímatele porušil i obecné povinnosti vlastníka nemovitosti, stanovící, aby užíváním jejich prostor nedošlo ke škodě na zdraví a na životě, když uvedený prostor nebyl předán ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu